Pět minut do startu a já trčím ve frontě na toaletu. První dnešní adrenalinový závod s časem. Central park Lužánky, krásné místo našeho krásného města, jaro se chce předvést, takže sluníčko svítí a všechno kolem raší a kvete.
V parku je živo. Běžci, diváci, kolemjdoucí, děti, kočárky, moderátor hřímá do mikrofonu. V ovzduší se mísí napětí, tréma, očekávání, odhodlání. Ta atmosféra člověka pohltí, tréma už není taková, začínám se těšit.
Někdo na mě volá. Majda! Moc ráda ji zase vidím. Představí mi kamarádky a dostávám nabídku běžet s nimi ve skupině, kde má dělat Majda vodiče na pohodový čas. Nikdy jsem ještě ve skupině neběžela. Souhlasím, všechno se má někdy zkusit.
Rozklusání, rozcvičení i boj o místo na toalety je za námi. Startovní výstřel… Křik a povzbuzování lidí kolem trati mě pokaždé dojímá. Ti lidé snad ani nevědí, kolik sil závodníkům dodávají. Běžíme s Majdou, která nám pořád něco vykládá a informuje o aktuálním tempu. Běží se mi skvěle, je mi skvěle. Její hlas mě uklidňuje.
adidas Women's ChallengeHledáte motivaci, příběhy, podporu nebo jen kamarádky se stejným koníčkem? Přidejte se k nám na Facebook do skupiny adidas Women's Challenge! |
Druhé kolo. To půjde, to půjde! Pozítří mám narozky a mé přání zní tam někde uvnitř… ať závod doběhnu v pohodě, s úsměvem a se všemi! Rekapituluji. Vždyť už pět týdnů den co den poctivě trénuji podle Milošova plánu. To by byl dárek! Doběhnout s celou skupinou až do cíle a závod si užít! Vnímala jsem každé Majdino slovo a užívala si každý svůj krok. Kola jsou čtyři, dvě jsou za námi.
Nevím, kdy přesně to přišlo, ale v tu chvíli jsem věděla, že můj sen se vytrácí. Nohy by běžely, hlava chce, ale já se nemohla nadechnout. Stažený hrudník, kyslík jsem nedostala snad dál než do krku. Sledovala jsem, jak se mi skupina vzdaluje, a cítila příšernou bezmocnost. Vždyť v tréninku běhám podstatně víc, než je šest dnešních kilometrů.
Chtělo se mi brečet, ale ani na to jsem neměla sílu. Nenáviděla jsem se. Nohy by tak běžely,ale chybělo palivo. Celé třetí kolo jsem se to snažila nějak překonat a toužila a snažila se skupinu doběhnout. Ve čtvrtém kole jsem pochopila, že to nepůjde.
Kopeček před cílem jsem přešla do chůze, abych se neudusila. A proti mně najednou běžela Majda, běžela mi naproti. Její uklidňující hlas a vlídné rady mi dodaly trochu síly a rozběhla jsem se. "Zkus v cílové rovince zrychlit, užij si závěr!" volala za mnou a já běžela, co nejvíc to šlo. Měla jsem pocit, že mě drží za ruku a táhne do cíle. Píp-píp v cíli, čip přečten, čas zaznamenán. Těch emocí bylo tolik, že jsem je už neunesla. Pomalu se mi vracel dech.
Potřebovala jsem pryč z toho mumraje. Sedla jsem si za silný kmen stromu do trávy plné sedmikrásek. A brečím. Bulím, jako malá holka. Nejde to zastavit. Mám na sebe neskutečný vztek. Nedokázala jsem se držet ve skupině. Co jsem tu vlastně chtěla? Co tu dělám? Stydím se. Našla mě kamarádka. "Vstávej, tady čůrají psi," rozesmála mě.
Pak jsem potkala Majdu. Oči jsem měla ubulený jako králík. Nabídla mi svoji vyhlášenou vlastnoručně pečenou sušenku, vynikající.
Sedly jsme si na lavičku. Možná to bude znít pateticky, ale na její povzbudivá slova a rady nikdy nezapomenu. Pozávodové povídání u pivka s Markem a ostatními bylo moc fajn.
Doma jsem musela ještě do lesa utřídit si myšlenky. Bylo z toho osm kilometrů a já sotva došla zpátky.
Navíc jsem se večer dozvěděla, že jsem v cíli měla čas o pět minut lepší, než jak tuto vzdálenost běhám běžně. Těžko uvěřitelné…
Myslím, že jsem pochopila, že dnešní závod nebyl ani o běhu, ani o čase. Byl o něčem důležitějším.
"Berane, nebude všechno naplánované a nalajnované tak, jak si ty zamaneš!" říkalo mi vlastně při závodě moje tělo. Trénovat potřebuju nejen běhání, ale i trpělivost a pokoru, protože jsem beran. A právě proto, že jsem beran, jdu do toho! A to by bylo, aby to nebylo!
Díky Majdo a Marku!
