Bláto a mokro nás při nordic runningu nezpomalí.

Bláto a mokro nás při nordic runningu nezpomalí. | foto: archiv Milana Kůtka

Proč neběhat bezpečněji i efektivněji? S holemi to jde

  • 8
Čím pokročilejší podzim, tím obtížnější jsou podmínky pro běhání. Sklouznout na lyžích se ještě nemůžeme, ale nebezpečně uklouznout na mokrém či blátivém povrchu ano.

Než jsem začal pravidelně běhat s runningovými holemi, měl jsem v každé sezóně natažený úpon nebo šlachu kvůli uklouznutí a podvrtnutí, vždy právě v "předzimním" či "pozimním" období. Teď se mi již čtvrtým rokem zranění zcela vyhýbají. A nejvíc namáhané partie nohou, tedy achilovky, kotníky a lýtka mi zesílily, což prevenci zranění dále napomáhá.

Ono totiž jedno souvisí s druhým. Šlachám a svalům nohy výrazně prospívá střídání způsobu běhu, a to jak pokud jde o povrch (asfalt, terén), tak i z hlediska příslušného obutí (silničky, krosovky). A já jsem dříve patřil k běžcům, kteří běhají téměř výhradně po asfaltu a po zpevněných cestách. Do přírodních terénů jsem se příliš nepouštěl, protože jsem se bál nerovností a možného úrazu.

Nyní otevřené terénní prostory naopak přímo vyhledávám. Pro běh s holemi se ideálně hodí parky, louky, pole, měkké lesní cesty a úvozy. Udržení stability mi zaručuje opora o hůl při jejím zapíchnutí během odrazu (opačnou paží než došlapuje noha). V důsledku nutného vybalancovávání nerovností nevrávorám, mohu stále běžet stylově správně. Pokud se objeví zákeřný výmol, runningová hůl mě podrží.

Běh s holemi v terénu je bezpečnější variantou než prostý běh. A k přínosům připočítávám i zvýšení bezpečnosti při běhu obecně. Mám na mysli obranný význam holí při případném napadení běžce volně pobíhajícím psem nebo při obtěžování osamoceně běhajících žen různými individui.

Běh s holemi je intenzivnější

Ti, kdo již naši oceněnou metodu nordic runningu vyzkoušeli, se shodují, že každý si z ní může vzít "to své". Někdo převážně zdravotní aspekty, především odlehčení nosným kloubům, jiný spíše tréninkové. Zapojení holí do běhu totiž významně zvyšuje jeho intenzitu.

Běžec s holemi podává větší výkon, má vyšší energetický výdej než při běžném běhu. Intenzivněji dýchá, mnohem více zaměstnává horní končetiny, ramena a svalstvo hrudní oblasti. Vlastně současně běží a posiluje.

Tím se samozřejmě zvyšuje také tepová frekvence, což by mohli ve svůj prospěch využít ti, kteří chtějí běháním zhubnout. Musí si však svoji tepovku sledovat, aby se trefili do správné úrovně, při níž dochází k žádoucímu spalování tuků (okolo 65 procent TF max.). Pak jim postačí běžet s holemi o něco pomaleji než bez nich, a přitom budou spalovat tuky úplně stejně.

Pro pokročilejší a výkonnostní běžce se může nordic running stát jednou ze zajímavých variant zpestření tréninku. Běh s holemi se v tom podobá běžkám, ale je o dost náročnější. Na rozdíl od běhu na lyžích, kdy při jízdě z kopce odpočívají paže a při odrážení způsobem soupaž na rovině naopak nohy, si totiž při běhu s holemi neodpočinou ani paže, ani nohy.

Zkusíme-li si třeba souvislý několikakilometrový fartlek s holemi, během něhož budeme měnit rychlost i profil (hole vyniknou hlavně v kopcích), je to makačka srovnatelná s nepopulárními intervaly. Zvýšením intenzity se totiž dostaneme až do anaerobního pásma.

Těžko to měřit přesně, ale nordic running je zhruba o čtvrtinu až třetinu náročnější než normální běh. Mám opakovaně vyzkoušeno, že například oproti hodinovému běhu bez holí jsem při běhu s holemi stejnou rychlostí a po stejné trase srovnatelně unaven už po čtyřiceti až pětačtyřiceti minutách.

Nebo jinak: při běhu s holemi vydám stejné množství energie za kratší dobu. To se velmi hodí, když jsou opravdu nepříjemné podmínky.

Autor: Milan Kůtek je instruktorem a propagátorem běhu s holemi.