Když článek píši, jsou skoro dvě ráno a za námi je první ročník nočního Běhu na Kokšín s podnázvem Zimní večírek.
Nechyběla tma, náročný terén, sníh, led a brodění se. Původní nápad účastnit se vznikl v létě na klasickém denním Běhu na Kokšín: stejný závod, ale v zimě by taky nemusel být špatný. Tehdy to vypadalo, že to bude asi i psina. Trať běhu nám už nepřišla tak strašná. A tak jsem se spolu s Bárou přihlásila. Nakonec nás do toho šlo více, přidali se další tři kamarádi a z Dobříše vyrazilo za náročnou výzvou plné auto.
Na místo registrace na zámku ve Spáleném Poříčí jsme v pořádku dojeli i přes drobné karamboly. Start byl přímo v areálu před nádherným zámkem, registraci v něm byla dřina najít, ztratili jsme se už při tomto prvním kroku, zámek je opravdu dost velký. V okamžicích před startem na nás skupinově přišla krize, teplota byla kolem tří stupňů pod nulou, tedy zima jak blázen a tma. Do poslední chvíle jsme řešili, co na sebe.
Start
Pak už ale vybíháme, krása, nejdříve přišly drobné terénní vlnky, dost namrzlé, potom se to začalo zvedat. Klouzali jsme a padali na ledu a kořenech. Běžela jsem s Luckou jako doprovod, ta makala ze všech sil. Bára zmizela vpředu v dáli, stejně tak bleskurychle vyběhli všichni tři kluci, Chloop, Karel a Laďa.
Pak přišel brod, úplně jsem z léta zapomněla, že tam je... a opravdu byl. Potok je tam poměrně široký a celkem hluboký, přeskákat se musí po kamenech, které se pěkně houpaly. V prostředku byla i kláda, nádherně omrzlá a s krajkou z ledu. Klouzala moc krásně. Někdo nám říkal, že snad výš proti proudu byl přes potok kmen, ale ten jsme s Luckou nenašly. Po potoku jsme obě měly jedno nohu po kotník mokrou. Představa 12 kilometrů v mokrých botách, v mrazu a ve sněhu nebyla příjemná, ale voda naštěstí z bot rychle zmizela a běželo se překvapivě dobře.
A pak to začalo doopravdy... Před námi stanul Kokšín. Kolem začalo být bílo, vrstva sněhu postupně rostla. Občas se pod námi prolomila nějaká špatně zamrzlá louže.
Ještě nás tedy minuli běžci, kteří už byli na cestě zpět. Nadšeně nás zdravili. Profrčeli kolem postupně hned tři na prvních pozicích, vtipkovaly jsme, že pořadí už víme, dál nemusíme a vracíme se.
Cesta stoupala a stoupala, každý úsek byl prudší než předchozí. A pak to přišlo. Taková ta magická, jedinečná chvilka, kdy stojíte ve tmě a čelovkami si svítíte před sebe - a vidíte odrazku. A když člověk zakloní hlavu, zvedá pohled výš a výš a ze tmy vystupuje stříbrně zářící cestička z odrazek a temným svahem stoupá a stoupá a stoupá... až do nebe, kde se spojuje s tím milionem hvězd nad hlavou.
Běh na Kokšín 2018 - Zimní večírek
|
No prostě - kopec je to jako blázen, až nahoru nebylo možné dohlédnout, šlapaly jsme pěkně mezi závějemi, po kamenech, v borůvčí a přes větve, místy po čtyřech - a při oddechu se nabízel výhled na nebe plné hvězd. Dokonalost. Přesně to je ten okamžik, pro který se tenhle závod vyplatí absolvovat, tedy aspoň pro mě. Říkala jsem si: „Jo, tohle je ono.“
Konečně jsme byly nahoře a odrazky vedly zase dolů na druhou stranu kopce - k občerstvovačce. Tam na nás čekal teplý čaj a dva rozesmátí hoši, dělali si z nás legrácky a ptali se, jak se nám běží a jestli organizátorovi moc nadáváme. Potom jeden řekl: „Tak, holky, a tudy zas nahoru.“
Já si tenhle stoupák pamatovala z léta, ale Lucka jen vykulila oči, chvíli myslela, že si chlapec dělá srandu - ale ne, on neukazoval na hluboký les, ale na temný svah nad námi. A potom jsme sledovaly cestičku z odrazek, až někam daleko nahoru. Z léta jsem si také pamatovala, jak to tam vypadá a jak jsou tam krásné výhledy. Lucka teď vypráví, že jsem se vždy zastavila, ukazovala rukou do tmy a říkala, jaký je tam nádherné panorama - a byla tam jen černočerná tma.
Kdo věří, dokáže- zaběhnout naši trať zvládnete také V dubnu jsme si pro vás přichystali závod v Ostravě, který vyniká domácí atmosférou i občerstvením, zaregistrujte se nyní a získejte i tričko s běžeckou tématikou „Kdo věří, dokáže...“.  |
Potom přišel na řadu krásný, několikakilometrový seběh. Sníh chřupal pod nohama, námraza na trávě a stromech se leskla a hvězdy svítily. Dvakrát jsme přeběhly odbočku, ale vždy se našly. Ty závěje sněhu okolo byly neodolatelné, sem tam jsem musela do některé vběhnout.
A znovu přišel brod já si namočila zase jednu nohu po kotník, Lucka druhou a hned celou. Potom se blížil cíl, překonaly jsme demotivující rovné pole, závěrečné louky a přišlo uvítání na zámku. Nahoře na nás čekalo teplo, jídlo, a pití.
Bára „rychlonožka“ se vytáhla, získala třetí místo v kategorii, celá posádka auta jásala a gratulovala jí.
Cesta domů byla dobrodružná, silnice byla jako led a místy byla velmi hustá, převalující se mlha. Vypadala strašidelně, tak trochu jako by brdským kopcům bylo líto, že už odjíždíme, a chtěly nás u sebe ještě trochu zdržet.
