Ona
Adéla zvládá i ty nejnáročnější závody s úsměvem.

Adéla zvládá i ty nejnáročnější závody s úsměvem. | foto: Archiv Adély Voráčková

Náročnost závodu si nastavuje každý sám, říká Adéla Voráčková

  • 1
Na první pohled vypadá jako křehká dívka. Asi málokoho by proto napadlo, že se právě Adéla Voráčková staví na starty těch nejnáročnějších závodů nejen v Česku, ale i zahraničí. Přečtěte si, jak se dostala k extrémním závodům, i to, jak vypadá její trénink.

Prozraďte našim čtenářům, jak jste se vůbec dostala k běhání?

S během jsem začala zhruba v šestnácti, když jsem nastoupila na gymnázium. Ze školy to byl totiž kousek na atletický stadion ve Vítkovicích, kam jsem začala docházet na každodenní tréninky. První měsíce jsem byla sice přesvědčená, že nikdy nemůžu uběhnout více než šest kilometrů v kuse, ale postupně přišlo zlepšení. V té době by mě ani nenapadlo, že se dnes, téměř o deset let později, postavím na start třicetikilometrového závodu.

Jak se stane, že se vítkovická atletka rozhodne začít s extrémními závody?

Tento typ závodů jsem znala z doslechu od svých známých. I když jsem si často říkala, že bych chtěla něco podobného vyzkoušet, chyběla mi kuráž. Tu mi dodal až minulý rok kamarád David, který mě po státnicích vytáhl na můj první závod. Byl to KILPI Heroes Race v Hradci nad Moravicí, který měl zhruba šestnáct kilometrů. Na závod jsem tehdy šla bez přípravy a kvůli škole také bez naběhaných kilometrů. Ale jak pravil jeden trenér „kdo se bojí, kadí v koutě“, takže jsem do toho šla po hlavě. Nakonec to byl pohodový běh přírodou a houpání na překážkách, které mi připomnělo dětská léta. Závod 

Kdo je Adéla Voráčková?

Adéle je 25 let a pochází z Ostravy. V 16 letech začala s atletikou, které se aktivně věnuje dodnes. V loňském roce si poprvé vyzkoušela i extrémní překážkový závod, ve kterém skončila nečekaně jako čtvrtá. Letos absolvovala ME ve Spartan Race, kde se umístila jako pátá, na MS v USA obsadila 19. místo. 

jsem si moc užila a dokonce jsem se tehdy umístila jako čtvrtá z žen.

První závod a hned skvělé umístění, čekala jste takový výsledek?

Rozhodně ne, byla jsem opravdu překvapená. Na druhou stranu mě však mrzelo, že jsem se na trati flákala a zdržovala se zbytečným kňouráním a pozorováním ostatních u překážek. Bez toho by totiž mohl být můj výsledný čas ještě lepší. I když mě lákalo další závodění, bližšímu poznání komunity okolo extrémních běhů jsem se vnitřně bránila. Tento komerční svět plný lidí se svaly, tetováním a s výrazy gladiátorů byl úplně jiný než ten, který jsem znala doposud znala. Avšak přání vyzkoušet si, jaké to je, když do toho dám úplně všechno, mě nakonec nakoplo k dalšímu závodění.

Adéla na Mistrovství světa ve Spartan Race.

Letos, zhruba rok po vašem prvním startu, se vám povedl velký úspěch. Skončila jste pátá na mistrovství Evropy ve Spartan Race. S jakými ambicemi jste jela na závod?

Velmi jsem váhala, jestli vůbec jet. Nevěděla jsem, jestli jsem dostatečně připravená a zdali by nebylo raději lepší pokorně počkat až do příštího roku. Se závoděním jsem začala oproti jiným přece jen až relativně nedávno. Pak jsem však v jednom cestovním katalogu zahlédla citát „pokud budeme čekat, než budeme připravení, budeme čekat do konce života“. Naráz bylo rozhodnuto - jdu to zkusit! Zpětně musím říct, že ničeho nelituju. Ačkoliv to byl náročný závod, patřil k mým nejkrásnějším v životě. Díky malebné francouzské přírodě jsem běžela čtyři hodiny jako v pohádce. Mým snem bylo dostat se do top desítky. Když jsem nakonec cílem prolétla pátá a po zhruba 25 kilometrech běhu v horách mě stále neopouštěl úsměv, překvapila jsem dokonce i sama sebe.

Záhy poté jste absolvovala také mistrovství světa ve Spartan Race. Jak vzpomínáte na tento závod?

