"Běh je nejpřístupnější a nejlevnější organizovaný sport," cituje server Rogera Robinsona, někdejšího vrcholového běžce, který je čelním historikem tohoto sportu. Jediné, co nakonec potřebujete, jsou totiž dobré boty. Nemusíte vstupovat do žádných speciálních organizací, platit příspěvky, dojíždět trénovat na stadiony. Všechny cesty jsou vám otevřené, stačí si jen vybrat.
Jediný sport, který se může s běháním měřit, je podle Petera Gambacciniho, letitého běžce a novináře ze serveru Runner's World, fotbal. Jenže na rozdíl od něj k běhání nepotřebujete shánět parťáky do týmu. A to se ve světě, kdy trvá týdny, než se konečně dohodnete se známými na termínu, kdy vyrazíte na večeři, počítá.
Zároveň ale běh překračuje kulturní, genderové, věkové, společenské i ekonomické rozdíly. V běhacích partách najdete lidi, které byste jinak nikdy nepotkali. A protože se po běhání debatuje o čemkoli, uslyšíte možná názory na politiku, muziku či společenské hodnoty, k nimž byste se jinak třeba nedostali.
Běh je stále populárnější, připomíná server a dokládá to čísly. Podle Sports & Fitness Industry Association běhalo loni aspoň padesátkrát za rok více než 29 milionů Američanů, podle National Sporting Goods Association běhalo více než 110 dnů v loňském roce devět milionů Američanů. Obě čísla vzrostla oproti předchozímu roku o pět procent. Roste i organizované běhání. Podle Running USA proběhlo v roce 2012 cílem závodů v Americe 15,5 milionů lidí a konalo se tam celkem 26 370 závodů. Nejvíce jich pořádá Kalifornie, plných jednašedesát, nejméně jich obyvatelům dopřává Severní Dakota, pouhé dva.
Podobně je na tom zbytek světa. Největší závody, jejichž účast byla vyšší než padesát tisíc běžců, se přitom konaly v Austrálii, Španělsku, Německu a Itálii. Na čínský maraton Xiamen se v lednu letošního roku přihlásilo 73 tisíc běžců, Indie se chlubí mnoha závody o více než dvaceti tisících účastnících. A běhá se i v exotičtějších zemích, jako je Malajsie, Spojené arabské emiráty či Filipíny.
Server navíc dodává, že na každého účastníka organizovaných běhů připadá několik takových, kteří běhají jen sami, bez závodů.
Všem otevřeno
Závodů se ale účastní čím dál tím víc lidí – a s tím dochází k zajímavému fenoménu. Stírá se rozdíl mezi závody a normálním výběhem. "Byly doby, kdy jste museli být dost dobří, abyste neskončili jako poslední," rekapituluje Gambaccini. To už dávno neplatí. Na závody vyrážejí milovníci běhání i z mnoha jiných důvodů, než jen kvůli časům: pro pocit solidarity, společně sdílené aktivity, jako součást dovolené, kvůli osobním výzvám.
To závody zpřístupnilo a otevřelo pestré směsici lidí: potkáte na nich různé věkové skupiny, vedle sebe běží dáma vysokého věku s teenagerem, podnikatel s klukem, co dorovnává zboží v supermarketu.
A také spousta žen.
Zatímco ještě před pár desetiletími byly ženy z dálkových běhů vylučovány a obecně byly spíše běžeckou raritou, dnes se karty obrátily. Například Ve Spojených státech tvoří více než polovinu běžeckého ansámblu a v roce 2012 bylo 56 procent z těch, kdo dokončili závody, žen. (Podle analýzy serveru runnersworld.com to bylo loni 42 procent, zatímco ještě v roce 1980 pouhých 11 procent.)
Většina z nich podle Kathrine Switzerové, běžkyně, která se zasloužila o to, že se bostonský maraton otevřel ženám, neběhá kvůli výslednému času. "Jsou tam pro radost, zábavu, sebevědomí."
Mnohé se ale dostávají na přední místa výsledkových listin. A dokazují, že běh si pořád uchovává svou demokratičnost i v tom, nakolik je otevřen mužům a ženám z davu. Switzerová to ráda dokumentuje historkou o keňské běžkyni Catherine Ndereba: nadějná sportovkyně dostala pár korun, aby se mohla zúčastnit svého prvního závodu, za vítězství v něm dostala své první běžecké boty a nakonec překonala světový maratonský rekord a získala dvě olympijské medaile. Její kolega, vítěz říjnového chicagského maratonu Dennis Kimetto, v Keni ještě před pár lety farmařil.
Oba jsou to unikátní případy, ale dokazují, že navzdory konkurenci je v běhu i cesta k elitě otevřenější než v jiných sportech.
Běh si byznysem ukrást nedáme
Věci se ale mění, i běžecký svět se komercializuje. Robinson komentuje s obavami a kritikou "tendenci, kdy jsou v západních zemích závody vlastněny soukromými firmami, stoupá cena startovného a běh se stává aktivitou privilegované vrchní střední třídy".
Kdo se chce ve Spojených státech zúčastnit půlmaratonu či maratonu, musí obvykle vysázet kolem stovky dolarů. Za newyorský maraton se platí 255 dolarů, celkové náklady včetně ubytování, dopravy a podobně mohou překročit i dva tisíce dolarů. Samozřejmě jsou i méně nákladné podniky, ale ty největší jsou největší motivací.
Plebejský charakter svého sportu si ale běžci nechtěj nechat vzít. Pětikilometrový závod Bushy Park v anglickém Teddingtonu se konal poprvé v roce 2004 a nestála za ním žádná sportovní korporace. Založil ho obyčejný civilista. "Chtěl jsem udělat něco pro ostatní, vytvořit něco nového a co by respektovalo mé přání, že za to, aby mohl uběhnout pět kilometrů, by nikdo neměl platit," říká Paul Sinton-Hewitt. Závody ve stylu udělej si sám v parcích jsou jako reakce na komercializaci běžeckých akcí stále populárnější.
Běžci se umějí organizovat sami a zdola, v Americe roste fenomén "běžeckých kmenů", jako jsou newyorští NYC Bridge Runners či The November Project z Bostonu. Běhají spolu, podporují se, jsou v kontaktu na sociálních sítích, spojuje je něco, co je skoro výjimečné – kamarádství založené na společně sdíleném úsilí.
Myslíte si, že je běh nejotevřenější a nejméně elitářský ze všech sportů
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 sobota 20. prosince 2014. Anketa je uzavřena.
