Zázraky se dějí, řekla mi kdysi kamarádka, když mi bylo v životě asi nejhůř, přicházejí ale tehdy, když je vůbec neočekáváme. Koncem letošního ledna jsem si na její slova vzpomněla, protože těch zázraků se slétlo rovnou několik.
Nejdříve se ale musím ve vzpomínkách vrátit na podzim loňského roku. Podzim miluji, babí léto, sluníčko, barevné listí, větřík, jako výtvarníka mě to bere za srdce. A v tomhle krásném období roku to všechno vlastně začalo.
Běh mě provází od mládí, i když jsem se ho musela na nějaký čas nedobrovolně vzdát. Mnohokrát mi pomohl. Ale běhám stále stejný styl nestyl, stejné tempo, stejné trasy…někdy už mi vlastně radost ani nedělal, protože jsem se hodně trápila a nadřela. Co je špatně?
Přidejte se k námPřidejte se do facebookové skupiny adidas Women’s Challenge. Můžete se tam setkat s našimi finalistkami, ale také nalézt nová přátelství a mnoho motivace. |
Na internetu jsem náhodou natrefila na odkaz na běžeckou školu Miloše Škorpila. Tolik informací, tolik rad, podnětů, motivací, a to všechno pro nás obyčejné začátečníky, hobíky. Běžecká čítanka byla hned moje. Ráda jsem ve volných chvílích opouštěla svou profesi učitelky a stávala se poctivou žákyní v Milošově běžecké škole. Pomaličku jsem zkoušela vše nové.
V Brně máme krásnou přehradu na řece Svratce. Tradiční říjnový závod kolem tohoto "brněnského móře" je dlouhý 14,1 kilometru – ale já se na něj přihlásila, když bude nejhůř, tak to dojdu pěšky, ne? Můj první závod! A i když jsem závodila vlastně sama se sebou, trému jsem měla šílenou. Bylo v tom vše, krize i endorfiny a pocit v cíli s účastnickou medailí na krku byl prostě nepopsatelný. Všechno špatné okamžitě zapomenuto, neskutečná euforie.
A pak přišla další náhoda. Na internetu se objevila výzva adidas Women´s Challenge. Mám to zkusit? Vždyť by to ode mě byla troufalost, nikdy to nezvládnu jako Víťa, Simča a všechny, které jsem sledovala a obdivovala loni. Svůj příběh bych jim ale napsat mohla, ne? Rozhodla jsem se.
A přišly Vánoce a Silvestr. Miloš vyzýval k novoročnímu vyběhnutí a já si umanula, že do nového roku vběhnu přímo o půlnoci. Jsem beran, takže co si umanu, to musím dokázat. Povedlo se, na kopci nad Brnem jsem vbíhala do nového roku pod girlandami ohňostrojů. Bulela jsem štěstím, prosila, aby ten nadcházející rok byl pro všechny dobrý, a utíkala domů, kde jsem to všechno popsala pro Milošovy stránky. A ráno na Nový rok tam můj příspěvek i s fotkou noční ulice opravdu visel! Byla jsem přešťastná. A to nebylo všechno.
Za pár dní přišel e-mail: "Lado, byla jsi vybrána mezi dvanáct finalistek…" Lítala jsem s noťasem po bytě a rodina mě musela ujišťovat, že je to pravda, že to tam je opravdu napsané. Mám skvělé kolegy v práci, okamžitě mě podpořili a díky jejich pomoci jsem se mohla vydat na první setkání nás finalistek do Prahy.
Měla jsem z toho setkání s holkama, s Milošem a všemi novými lidmi trému jako před maturitou. Nakonec z toho byl velmi příjemný den, s velmi příjemnými lidmi, srdečné povídání, silné životní příběhy, cenné rady pana trenéra, zkouška odvahy v podobě Cooperova testu v hale na Strahově a zkoušení krásného oblečení od firmy adidas.
Ani se mně, hrdému Brňákovi, večer nechtělo zpátky. Nakonec jsem musela na šalinu, pardon, vlastně na tramvaj, utíkat.
Je pravda, že zázraky se dějí, ale přicházejí, když s nimi vlastně vůbec nepočítáme. A je jen na nás, jak si ten splněný sen, onen zázrak užijeme, jak ho naplníme. Jsme vlastně na takové pomyslné startovní čáře.
"Kdo bojuje, může prohrát, kdo nebojuje, už prohrál!" Tahle myšlenka se mi vždycky moc líbila. Beru si ji v téhle výzvě za své.
