Musel uplynout týden od bostonského maratonu, abych se konečně odhodlal v duchu se vrátit a popsat, jaké to bylo.
Bostonský maraton, jehož 122. ročník se letos konal, je součástí série Word Marathon Majors (Boston, Londýn, New York, Chicago, Berlín, Tokyo). Tedy série, v níž jsem si předsevzal zaběhnout každý její závod pod tři hodiny s tím, že můj dosavadní osobní rekord z Bank America Chicago Marathon 2017 je 2:47:48.
Předešlý bostonský maraton v roce 2017 byl pro mě poněkud kritický, protože z vícero důvodů jsem ho nedoběhl a na 31. kilometru jsem skončil v ošetřovacím voze. Proto jsem přípravě na letošní ročník obětoval více úsilí a do Bostonu jsem odjížděl v dobré formě, namotivovaný a připraven zaběhnout skvělý závod. Navíc předpověď hlásila ideální podmínky a mírný vítr do zad. Tři dny před startem se však předpověď dramaticky změnila k horšímu. Hysterie běžců v Bostonu byla v tu chvíli nepopsatelná a sehnat pláštěnku nebo teplé oblečení bylo rázem nemožné - všechny obchody i expo byly zcela vyprodány.
Počasí
|
V roce 2017 jsem závod vzdal, v roce 2018 bude extrémní počasí. „Má smysl běžet, mám se snažit o čas pod tři hodiny, budu muset přijet ještě jednou?“, kladl jsem si otázky. Přemýšlel jsem, zda je to osud, ale přes to všechno jsem se rozhodl s ním porvat o co nejlepší výsledek pro mne.
Ráno v den závodu bylo počasí otřesné. Do Hopkintonu, odkud se startuje, jezdí z centra Bostonu autobus, do kterého si nesmíte vzít nic, co nenecháte ležet po výstřelu na startu. Těžko se tedy na cestu navrstvíte s vědomím, že své oblečení už nikdy neuvidíte. Výjimku totiž tvoří pouze malý galonový sáček na potraviny. Než jsem došel na autobus, byl jsem absolutně mokrý a zmrzlý. Igelitový pytel, který jsem měl přes sebe, ve větru a dešti moc nepomáhal. V autobuse jsem propadl trochu trudnomyslnosti. Když jsem se ale rozhlédl kolem sebe, všichni jsme na tom byli stejně bídně.
Vybraná fakta
|
V intenzivním dešti se trať místy měnila v potok
Jelikož je toho plný internet, nemá smysl více popisovat podmínky v atletické vesničce na startu. Jen za sebe dodám, že sedět na bobku dvě hodiny v blátě, nechat na sebe pršet intenzivní déšť a současně být bičován větrem, není rozhodně nic příjemného. Během chvíle jsem necítil nohy, ani ruce. Bylo jedno, co má kdo na sobě, protože ledová voda na všechny působila stejně. Za hodinu jí napršelo několik centimetrů.
Vyběhnout v takovém stavu je hodně obtížné. Záviděl jsem sobecky elitním běžcům, kteří toto neabsolvují. Samotný závod byl od začátku do konce zcela jiný, než co jsem kdy zažil. Zima byla ukrutná, intenzivní déšť neustával, vítr byl hrozný. Po prvních kilometrech jsem myslel, že jsem v nějakém špatném snu. Co bylo ale neuvěřitelné, byli samotní běžci. Prostě všichni běželi. Měli jsme stejné podmínky, všem byla zima, někdo běžel více oblečený, někdo méně. Moje tílko a krátké kalhoty nebyly nijak výjimečné, běžet v ledových těžkých promáčených vrstvách bylo možná ještě horší. Pod pláštěnkami tělo zase nedýchalo a lepily se na tělo. Já ji po chvíli zahodil. Z promrzlých rukou mi vypadával gel a o otevření jsem musel požádat dobrovolníka na občerstvovačce.. Fanoušci kolem trati byli obecně úžasní. Stáli hodiny v dešti a podporovali každého.
Psalo se mnoho článků o nečekaném vítězi a nečekané vítězce. O tom, kolik elitních atletů vzdalo. Nepsalo se ale nic o nás obyčejných běžcích, kteří jsme v těchto bláznivých podmínkách běželi svůj příběh. Každý z jiného důvodu, bez pomyšlení na stupínky vítězů, přesto odhodlaní dokončit závod. Uvědomil jsem si, že to je na běhu nejkrásnější. Nejen ukrajovat sekundy a minuty ze svých časů, ale vidět tu neskutečnou sílu a energii běžců, kteří bojují sami se sebou. Vítězně. Osobně si neumím představit být na trati o hodinu, dvě déle - a mnozí byli. Co museli protrpět. Bojovali s únavou, vyčerpáním, mrazem a zvládli to. Mají můj obrovský obdiv.
Překvapivě musím přiznat, že přes všechny fyzické příšernosti, které se mi děly, jsem si závod od jeho druhé poloviny celkem užil. Věděl jsem, že ačkoliv osobní rekord tentokrát neprolomím, mnou předsevzatý tříhodinový limit zvládnu. Tedy jsem cíleně zvolnil o několik sekund na kilometr a běžel ve větší pohodě na jistotu. Chtěl jsem se vyvarovat krize před koncem, kterou bych za těchto podmínek musel umět zlomit. Možná proto jsem si tak ani nevšiml obávaného kopce „Heartbreak Hill“ na asi 32. kilometru, prostě se mně už běželo dobře. Posledních pět kilometrů jsem bez obav opět přidal a přestože to na fotkách vidět není (byl jsem zmrzlý na kost), dobíhal jsem s úsměvem.
Boston jsem tedy pokořil, stejně jako v minulých letech Londýn, New York, Chicago a Berlín. Zbývá mi poslední závod série, ten, na který se těším nejvíce – Tokyo.
Jan Havránek (41 let), čas: 2:48:37.
Napiš svůj článek i TYTahle rubrika je určena těm, kteří se chtějí podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.  Psaní o běhání je někdy náročné. Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se. Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na to, co zveřejní a co ne, bez udání důvodů. Marek NÁZOR ČTENÁŘE NEMUSÍ KORESPONDOVAT S NÁZOREM REDAKCE!!! |
