Jak vlastně člověk „přijde“ k dialýze? Selhání ledvin je pro mnohé možná široký pojem, jak k němu dochází a existuje vůbec nějaká prevence?
Selhání ledvin má řadu důvodů, v rozvinutých zemích je jeho častou příčinou komplikace cukrovky a hypertenze, tedy nemocí spojených s nedostatkem pohybu. Další možnou příčinou je ateroskleróza ledvinných tepen, tedy lokální komplikace celkové aterosklerózy. A to je onemocnění, které je hlavním civilizačním zdravotním problémem a jehož epidemický rozvoj opět souvisí s životním stylem. Rizikové faktory jsou sedavý životní styl, přejídání se a nevhodná skladba stravy, poté kouření a stres.
V praxi se setkáváme se dvěma typy dialýzy – hemodialýza, prováděná několikrát týdně v nemocnici nebo ve speciálním zařízení, a peritoneální dialýza, kterou provádí pacient sám doma. Jaké jsou rozdíly v účincích těchto dvou typů dialýzy na život pacienta obecně?
Ano, náhrada funkce ledvin, to je opravdu hemodialýza, peritoneální dialýza a transplantace. Ideální variantou je samozřejmě třetí možnost, zejména jedná-li se o darování ledviny zdravého žijícího dárce. Dialýza peritoneální a nově i hemodialýza může být prováděna i doma. Jaké jsou výhody a nevýhody obou metod, to je široké téma. Podrobnější informace můžete najít na www.domaci.dialyza.cz nebo www.ledviny.cz. Peritoneální dialýza se obecně doporučuje pro pacienty vstupující do programu náhrady funkce ledvin, není-li zdravotní nebo jiný důvod proti. Vyžaduje dobrou spolupráci a odměnou je samostatnost a nezávislost a některé zdravotní benefity. To znamená i lepší organizaci volného času a pracovní doby.
MUDr. Lukáš Svoboda
Vedoucí lékař dialyzačního střediska B. Braun Avitum v pražské Nemocnici Na Homolce s třicetiletými zkušenostmi v oblasti nefrologie, kardiologie a interní medicíny. Roku 1991 založil a dosud řídí nefrologické pracoviště, nyní DC B. Braun Avitum. Je členem českých i mezinárodních nefrologických společností a v roce 1995 stál u zrodu Sportovního klubu dialyzovaných a transplantovaných, kterého je dnes místopředsedou.
 MUDr. Lukáš Svoboda |
Mnoho z nás si dialýzu představuje jako něco, co sice zachraňuje život, nicméně jeho značnou část pacienti tráví po nemocnicích a léčba je omezuje jak časově, tak prostorově (musí být neustále nablízku nemocnici nebo dialyzačnímu centru). Dá se to vůbec skloubit s aktivním životem – prací, sportem, cestováním?
Určitě ano. Nestor dialyzační léčby profesor Válek říkával, že dialýza není konec aktivního života, ale jen jiný způsob života. Pravdou je, že má-li být léčba úspěšná, vyžaduje to od nemocného respekt k doporučením zdravotníků, spolupráci a jistou sebekázeň. Ale práce, sport, koníčky i cestování jsou možné a my rozhodně aktivní životní styl podporujeme. I výzkumy ukazují, že pohyb má pro pacienty s onemocněním ledvin výrazný benefit. Nejenže brání rozvoji komplikací a přispívá k lepší kvalitě života, ale dokonce zpomaluje úbytek funkce ledvin.
Kdo jsou vaši pacienti? Kolik jim je let, jak se s touto diagnózou vyrovnávají třeba právě mladí lidé a jak si zvykají na nový způsob života?
Nejmladší pacientce je 30 let, nejstaršímu pacientovi 91 let. Máme pacientku převzatou z dětského dialyzačního programu, u níž nešla provést transplantace a která žije s dialýzou 30 let. To, jak se který pacient vyrovnává s diagnózou selhání ledvin, je poměrně složité. Záleží samozřejmě na osobnosti a pak na cílech, které dotyčný má. Ve studii zaměřené na kvalitu života (dotazník WHO QOL Bref) jsme potvrdili, že velmi důležitými faktory v zachování dobré kvality života jsou právě pohyblivost a soběstačnost. Jinými slovy – kdo přestane pečovat o fyzickou kondici a přestane se hýbat, přestává být posléze soběstačný, klesají jeho duševní schopnosti i sociální adaptace, dramaticky klesá kvalita života. Dobrá kvalita života – to by měl být společný cíl nás zdravotníků, pacienta i společnosti.
A co je to vlastně kvalita života? To je široký pojem, ne?
Vše, pro co stojí za to žít.
