Jak na Spartan Race trénujete, jak dlouho trvá příprava a kolik zabere času?
Řekla bych, že přípravou je mi celoživotní sportování a všemožné hýbání se. Určitě těžím z let, kdy jsem byla v reprezentaci v běžeckém lyžování a trénovala i dvoufázově. V současné době v běhu je to spíš udržovací trénink kolem 30 kilometrů týdně, doplněný o horské kolo, kajak, vysokohorskou turistiku, v zimě jednoznačně nejmilejší a nejlepší lyže. U ručkovacích překážek je nejdůležitější síla úchopu, kterou můžete trénovat jak na hrazdách, tak lépe a příjemněji při lezení po skalách. A celkovou sílu čerpám právě z běžeckého lyžování.
S jakými očekáváními jste na mistrovství světa jela? Byla jste připravena na to, že se obhajoba titulu nemusí podařit? I když je stříbrná medaile v obou disciplínách neuvěřitelný úspěch.
Samozřejmě jsem věděla, že nic nemám předplaceno a že se rok od roku terč na mých zádech zvětšuje. Na druhou stranu jsem se cítila velmi dobře, lépe než loni, takže jsem doufala, že by to mohlo vyjít. Ale ani konkurence nespí, Lindsay Websterová měla letos výbornou formu a dokázala se poučit z minulých let.
Podle živého přenosu se o prvním místě rozhodovalo na poslední překážce, vnímáte to také tak?
V reálu to byly více než tři hodiny neskutečné dřiny, kdy jsme s vítězkou Lindsay Websterovou bojovaly bok po boku od začátku až do konce. Byla opravdu důstojnou soupeřkou a nic jsme si nedaly zadarmo. Nakonec zlato od stříbra dělila úspěšně daná jedna - poslední - překážka. Kdybych ji dala, mohlo to vyjít i na potřetí. Ale upřímně, udělala jsem hloupou chybu, ona došla dál, a když si odmyslím vlastní ambice a sen o zlatém hattricku, byla dnes o kousek lepší a zlato jí patří oprávněně. Obě jsme dělaly 60 angličáků, což znamená, že byla o kousek rychlejší v běhu nebo na překážkách. A o tom Spartan Race je.
Nejste profesionální sportovkyně. Jste radní města Liberce, jak se vám daří skloubit takto náročný trénink a civilní zaměstnání?
Dá se to. Běh má tu výhodu, že je nejefektivnějším sportem – za nejkratší dobu se dokážete nejvíc „zničit“. (smích) Takže ve všední den si hodinu maximálně dvě najít jde, delší tréninky připadají na víkend. A to navíc většinou podle hesla, že závod je nejlepší trénink.
.Vyhlašování výsledků, Zuzka získala stříbrnou medaili
Československá výprava do Adorry na mistrovství Evropy ve Spartan Race
Vyhlášení výsledků štafety, Česká republika má stříbrnou medaili.
Musíte kvůli tréninku něco v soukromém životě obětovat?
Nemyslím. Naopak by pro mě bylo omezením a trestem, kdybych se hýbat nemohla. Nevím, co bych pak s přebytečnou energií dělala – a jak by se mnou mé okolí vydrželo.
U nás jsou překážkové závody v tomto provedení a masovém rozšíření relativně nové. Je velký rozdíl v závodech pořádaných v České republice, Evropě obecně a USA?
V úrovni pořadatelství a počtu závodníků žádný. Rozdíl ale je v množství těch, kteří jsou schopni bojovat o medaile – úroveň je tam přeci jen daleko výš. Je to dáno delší historií, mediálním zájmem, prestiží. U nás jsou překážkové závody považovány stále tak trochu za odreagování se pro ty, kteří sedí v kancelářích a potřebují se zamazat od bláta a udělat hezká seflíčka. Což je také jedna stránka tohoto sportu, ale poněkud se zde opomíjí i ta sportovní.
Mistrovství Evropy ve Spartan Race 2017
|
Co vás na Spartan Race a překážkových závodech baví? Co vám přinášejí?
Je to nesmírně komplexní sport. Není sval na těle, který by vás po závodu nebolel, potřebujete sílu, šikovnost, vytrvalost, rychlost, ale také hlavu, abyste řešila překážky tady a teď. Není to o monotónním naučeném pohybu, kde hlavu v podstatě nepotřebujete. Navíc se kolem tohoto sportu pohybuje výborná parta lidí – a to jak u nás, tak i ve světě. Můžu říct, že v žádném jiném sportu jsem nezažila, abyste se se soupeři i v průběhu závodu povzbuzovali.
Na oba závody napadla bohatá nadílka sněhu
Zuzka Kocumová na ručkování
Zuzana Kocumová do závodu dává úplně všechno
Je něco, co jste se naučila jen díky účasti na překážkových závodech?
Řešení situací, na které se nejde připravit, tady a teď, za pomoci toho, co máte u sebe. Navíc překážkové závody jsou jedinečné i tím, že jedna dvě překážky mohou pořadím naprosto zamíchat, takže vždy musíte bojovat až do cíle.
Jak moc jsou pro vás takovéto závody náročné?
Mistrovství světa ve Spartan Race 2017
|
Dřív jsem většinou noc po závodu nespala, protože i pokus o změnu polohy byl tak bolavý, že mě probudil. Teď, za ty tři roky, si už tělo docela zvyklo. Ale ta příjemná bolest, která vám dává jasně vědět, že máte tělo, je po každém závodu.
Co se vám vybaví, když se řekne bolest?
Když zůstaneme u té fyzické, je to přirozená součást závodů, ale i zážitků, které přinášejí radost. A to je výrazně dlouhodobější radost a uspokojení než třeba porce zákusků v cukrárně nebo vítězství v počítačové hře. Protože pro trvalejší uspokojení většinou musíme vyjít za hranice své komfortní zóny, což většinou bolí, ale rozhodně to stojí za to – a přináší to intenzivní pocit fyzické přítomnosti v daném okamžiku...
Příprava před Mistrovstvím světa probíhala i v USA
Vzpomenete si na tu největší? Co to bylo, co se stalo?
Když opět zůstanu u fyzické, tak zřejmě první mistrovství světa, kdy jsem si na základě pokynu pořadatelů naplnila kýbl kamením tak, jako byla mužská míra. Bylo to těsně před cílem a já věděla, že pokud chci vyhrát, tak to prostě musím dát. Na těch 15 minut asi nikdy nezapomenu. (smích) Ale v dalších závodech se mi to hodilo.
Po náročném závodě bolí víc ruce nebo nohy?
Úplně všechno. Nohy, ruce, záda, břicho, mezižeberní svaly... Prostě vše. (usmívá se)
Kolik regenerace potřebujete po tak náročném závodu, jako je světový šampionát, a jak probíhá? Co vás postaví zpět na nohy?
Regenerace po světovém mistrovství je hlavně ztížená časovým posunem, po příletu mám dost tvrdý jet-lag. Ten mě ničí snad víc než závody, z těch se dám do pořádku tak za tři až čtyři dny z akutní fáze únavy a do 10 dnů úplně. Ale přiznám se, že v kombinace s počasím za okny mě na nohy staví spánek a jediný pohyb, ke kterému se snadno dokopu, je tanec. Prostě úplná změna.