To už pro mě rozhodně taková pohádka nebyla. Mistrovství se konalo v USA. Na cestu jsem se však vydala nečekaně a nestačila se před závodem dostatečně aklimatizovat. To byla velká chyba. Start byl v nadmořské výšce dvou tisíc metrů a trasa vedla až do výšek 2 500 metrů. Běh pro mě nebyl vůbec příjemný. Nemohla jsem se nadechnout do plných plic a větrný koncert s kamením a prachem, který nás čekal na vrcholku hory, navíc plíce zaprášil. K tomu všemu mi byla hrozná zima, protože jsem po překážce měla mokré oblečení. Jediné, na co jsem tehdy dokázala myslet, bylo, že už chci konečně běžet dolů do údolí. Musím říct, že to byl jeden z mých nejtěžších závodů v životě. I přes všechny nepříjemnosti z toho ale nakonec bylo devatenácté místo. Na závod jsem jela s ambicemi dostat se do top dvacítky, takže misi jsem nakonec i přes všechny útrapy splnila.

Liší se zahraniční závody od těch, na které jste zvyklá tady v Česku?

I když překážky bývají většinou podobné, každý závod je úplně jiný, a to díky terénu a krajině, kterou vede. Já osobně však trasu nikdy nestuduji dopředu. Dělám si ze závodů zkrátka takové Kinder vajíčko a nechávám se překvapit, co přijde. Jsem totiž toho názoru, že na náročnosti závodů se sice podílí trasa i překážky, ale zároveň si ji utváří každý sám.

Jaký typ překážek patří mezi vaše oblíbené?

Líbí se mi všechny překážky, na kterých se ručkuje, i když ve mně zároveň vzbuzují stále velký respekt. Naopak mou největší slabinou je momentálně hod oštěpem a slackline. (pozn. red. chůze na popruhu upevněném mezi dvěma body, například stromy)   

Jak se na závody připravujete?

Jeden moudrý člověk mi řekl „Nikdy nikomu neříkej, jak trénuješ“ a kroutil u toho hlavou. Osobně na tuto otázku nerada odpovídám především proto, že můj tréninkový plán může působit velmi chaoticky. Já v něm však systém mám a musím říct, že letos fungoval celkem dobře. Zhruba šestkrát týdně zařazuji běh a posilování, pětkrát týdně jízdu na koni a dvakrát týdně kolo nebo plavání. Běžecké tréninky jsou pak přizpůsobené i konkrétnímu závodu, na který se chystám. 

Adéla na Mistrovství světa ve Spartan Race.

Daří se vám kombinovat atletiku s extrémními závody, nebo definitivně vyhrál právě extrémní běh?

Miluji pohyb. Kromě atletiky a překážkových závodů se věnuju také jezdeckému sportu - parkuru. Letos jsem se snažila vše kombinovat a zpětně musím uznat, že vše vyšlo na jedničku. Dokonce jsem stihla absolvovat i tři, jak já říkám, sranda triatlony. Jestli to takhle půjde i příští rok, zatím nevím, ale dokud nemusím, nechci se vzdát ničeho. Mám totiž velkou motivaci, tou je radost, kterou mi pohyb dává. Zní to možná jako klišé, ale pracuji v nemocnici, kde se denně setkávám s tím, že pohyb nemusí být samozřejmostí. Díky tomu si vždy uvědomím, jaké mám štěstí, že můžu dělat to, co mě baví.

Hlavní sezóna je nejspíš za vámi. Chystáte se i na nějaké zimní závody?

Možná se vydám v prosinci ještě na jeden závod do teplých krajin. Jinak v zimě plánuji určitě KILPI Heroes Race, na který se už moc těším. Doufám, že se letos poštěstí a bude ladovská zima.

Jakou radu byste na závěr dala těm, kteří se chystají na svůj první extrémní závod?

Důležité je nepřeceňovat svoje síly a pokorně si vybrat délku, na kterou stačíte. Rozhodně doporučuji rozvíjet vytrvalost, ať můžete alespoň trošku závodit a ne se účastnit jen jako turista. Při trénincích nezapomeňte zařadit také běh po lesních stezkách a do kopců. Klíčový je i rozvoj síly. Já osobně to zatím zvládám jen s kliky a shyby. Zvažte také, co si vezmete na sebe. Já jsem například na svůj první závod vyrazila v oblečení, které nasávalo vodu, proto bylo při běhu velmi nepříjemné a těžké. Teď jsem však členkou Kilpi Racing Teamu, díky čemuž mám možnost podílet se i na vývoji sportovního oblečení. Všem tedy přeji hodně štěstí v jejich závodě a doufám, že se potkáme někde na startu!