Vedete Sportovní klub dialyzovaných a transplantovaných. A sport je určitě jedna z věcí, pro kterou za to žít stojí. Uměl byste odhadnout, jaké procento vašich pacientů aktivně sportuje?
Klub má celorepublikovou působnost, některé akce děláme společně i pro slovenské pacienty, takže odhad je těžký. Vzhledem k financování je zajišťování pravidelného sportování obtížné. Máme dohodu s kardiokluby, které zajišťují pravidelné cvičení lokálně. To se týká zejména seniorů, jichž je ostatně mezi našimi členy většina.
Jaké sporty vašim pacientům doporučujete?
Především ty aerobní, ale i rozumné posilování. Z aerobní zátěže je vhodný prakticky pro každého správně dělaný nordic walking, případně jogging, přičemž pravidelnost aktivity je důležitější než její intenzita. Posilování bylo dříve spíše na vedlejší koleji, nicméně svalstvo je metabolicky velmi aktivní orgán a posilování především dolních končetin je nesmírně důležité právě pro zajištění a udržení soběstačnosti. Pro mladší pacienty a třeba bývalé sportovce směřují doporučení hlavně k bezpečnosti, ne k druhu činnosti. Nejsou doporučovány sporty úpolové, sporty s doskoky a sporty, které jsou rizikové pro vedenou terapii – třeba volejbal pro pacienty s AV spojkou na předloktí (je vytvořena chirurgicky nastálo a slouží k zavedení dialyzačních jehel).
Pohyb lidem s dialýzou rozhodně při léčbě pomáhá.
Jak může běh pomoci pacientům s jejich handicapem a co se naopak musí hlídat, aby nedocházelo k problémům?
Rychlá chůze a běh je optimální pohyb. Pro možné opotřebení chrupavek při běhu po tvrdém podkladu doporučujeme na začátku raději rychlou chůzi s holemi, pravidelně čtyřikrát až pětkrát týdně po dobu minimálně 30 minut. Patnáct minut před během je dobré se v menší intenzitě prohřát a po ukončení uvolnit a protáhnout. Vodítkem k intenzitě aktivity může být srdeční frekvence, pokud není ovlivněna medikací. Pohyb je skutečnou součástí léčby, přínosem je tedy jakákoli aktivita. Základní motto zní: hlavně pravidelně!
Pacienti s dialýzou musí dodržovat dietu, založenou na omezeném přísunu tekutin – tekutiny, které pacient zkonzumuje ve formě nápojů a jídla, jeho tělo není schopno vyloučit. Pouze části těchto tekutin se zbaví pocením. Jaký to má vliv, pokud pacient aktivně a pravidelně sportuje?
Dieta není zase tak přísná, omezení se dají zvládnout, ale opět platí, že někomu to dělá problém, jinému ne. Ti pacienti, kteří již úplně přestali močit, mají povolený určitý příjem tekutin, ale nutné je i omezení příjmu soli. Pokud pacient sportuje, může si příjem tekutin poněkud uvolnit. Pomáhá také saunování, které podporuje vylučování tekutin a solí, ale jen u pacientů s normálním krevním tlakem a bez komplikací.
Je to pouze zvýšené pocení při sportu, co přináší pro pacienty s dialýzou výhodu?
Hlavní profit není v uvolnění příjmu tekutin. Aktivnímu pacientovi třeba stačí méně léků, má méně dalších zdravotních komplikací a sport má výrazně pozitivní vliv i na jeho psychiku.
Mají pacienti s dialýzou striktní i jídelníček? Musí omezit třeba příjem bílkovin a minerálů, tedy látek, které aktivní sportovci naopak přijímají ve zvýšené míře? Jak takový pacient-běžec doplňuje energii a živiny, nutné při pohybu?
Omezení bílkovin je doporučeno před vstupem na dialýzu, ne při dialýze. Dialyzovaný pacient tedy přijímat bílkoviny může a musí. V jídelníčku dialyzovaných pacientů je mnohem důležitější omezení příjmu fosfátů a omezení jejich vstřebávání. Vysoký příjem fosfátů je obecným civilizačním neduhem. Kromě potravin s jejich vysokým obsahem jsou do stravy přidávány pro konzervaci, dochucení, udržení vody. Jsou to ona známá „éčka“, která ve stravě vlastně nemusí být. Proto doporučujeme omezit průmyslově připravované potraviny. Doplnění energie a živin při pohybu je nutné jen při vytrvalostních disciplínách a extrémní zátěži. A to nejsou kategorie, v nichž by se pohybovali naši klienti.
Jak je to tedy s příjmem například soli a draslíku, které jsou pro zdravého aktivního člověka nepostradatelné, ale pacienta s dialýzou mohou výrazně ohrozit?
