Ostrovy nás vítají patnáctistupňovým teplotním rozdílem, větrem a neustávajícím deštěm. Máme tři dny na aklimatizaci. Vychází nám to na tři hodiny běhu, čtyři hodiny treku na nejvyšší horu Irska (kdovíjaksejmenuje) a čtyři hodiny na bajku. Ani jednou se nevracíme za sucha a v horách někdy dokonce fouká vítr tak, že i voda padá vzhůru. Se vzrůstajícími obavami očekávám předzávodní informace (že já blbec si vzala jen jednu bundu a jen jedny rukavice!).
Den před startem prší v Limericku pouze 40 minut za celý den a ráno je vidět nádherná duha. Závod je postaven tak, že by ho celý měly údajně stihnout bez vynechávek první dva týmy. Letmý součet jednotlivých etap nám vychází přesně na 72 h. Bez chyb. Bez dep. Bez spánku. Se stejnou rychlostí první den i poslední noc.
První etapa začíná ve čtvrtek v 8.00 a celkový limit je určen na 8.00 v neděli. Novým, reálnějším propočtem se do cíle závodu bez vynechávání dostáváme v neděli v 17.30. Přesto necháváme plán na „full lenght“ s tím, že co vynecháme, rozhodneme v průběhu.
Čtvrtek:
4.30 budíček
5.30 odjezd na start
8.00 start závodu. Reálně se vše o půl hodiny posouvá. Neprší, dokonce je polojasno.
Úvodní dvacetikilometrový kros dobíháme čtvrtí v pořadí za 1:45 h. Bahnem po kolena se za odlivu brodíme na kajaky (9 km), obíháme městský orienťák a vracíme se k lodím na dalších 32 km. Stále se držíme kolem čtvrtého místa. Začíná příliv a postup se zpomaluje. Na moři nás zase brzdí silný vítr a poměrně velké vlny. Před pátou kontrolou přijíždí člun a posílá nás kvůli špatným povětrnostním podmínkám přímo do cíle etapy ke čtyři kilometry vzdálenému břehu. S větrem a vlnami se rveme téměř další dvě hodiny. Se cvakajícími zuby se soukám do neoprenu, abych se znova namočila v moři během coasteringu. Dva české týmy už skončily (malinko jim v tuto chvíli závidím). Kdyby mi bylo o něco tepleji, mohlo by být pobíhání po skalnatém břehu a vrhání se ze skalek do vln docela zábavné. Místní jsou na tom úplně obráceně. Je sedm večer, cca 12°C a oni se dobrovolně koupou a skáčou do vody. Bez neoprenu, jen v plavkách.
S roztřesenýma rukama se snažím co nejrychleji převléknout do suchého a přitom se najíst a sbalit na kolo. Na rozhraní dne a noci vyrážíme, cestou zastavujeme na osmikilometrový orienťák v dunách a znova pokračujeme na kole. V jednom z městeček žádám v noci v bufetu s kebabem o vodu a předbíhám frontu hladových krků, později se spánku bráníme odčítáním sedmnácti od různých čísel.
Pak zase přichází depo a s ním změna disciplíny – horský trek. Strmé kamenité svahy, skalky, skály, lišejníky, mechy, kapradiny a ovce, spousta ovcí. Asi 50 kilometrů na celý pátek. Několikrát si podvrtnu kotník. Nechce se mi věřit, že takový terén je v tak nízkých nadmořských výškách možný. Místo cest, které tu scházejí, následujeme mnohdy sotva znatelné „kozí stezky“. Každá kontrola je „za sedmero horami a sedmero jezery“. V povinné výbavě je zahrnuta i helma, a když se sápeme štěrkovým korytem do sedýlka, abychom na druhé straně zase padali několik set metrů k jezeru, tiše doufám, že se doma na livetracking zrovna nedívá maminka. Jediný špatný krok by znamenal dlouhý pád sutí.
Po několika hodinách se dostáváme k místům, kudy jsme v předcházející etapě sjížděli do depa na kole. Nyní sbíháme deset kilometrů po asfaltu. Končí další těžký den. V týmu se rozhodujeme, že v depu strávíme hodinu a půl, abychom se stihli trochu prospat. Další etapa je pro spánek nevhodná a bude ho pomalu třeba.
