Coastal Classic kopíruje trasu úžasného pobřežního treku s převýšením kolem 850 metrů. Závod začíná v tichém údolí městečka Otford zhruba hodinu jízdy na jih od Sydney. Následně důkladně obepisuje rozeklané pobřeží Royal National Parku, mimochodem po Yellowstonu druhého nejstaršího národního parku na světě, a končí v přístavním městečku Bundeena, ze kterého už jsou přes zátoku vidět první předměstí Sydney.
Běžecká cukrárna
Vedle dech beroucích výhledů podél celé trasy je magnetem závodu Coastal Classic bezesporu jeho neuvěřitelná proměnlivost. Během závodu neustále střídáte snad všechny typy podložky, které si jen lze představit. Písek, nikdy neschnoucí bláto, brody, asfalt, prašné cesty, železné chodníčky, vodou vymleté pěšinky, holé skály, travnaté louky. Jednu chvíli se plazíte po balvanech na stometrový útes, z nějž následně sbíháte po rozpadlých schodech, pokračujete po pláži, která vzápětí přechází v písečné duny. Tempo i styl běhu měníte co kilometr.
Na úplném začátku vás čeká technický sjezd úzkou pěšinkou skrz džungli na pobřeží. Když pořádně nekoukáte pod nohy, může váš závod snadno skončit na třetím kilometru. Když pod ně ale koukáte moc, může si na vás smlsnout jedna z mnoha lstivě visících lián. Na jedné jsem se málem oběsil. Zkrátka, závod má prostě všechno. Nelze se tak divit, že po tisícovce startovních čísel se každoročně zapráší pár hodin od otevření registrace.
Pro mě osobně se nejednalo o premiéru, závod jsem běžel již loni a v tréninku jsem trasu proběhl ještě asi třikrát. Zřejmě si ale dovedete představit, že to je jedna z těch tras, které se neomrzí. Ostatně, hned týden po letošním závodu jsem se vydal zpět na místo činu, tentokrát na dvoudenní trek s přítelkyní. Ale zpátky k závodu.
Můj závod
Ten jako obvykle začíná už na perónu zapadlé vlakové zastávky Otford, jejíž kapacita rozhodně nepočítá se stovkami nadšenců v legínách, kteří se v sedm ráno naráz vyloupnou z tradičně zcela přeplněného vlaku. Patnáctiminutová fronta na schody z nástupiště nikomu na entuziasmu neubírá, azurová obloha totiž věští parádní den.
Startovní čára přetíná malou silnici, trasa ale už po necelých dvou stech metrech přechází v úzkou pěšinku. Startuje se proto po dvojicích v pětivteřinových intervalech. Řazení probíhá samoregulací, tedy kdo si věří, jde zkraje, kdo to chce chladit, poslušně se řadí dále do pole. Takhle to tu funguje na většině závodů a vždy mě překvapí, jak bezproblémově.
Coastal Classic
|
Startuji ve dvojici s běžeckým parťákem Andym, který se zde pravidelně umisťuje v první desítce. Cíl je jasný, držet se ho, kam až to půjde, a pak nějak doběhnout do cíle. První kopec vybíháme v tempu a následně bez havárií sjíždíme úvodní pralesní downhill k pobřeží. Pár menších kopců za ním ještě povlávám, ale na osmém kilometru se v pudu sebezáchovy loučím.
Téměř vzápětí si vybírám slabší chvilku, když na skvěle značené trati zkušeně přebíhám odbočku a místo nahoru valím po pěšince pod útesy. Dvě minuty v tahu. Na první občerstvovačku přesto dobíhám v plánovaném čase, tlačím první gel a mířím na první písčitou vložku. S tělesnými proporcemi spíše sprintera než vytrvalce písek rozhodně nepatří mezi mé favority.
Vždy může být o něco hůře
Trať se vzápětí láme do technického stoupáku na 150metrový útes a sluníčko začíná pálit. Odměnou je ale následná odpočinková vložka po kovových chodníčcích vinoucích se mírně z kopce skrz nekonečnou buš. Bez většího úsilí to tlačím hluboko pod čtyři minuty na kilometr a jen doufám, že mě občasné zákruty nevynesou do neprostupné zeleně. Už delší dobu běžím úplně sám.
Na patnáctém kilometru potkávám dvě fandící turistky, které mi hlásí, že „jich přede mnou běželo asi dvacet“. Usměju se, poděkuji za informaci a zmíním, že za mnou jich je dalších devět set. Zdá se, že jim to zjištění dost nabouralo plány. Následuje několik dalších výběhů a seběhů v otevřeném terénu a nekompromisní slunce si jede bomby. Konečně někoho dobíhám, kecáme a cesta hezky odsýpá.
Dvaadvacátý kilometr s sebou přináší první krizi. Další dlouhá pláž, pár písečných dun a nepříjemný táhlý kopec si berou svou daň. Náladu mi ale trochu škodolibě zvedá pohled na klučinu jménem Charles Brooks, oblečeného od hlavy až k patě ve věcech značky téhož jména, který vystřelil sprintem na trať jako první. Teď divže neleze po čtyřech. Vidím, že by mi mohlo být hůře, a znovu se rozbíhám.
Hořká odměna
Hůře opravdu začíná být na 26. kilometru s velmi populární, tři kilometry dlouhou písečnou stezkou, zakončenou půlkilometrem po pláži, která z každého vysaje veškeré zbytky sil. Nohy se boří do písku, vzduch stojí, sluníčko pálí, pro zpestření občas přeskočím hada a v duchu intenzivně myslím na vychlazené pivo v cíli. Držet tempo pod pět minut na kilometr už je čistě psychický boj.
S jazykem na triku nakonec probíhám cílem v čase 2:47, čímž si podstatně vylepšuji čas z loňska, a o prsa uzavírám první dvacítku. Naprostá spokojenost po všech stránkách. Následuje už jen klasické kolečko cola, pivo, hamburger, pivo a také příjemně chladivá mořská voda. Tak za rok zas!
Ondřej PavlůBěhá od mala. Odkojen na dráze, dorostl v lese při orientačním běhu, v Austrálii ho začaly bavit delší trailové štreky. Na University of Technology v Sydney právě dokončil dvouletý MBA program se zaměřením na sportovní management a pracuje jako marketingový konzultant. |