Problém soli a draslíku, tedy minerálů, existuje. Naše strava obsahuje průměrně okolo 13 gramů soli, stačily by však tři gramy. Sůl je nicméně (stejně jako fosfáty) oblíbeným konzervačním a dochucovacím prostředkem. Vyšší příjem soli znamená riziko vyššího krevního tlaku a u dialyzovaných pacientů i vyšší riziko převodnění. Pijí více, než vymočí, a tekutina se pak v organismu hromadí. Stejně tak se v těle nemočících pacientů může hromadit draslík obsažený v ovoci a zelenině. Nadměrná hodnota draslíku v plasmě je pak spojena i s rizikem srdeční zástavy. Jeho omezení a hlavně správná příprava stravy jsou nezbytné.
Nehrozí běžcům s dietou omezeným přísunem tekutin dehydratace?
Aktivní pacienti se o problematiku zajímají: jsou zkušení, vědí, co si mohou dovolit, a dovedou takové riziko předvídat.
Jak je to vlastně s během (či jiným sportem) a dialýzou? Musí pacient dodržovat speciální tréninkový plán, běhat třeba jen kratší trasy, nebo může ve zdraví zvládnout i maraton?
Jako u každého jiného tréninku je třeba zvyšovat zátěž postupně. Běhat lze i delší trasy, ale maraton už je příliš. Mezi transplantovanými jsou sice i maratonci, ale to je top skupina. Běžná „dávka“ u trénovaných dialyzovaných je zhruba do pěti kilometrů, ale zvládají i dvojnásobek.
Jaké problémy by mohly nastat, kdyby pacient-běžec příliš „přetahoval“ vzdálenosti?
Selhání ledvin s sebou přináší zvýšený stupeň okyselení organismu. Zátěž ale také. Pokud se tyto dva vlivy sečtou, může dojít i k vzestupu hodnot draslíku v krvi, což je rizikové. Rychlejší je také přechod k anaerobnímu energetickému hospodářství, naštěstí je to jev dobře ovlivnitelný pravidelným tréninkem. Proto zmíněná pravidelnost, pomalé zvyšování zátěže a testování. Hlavně kvůli bezpečnosti je dobré aktivní pacienty testovat ve specializované laboratoři, kde se zjistí hodnoty jako aerobní kapacita, anaerobní práh a změny vnitřního prostředí při zátěži.
Pacient s dialýzou: běh je pro mě závislost
Jedním z pacientů, kteří pravidelně docházejí na dialýzu k doktoru Svobodovi, je i šestačtyřicetiletý úředník Jozef Nemčík. Po vojně začal aktivně trénovat karate a vypracoval se na trenéra. Krůček od černého pásku, nejvyšší mety všech karatistů, si v roce 1998 vyslechl diagnózu selhání ledvin. „Byl to šok, ale musel jsem to vzít, jak mi řekli a šlo se dál. Duševně jsem byl silný a netrápil se s myšlenkou, co bude dál,“ říká dnes optimisticky. Podstoupil transplantaci, kvůli které musel brát spoustu léků, které nová ledvina nevydržela. Po necelých osmi letech s transplantací se rozhodl už další nepodstupovat a zůstat na léčbě pomocí dialýzy. S karate sice neskončil, ale tréninkové dávky musel výrazně omezit. To byla doba, kdy se rozhodl začít s během a i díky němu je zářným příkladem toho, jak pravidelné sportování zlepšuje zdravotní stav dialyzovaných pacientů: Podstoupil výkonnostní testy na FTVS UK, které prokázaly nadprůměrnou kondici během aerobní zátěže ve srovnání se zdravými muži v jeho věkové kategorii. Běhá pravidelně pro zdraví a pro radost tratě do deseti kilometrů, ale sem tam se účastní i veřejných závodů. „Když nejdu na dialýzu, tak si vezmu tenisky a hurá do terénu. Uběhnu 10, 12, 16 kilometrů; záleží, jak se vyspím,“ říká a dodává, že běh nezlepšuje jen jeho kondici, ale i nároky na léčbu: vystačí si s výrazně nižším množstvím léků – nepotřebuje třeba drahý erytropoetin (hormon, podporující tvorbu červených krvinek) a léky na snížení krevního tlaku. „Běhání je lék, který pomáhá zvládat nemoc a být v kondici a v pohodě. Dává mi sílu jít dál a dál, a když uběhnu pár kilometrů, vždycky si říkám – jsem vlastně zdravý, akorát ty ledviny mi moc nefungují,“ směje se Jozef Nemčík při sezení na dialýze a dodává: „Tohle je jediné místo, kde si můžu odpočinout a nabrat sílu na všechny aktivity.“
 Jozef Nemčík před závodem v Praze |
Rozhovor vznikl ve spolupráci s portálem Braunoviny.cz
