Jaký je tvůj běžecký cíl v rámci výzvy, na který se připravuješ?
Mým běžeckým cílem je půlmaratón a to konkrétně v Olomouci, který se koná 21.června.
Přináší ti nové běhání podle rozpisu něco navíc kromě únavy těla?
Tak momentálně mám za sebou dva týdny běhání podle Milošova plánu. Musím říct, že i když jsem si sama pro sebe dřív běhávala docela poctivě a pravidelně, tak mi přece jen vyhovuje, když je něco dané a já bych to měla plnit pro nějaký cíl. Mám sklony plnit věci docela striktně a poctivě, pokud v nich vidím smysl. Líbí se mi, že se tréninky od sebe trochu liší, vzdáleností, výší tepovky a tak. Že nejsou fádní, jak ty moje dřívější. A také nikdy jsem podle tepových frekvencí neběhala. Běhávala jsem podle nálady, potřeby a měla jsem za cíl se zničit, běhat na krev a myslela si, že je to to nejlepší. Hlídání tepu svého srdíčka mě baví. Povídám si s ním, už ho nenechávám vyskakovat z krku a vůbec se nestydím pro jeho zklidnění třeba přejít do chůze. To bylo dřív pro mě nemyslitelné! To by byla pro mě zbabělost. A je to proto, že Milošovi věřím, protože vím, že je profík a ví, co říká a píše. Navíc jeho rady pomohly už stovkám jiných začátečníků a hobíků. Jsem zvědavá, napjatá a těším se na to, jak bude poctivé dodržování daného plánu fungovat. Musím říct, že první vlaštovku jsem už postřehla. Pokud mi tepovka vyletí, což se děje zatím často, tak mi stačí už ujít snad jen deset dvacet kroků a ona rychle klesne. Baví mě to.
Jak vypadá tvůj tréninkový týden?
Co se týká mého týdne, tak předně se s přicházejícím jarem prodloužily dny, což je super a to počasí dělá prostě divy! Nesnáším zimu a sníh a zimní sporty a tak, takže letos je mi hej. Od rána se v práci těším na to, až přijedu vláčkem domů. Již z vlaku vždycky pozoruji už stezku, po které se za chvíli vydám. Bydlím na okraji Brna směrem na Vysočinu, takže asi kilometr za domem už máme lesy a krásné turistické stezky. Když musím za tmy nebo prší, mám trasu sídlištěm, ale tam je krásně také, všude zeleno, málo lidí. Takže přijedu z práce (ze školy), převleču se, tenisky, naladit Endomondo, což je vždycky bojovka, neb GPSka neposlouchá kolikrát jak žáci ve škole a jde se na to.
Obdivuji všechny ty maminky od malých dětí, které ještě při všem stačí běhat. Mě už moji kluci tak intenzivně nepotřebují a já začínám mít , snad zaslouženě, více času pro sebe. Krásně si běháním vyčistím hlavu a je mi pak báječně! Strečink, sprcha a můžu jít žehlit, vařit klukům jídlo nebo opravovat sešity mým žáčkům. Ráda si jdu zahrát i badminton, v létě tenis. Moje srdeční záležitost jsou kolečkové brusle a k nim krásná cyklostezka kolem Svratky tady v Brně. Když je teplo, jezdím i třikrát do týdne do práce na kole. Vyjíždím brzy ráno v půl šesté, jezdím totiž až na druhý konec Brna.
Můj den není ale jen běhání nebo sport, i když je to můj kůň. Ráda se jdu jen tak projít do lesa, který mě nabíjí a ráda kreslím, což je taky můj koníček.
Pokaždé, když mí synové chtějí a když to jen jde, jsem se svými kluky. Fandím jim, když hrají ten svůj ping pong, jezdím s nimi na turnaje a vypomáhám v jejich sportovním oddíle.
Přišla už krize? Co tě pak donutí vstát a běžet?
Jakou mám motivaci, jak nakládám s leností? Tedy nevím, jak to vyzní, ale já se moc přemlouvat k ničemu nemusím. Mám v povaze zacházet trochu do extrémů, překonávat se, dokazovat si, že to dokážu, sahat si na dno…. Maminka to nazývá sebemrskačstvím. Také se mi někdy stane, že se mi nechce, ale ukecám se. Co mě vykolejí, tak to je třeba nemoc, něco objektivního, kvůli čemu nemůžu dělat to, co jsem si předsevzala. Vadí mi, když jsem bezmocná. Třeba loni jsem měla trombózu, ucpaný ten můj "křečák". Znamenalo to měsíc bez sportu a takovéto situace mě ničí. Nejsem totiž trpělivá, nemám ráda čekání, což považuji za mou špatnou vlastnost. A také si příliš nevěřím, s tím bojuji pořád.
Co je silným momentem nebo uvědoměním této výzvy, se kterým jsi nepočítala a překvapil tě?
No já především vůbec nepočítala s tím, že by si mě mohl někdo všimnout a vybrat! Už to byl obrovsky silný moment, když jsem si přečetla, že jsem v aWCH. A také si uvědomuji, že tato akce je dělaná ne pro nějaké celebrity, ale pro nás obyčejné ženské a holky, kterým má v něčem pomoci, pomoci naplnit sny, poradit, lidsky potěšit a za tím vším jsou samozřejmě lidé, lidé, kterých si vážím, ti, kteří dokážou dělat něco pro druhé!
Dále mě překvapilo, potěšilo, jak jsme se rychle s holkama z výzvy spřátelily, píšeme si postřehy, zážitky, podporujeme se, když nám něco nejde nebo má některá z nás zdravotní problémy. A to jsme se viděly jen jednou!
Já loni hodně obdivovala Víťu Drtinovou a Simonu Vlašimskou, četla jsem o nich a byly pro mě vzorem silných a obdivuhodných žen. Proto jsem nemohla uvěřit tomu, když mi letos obě napsaly, že mi drží palce! Udělalo mi to obrovskou radost!
Jak přijalo okolí tvé nadšení pro běh a vstup do adidas výzvy?
Mé okolí? Já musím říct, že mám nejhodnější rodiče na světě, mám dva skvělé kluky, mé syny Peťu a Martina, bezva sestru a úžasné kolegy a přátele v jednom! Moc si toho vážím, protože mezilidské vztahy jsou pro mě na prvním místě. Mám kolem sebe lidi, kteří mi fandí a kdykoli je to potřeba, tak pomohou. Bylo to tak už před výzvou a má účast v ní mi to jen potvrdila. Vážím si toho! Musím a chci jim všem moc poděkovat!
