Jaký je tvůj běžecký cíl v rámci výzvy, na který se připravuješ?
Původní cíl “sbírání triček” byl změněn nebo spíš doplněn o “uběhnutí půlmaratonu” hned po prvním setkání adidas Women's CHallenge. Ano, je to od nesportovního lenocha poměrně dost troufalé, zvlášť když ještě před rokem byla tato vzdálenost pro mě šílená i na kole. Ale za všechno může ta atmosféra setkání, odhodlání ostatních holek, prostředí Runningmallu, Miloš, Martina, Majda ,.... jo a taky Gigi (tak Radka nazývá redaktora Rungo, Marka Odstrčilíka, pozn.red.).
Přináší ti nové běhání podle rozpisu něco navíc kromě únavy těla?
Poctivě se snažím zapsat každý uběhnutý kilometr. Vlastně to za mě dělá Endomondo. A to spočítalo, že od prvního výběhu (cca konec dubna 2013) do dnešního dne mám odběhnuto 263 kilometrů z nichž 113 je od oznámení, že ve mě byla vložena důvěra aWCH 2014. Takže se změnila hlavně frekvence běhů z “občas vyběhnu, ale zimu přečkám na gauči” na “běhám podle plánu, i když se mi nechce”.
Taky jsem s sebou přestala tahat MP3 a mobil a začala s sebou brát balíček papírových kapesníků, protože tady u nás, bohužel, nejsou podél mé běžecké trasy ještě žádné toitoiky. S tou MP3 to ještě zvážím, protože od doby, co ji nechávám doma, šíleně při běhu funím. A také pořád dupu. Ale to si zase říkám, že při každém dupnutí odpadne jedna tuková buňka, které musím utéct a na zpáteční cestě na ni znovu dupnout. Pro jistotu! Doufám, že je na mě čím dál hezčí pohled bez těch odpadnutých buněk (smích).
Hlavně mi to přináší tedy počet uběhnutých kilometrů. Samozřejmě, po každém běhu mám ze sebe radost, že jsem se překonala, že jsem vyběhla. Ale pořád ještě čekám, kdy už se konečně dostaví ten pocit, že se na vyběhnutí budu těšit.
Běhání podle rozpisu má nějaký řád. Už to není jen běh bez přemýšlení, zaměřený na vzdálenost v co nejkratší době. Snažím se běžet v určené tepovce a správně dýchat (i když včera na zdravotní prohlídce v ISL mi lékař řekl, že dýchám špatně, že to prý vůbec neumím). Učím se správně běhat. Zdaleka to není ono, ale už nejsem po doběhnutí na pokraji smrti, nevidím dvojmo a s každým dalším doběhnutím se cítím líp, i když je vzdálenost delší než minule.
Únava je velká. Bolí mě celé tělo, nejen nohy. Ale to se dalo čekat. Dvacet let lenošení se někde muselo podepsat.
Jak vypadá tvůj tréninkový týden?
Týden začíná nadějně pondělním volnem. Ale už v úterý trápí mé tělo Štěpán na TRX, bosu, kettlebellama a pak mě Maruška doráží na spinningu. Ve středu si dám 45 minut běhu při nižší tepové frekvenci. Ve čtvrtek většinou opět patřím Štěpánovi a Marušce. Pátek si zase odpočinu u pomalého pětačtyřiceti minutového běhu, abych se připravila na sobotní delší běh, který se každý týden navýší o jeden kilometr. Měla bych se dopracovat k sedmnácti kilometrům, zatím jsem ale u devíti. V neděli opět odpočinkový běh na pětačtyřicet minut. A pak je zase pondělí! Není to úžasné? Tak přeci nebudu ležet doma na gauči. Žádné lenošení, ještě by se mi to zase začlo líbit. Hurá na pilátes protáhnout si celé uběhané tělo.
Přišla už krize? Co tě pak donutí vstát a běžet?
Krize snad ani ne, ale v neděli večer si vždycky přeji, aby zítra bylo třeba prvního května a mohla jsem dospat únavu.
Když to jde, domluvím se předem na běh s kamarádkou. To pak nemůžu couvnout. Akorát na sobotní dlouhý běh jsem sama. Ale co by mělo být větší motivací než představa, jak stojím na startu půlmaratonu a vybíhám! Sama tomu ještě nevěřím.
Jinak s leností stále bojuji. Hrozně moc. Často si říkám, jestli by nebylo jednodušší naučit se hrát na housle nebo zpívat, ale pak zase vyběhnu. Zatím bojuji statečně.
Co je silným momentem nebo uvědoměním této výzvy, se kterým jsi nepočítala a překvapil tě?
Moje vzpomínky na školní tělocvik jsou obtloustlá dívenka trápící se na oválu školního hřiště, skákající na šplhací tyč ve snaze být alespoň na pár sekund nad zemí, objímající přeskakovací kozu, čtyři spolužačky podpírající mě na hrazdě při výmyku. Nenáviděla jsem tělocvik (v těsném zavěsu byla hudebka), nenáviděla jsem sport. Záviděla jsem hubeným dětem, pro které byl tělocvik oblíbený předmět.
A teď jsem se pustila do něčeho, o čem jsem ve skutečnosti neměla páru. Nejenom, že pravidelně běhám, ať se mi chce nebo nechce. Nejenom, že se o mě veřejně píše, což je pro mě jako introverta, také náročné, ale měla bych být inspirací pro ostatní. Já?! Bez talentu a bez vysportovaného těla, dokázat, že na sportování není nikdy pozdě, že běh se dá naučit, že běh pomáhá vyčistit hlavu, zbavuje stresu a dodává dobrou náladu a že běh může bavit. Jak? Jedině úsílím! A snad i s pomocí Miloše.
Jak přijalo okolí tvé nadšení pro běh a vstup do adidas výzvy?
Myslím, že to přijali všichni dobře. Asi to bude tím, že mám kolem sebe samé hodné lidi. A kdyby mi snad někdo třeba záviděl, tak může samozřejmě běhat se mnou.
