Nesnáším písek, problesklo mi hlavou. Zrovna se po čtyřech hrabu na vrchol jedné z mnoha strmých dun, když mi prudký poryv větru poslední půlmetr duny vmete do obličeje. Jsem na pátém kilometru desetikilometrového závodu Red Bull Dune Dusters v největších písečných dunách na jižní polokouli a tělo v nemilosrdném pařáku moc nespolupracuje.
Když jsem se na Red Bull Dune Dusters přihlašoval, v záchvatu nadšení jsem zapomněl na detail, že písek jsem vždycky považoval za nepřítele. Obvykle se vymlouvám na těžké kosti, ale když jsem pak na pódiu viděl dva kluky nabušené jak z kalendáře Chippendales, došlo mi, že problém bude někde jinde.
Písečné orgie
Závod se běžel v rozsáhlých písečných Stockton Dunes zhruba 250 kilometrů severně od Sydney a zcela dostál svému heslu „Tohle není žádný běh po pláži“. Aboriginský stavitel tratě vedoucí po posvátném území původních kmenů se s chirurgickou přesností vyhýbal rovinatým úsekům, důmyslně propojujíc vrcholky těch největších dun. Jako bych viděl jeho potutelný úsměv.
Ostatně škodolibá byla už cesta na start, podél které nám pořadatelé pro rozveselení zapíchali různé motivační cedule. „Pozor na hady!“, „Zde vyjí na měsíc psi dingo!“, „Písek v botách? Už brzo!“. Na startu čekala ale také spousta promo děvčat, dobře vychlazených drinků, ukecaní spíkři a hudba nekompromisně dunící do dun. Tohle Red Bull zkrátka umí.
S lehkostí slona
Po výstřelu startovní pistole jsem se pokorně zařadil na čelo zhruba dvousethlavého pole dobrodruhů, abych už na první duně zjistil, že hlava si již tradičně věří více než nohy. Následujících několik kilometrů jsem se tak s elegancí ježka a lehkostí slona valil přes duny, zatímco technicky vyspělejší jedinci mi ukazovali záda. Nedá se úplně říci, že mě v této části závod v nastávajícím pařáku a rozvířeném písku bavil. Slušně řečeno mě nebavil vůbec.
Zhruba na šestém kilometru ale někdo zamával kouzelným proutkem, nohy se konečně poddaly a já se rozběhl. Písek pod nohami najednou začal hezky odsýpat a zbylých pár kilometrů jsem strávil předbíháním závodníků, jejichž závod se očividně vyvíjel zcela opačně. Nakonec jsem se v čase 65 minut prokousal na 15. místo a chuť si trochu spravil na poslední duně s měřeným mezičasem.
Bosky nebo ne, toť ta otázka
To nic ale nezměnilo na tom, že si mě namazali na chleba oba mí startující kamarádi (což mě stálo pár piv). Nemluvě o patnácti minutách od obhájce vítězství, opáleného padesátníka Stua, který svůj vítězný čas stlačil těsně pod padesát minut v běžeckém stylu odporujícím fyzikálním zákonům pohybu v měkkém, bořícím se písku. Asi tomu pomohlo i jeho poměrně skromné běžecké vybavení – kšiltovka a atletické trenky. Mimochodem, bosky běžela dobře čtvrtina běžců. Já se svými zpohodlněnými chodidly raději zůstal v botách, ve kterých jsem si samozřejmě od prvních metrů nesl zhruba pět kilo písku.
Ale konec dobrý, všechno dobré. V cíli na závodníky čekaly kádě s ledem, vychlazené ručníky, drinky, akrobatická letecká show a na vítěze masivní skleněné džbány plné ... písku. Byl to zas trochu jiný závod, trochu jiná atmosféra, trochu jiná bolest, radost v cíli i zkušenost. A rozhodně to byla nejtěžší desítka, co jsem kdy běžel.