Líbil se vám článek?Všem článkům od čtenářů nyní můžete dávat hlasy a odměnit tak autory za jejich práci. Pokud se vám článek líbil, klikněte dole pod článkem na tlačítko Článek se mi líbí. Autory nejlépe hodnocených článků pak každý měsíc odměníme. |
Lehce po půlnoci cvakáme tretry do pedálů na bike-kayak-bike (8-25-40) a přestože jsme v depu chvíli spali, upadáme do nevědomí i na kajaku. Aspoň že voda trochu teče a konec přichází nečekaně dřív. Zabere nám neuvěřitelně dlouho vyměnit mokré vrstvy za suché a zase sednout na kolo. Jsme jedním ze tří týmů, které tuto etapu absolvovaly. Ty ostatní ji přeskočily. Ráno pouze cvakneme u depa kontrolu a rovnou zase pokračujeme na kole dál 80 kilometrů. Tato etapa je méně cyklistická, více kamenitá, méně asfaltová, částečně cyklotreková a hlavně pěkně dlouhá. Dostat se do depa nám trvá více než bychom rádi. Končí sobotní den a nedostatek času si žádá rozhodnutí o dalším postupu. Plán je takový: superrychlé depo, trek, kde sebereme čtyři vysoce bodované kontroly a nejpozději ve 4.00 odjezd na 33 kilometrů kolo a závěrečných 12 kilometrů běhu do cíle.
Skutečně, v depu se zdržíme tak deset minut, ostatní se nestačí divit. Přejíždíme pět kilometrů na kolech na trek. Ve 22.00 vycházíme do kopců, nejkratší „cestou“ k první kontrole. Sedá mlha, začíná pršet, je tma. S přibývajícími výškovými metry se zvedá vítr. Prudkým svahem stoupáme na hřeben rychle. Po jeho délce se táhne kamenitá zídka, která nás aspoň částečně chrání proti poryvům větru. Voda se dostává pod všechny vrstvy až ke kůži a vítr způsobuje, že se ani na chvilku neohřeje a neustále chladí unavené tělo. Začínáme se zasekávat, občas se někdo zapomene za ostatními, čímž se zpomalujeme a chlad sílí. Schoulení v zákrytu zídky se dooblékáme do alufólií a jíme sušené ovoce. Podél zídky bychom se měli dostat na vrcholek, kde je další bod, zídka bohužel brzy končí a nám zbývá ještě nějakých 200 výškových metrů po úzkém hřebínku, kdy budeme vystaveni nárazům větru a neustávajícímu dešti. Tady sranda končí. Tady končí i závod. Už jde o víc. Musíme se odtud hlavně v pořádku dostat. Anebo se za každou cenu rvát s přírodními živly?
Vracíme se podél zídky kus zpět, přelézáme ji a proti větru sestupujeme do údolí, kde bychom časem měli najít cestu ke kolům. Všichni jsou naráz při smyslech vyburcovaní vypjatou situací. Samotný sestup si vyžádá hodně času, a když se konečně dostáváme dolů, jsou naše kola těmi posledními. Promrzlí a promočení na ně musíme znova nasednout, abychom se dostali do tepla depa. Tady potkáváme další český tým. Skončili. A my též. Nezbývá čas, abychom se do cíle dostali v limitu. Vyčerpaní fyzicky i psychicky se naposledy převlékáme a čekáme na odvoz do cíle. Nikomu není do řeči.
Později se všem honí hlavou otázky, jak jsme se měli zachovat, existovalo lepší řešení? Jaké? Obvykle je fyzická únava vykoupena euforií z cíle a taky na otázky typu: „ Proč to vlastně děláš?“ odpovídám: „Proto, abych už byla v cíli.“ Tentokrát ne. Fyzická únava je doplněna i o tu psychickou, zvlášť když pak zpětným pohledem do výsledků zjišťujeme, jak dobře jsme jeli.
Napište svůj článek i VYTahle rubrika je určena těm, kteří se chtějí podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.  Psaní o běhání je někdy náročné. Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se. Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na editaci článku a co zveřejní (a co ne), bez udání důvodů. Marek NÁZOR ČTENÁŘE NEMUSÍ KORESPONDOVAT S NÁZOREM REDAKCE!!! |
