• Běchovická desítka: tak trochu jiné pivo

      14:00
    Poslední zářijový víkend byl ve znamení několika běžeckých podniků, jen jeden z nich se ale může pyšnit pojmenováním nejstarší evropský závod. Běh Běchovice – Praha má za sebou již 117. ročník a nejdelší nepřerušovanou tradici.

    Běží se v kategoriích muži, ženy a veteráni.

    Poprvé jsem běžel Běchovice, ještě když je startoval a komentoval Ivo Domanský. Bylo to úžasné. I přes dlouhodobé prognózy se ukázalo sluníčko, bylo azúro a teplo, relativně teplo. Nejinak tomu bylo i letos. Chyběl jen ten Ivo, ale pamětníci si na něj před startem zcela určitě vzpomněli. Jinak to ani nejde.

    Unikátní závod

    Běchovice jsou nejstarším závodem, jejich tradice sahá k roku 1897. Termín se měnil, původně se závod konal v květnu, v roce 1945 se posunul na poslední zářijový víkend. Měnily se ale též trasa i povrch – podle rozvoje infrastruktury v Praze a okolí. (Kompletní historii závodu si přečtěte na jeho oficiálních stránkách)

    Organizace

    V porovnání se servisem PIM závodů by někteří možná ohrnuli nos. Jenže upřímně, co potřebujete více než přijít, vyzvednout číslo, obléct se, odevzdat batoh do perfektně zorganizovaného převozu do cíle, rozklusat se, protáhnout, pobavit se s přáteli, šup na start, odběhnout, dojít si pro věci, převléct se, případně vysprchovat, napít čaje a pak posedět s přáteli?

    Vše je perfektně zajištěno. Žádné fronty, prostoje, vše šlape, jak má, není čas ani důvod se někde zdržovat. Prostě koncert. Nemusíte se starat opravdu o nic, stačí se soustředit jen na běh.

    Páni dámy a veteráni startují odděleně, na trati vás tedy sympatické sokyně nebudou rozptylovat ani se nebudete tlačit v davu, rušit vás budou maximálně autobusy, které dopravují vaši výbavu do cíle. Policie zvládá organizaci perfektně a uzavírá křižovatky dle potřeb závodníků. Vše je, jak má být.

    Běh

    Jako nadšenec jsem se samozřejmě přihlásil hned po otevření registrací. Se smíšenými pocity, po svém letošním zranění jsem si začal závody hodně vybírat a spíše se soustředil na trail. Asfalt nedělá mým achilovkám dobře.

    Jak se start blížil, opravdu se mi nechtělo běžet, ani při rozklusu s kolegou, který mě tahal spíše závodním tempem. Ale co už mám dělat? Číslo na pupku, boty utažený, batoh v cíli. Kurňa, já musím! OK, zkusím to i přes nemoc.

    "Nic nesplete člověka tolik jako jméno vesnice. Třeba Hrdlořezy. Kdo se bojí do Hrdlořez kvůli hrdlu, bojí se zcela zbytečně, protože v Hrdlořezích, a to je statisticky dokázáno, hrdla se neřežou o nic víc než kde jinde," píše Jan Werich ve Fimfáru. Při vší úctě, při běchovickém běhu to není tak docela pravda, tam o hrdla jde. Může za to kopec "Hrdlořezák".

    Neběží se okruh, trasa vede od základky v Běchovicích ke gymnáziu Pražačka na Koněvově ulici. Ukrývá velké výzvy – kopečky, které autem nebo městskou hromadnou dopravou proletíte během několika minut, vám budou trvat desítky minut až dvě hodiny, podle výkonnosti. Vévodí jí ale právě "Hrdlořezák". O tom, jak na něj, se toho již napsalo moc, každý si to ale musí zažít sám, každý si ho musí nejprve otestovat na svých prvních Běchovicích, aby nastoupil do dalšího ročníku poučenější. Málokdo zaběhne své první Běchovice ideálně.

    Většina, až na pár vyvolených, zpomaluje tempo a snaží se. "Vyděržaj, pijaněr!" Většina to dá. I ta stará paní, opravdu požehnaného věku, co dobíhá kategorii ženy. "Bravo, respekt, nádhera," volám. Říkat jí "To dáš, už jen kousek" opravdu nemá smysl, ona to ví lépe než já – běžecký cucák. Ohlídnu se za ní. Ty krabe, ona se ještě směje. Až budu v jejím věku, bude se smát leda tak moje lebka v horizontální poloze kostnatým výrazem. Neuvěřitelné.

    Na kopci je ještě mírnější kopeček, ale dá se zrychlovat. Těm, co to nepřepálí, zbude dost sil na famózní finiš z kopce k Pražačce.

    Pak už jen tyčinka, voda, čip pryč, pliv a jste venku z koridoru. Do areálu gymplu pro batoh a pak co kdo chce: sprcha, čaj, převléct se, pivo…

    Chybí vám něco? Ne? Také si myslím. Občerstvovačka na téhle desítce sice totiž schází, ale popravdě vůbec není potřeba. Je to rychlý závod a všichni se soustředí a duševně připravují na "Hrdlořezák" – než se nadějete, je tu a vy dupete, pak cíl. Na občerstvovačku není čas. Pro někoho je to podstatný nedostatek, pro mnohé ale spíše holý fakt, který se přejde s tím, že "nějak to půjde".

    Běchovice, to je atmosféra, jednoduchost, rychlost, dřina a trochu i bolest. Ale jo, stojí to za to – tak zase za rok.

    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?
    mobilní verze
    © 1999–2018 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.