Mův tamní výběh začíná u penzionu na křižovatce ulic Bruc a Provenca. Je brzo ráno a na pláži bude mrtvo, proto si musím dát jedno na cestu. Pouštím to dolů Brucem a hledám nějaký z místních obchůdků, které bývají otevřeny téměř pořád. Stihl jsem si sice oblíbit jednu hospůdku na naší ulici s hezkým názvem la Primavera (jaro, to mám prostě rád), která má bezva okýnko se dvěma židličkami přímo na chodníku, ale bývá tam pořád obsazeno. Bohužel, dnes také. Naštěstí v třetí ulici vlevo je otevřený místní supermercat, kupuju si třetinku místního pifka San Miguel. Za euro je to teda trošku zlodějina, nedaleko jsem včera v jiném platil 70 centů. No co, alespoň to má chlapec studené.
Po zaplacení mi však plechovku bere a začíná se s ní křižovat. Když na něj nevěřícně zírám, snaží se mi vysvětlit, že jsem dneska jeho první zákazník a chce, aby takových bylo dneska víc. Od teď jsem prý „amigo“.
Hledám cestu k moři
Běžím ulicí d’Arrago směrem k třídě Diagonal, měl by to být jen kousek. Jsou to zvláštní uličky, architektura je úplně jiná než u nás. Pořád si opakuju, abych si dával pozor na techniku, jinak by mi dneska v trekových botách upadly nohy. Hezky uvolnit pod koleny, pěkně nechat padat špičky dolů, kyčle dopředu, ramena dozadu, nečumět pod sebe... dělám to vůbec správně? Snad jo.
To už ale vidím křižovatku s Diagonal, kousek za ní je monumentální chrám a architektonická perla Barcelony Sagrada Familia. Vřele doporučuju pokračovat přes Diagonal ulicí la Marina. Chrám podle návrhu známého architekta Antonia Gaudího, kterého tady zbožňují, stále ještě není hotov, přestože se začal stavět před zhruba 135 lety. Ač jsou původní plány z 19. století, celé to vypadá značně futuristicky, jako UFO. Abyste si mohli udělat obrázek, stačí stavbu oběhnout kolem dokola a ulicí la Marina se vrátit. Žíznivci mohou svlažit hrdlo točenou Estrellou (která mimochodem není moc dobrá, zato je všude v Barceloně řádně vychlazená) ve stánku naproti pokladnám se vstupným.
Já tam byl včera, takže pokračuju podél Diagonal, což je mimochodem dost rušná čtyřproudová ulice. Sobotní rána však bývají v Barceloně nebývale klidná, místní asi vyspávají večerní pijatyky, na které se celý týden těšili. Každý přechod pro pěší, ať už sebemenší, má navíc semafor pro chodce. Běží se tu opravdu dobře, vzduch je bez aut čerstvoučký, prostě kochačka se vším všudy. Ani nemám čas sledovat v telefonu mapu, Diagonal vede až k moři. Probíhám parčík se stoly na ping pong, tady se snad sportuje všude. Na můj vkus ale končí parčík nějak brzo staveništěm, nicméně si pamatuju, že pokračuje tramvajovou tratí.
Zajímavá architekruta
Tramvaj není v Barceloně nic obvyklého, právě naopak. Je tu jen pár tratí, které navíc nejsou ani pořádně propojené. To mě ukolébalo, takže jsem si ani nevšiml, že se trať od moře rozdvojuje, a dal se tou nejširší třídou. Trošku jsem se taky zapozoroval do jednoho z monumentů současné barcelonské architektury, kterou je prosklená výšková věž Agbar. Má tvar... no, jak bych to tak nějak slušně řekl. Prostě Brňáci ví, něco podobného jim radnice v menším měřítku postavila na náměstí jako miniorloj.
Uhýbám doprava k pobřeží. Diagonal není daleko, protínám ulici Perú a běžím dál k moři, někde už tu musí ta zpropadená diagonální ulice být. Zatraceně, nemůžu a nechci skončit u moře dřív, chci si pobřeží proběhnout celé od konce Avegnidy Diagonal. V klidu, Bohušu, žádné nervy, už je tady. No sláva, přebíhám ji, potvoru, a pokračuju doleva po chodníku kolem tramvajových zastávek, kde nikdo nečeká. Při pohledu na jízdní řád se ani moc nedivím, jezdí to asi tak jak pražská noční tramvaj, a navíc to daleko nedojede. Takže na fotku místní tramvaje radši čekat nebudu.
Užívám si běh po pobřeží
Pokračuju moderní čtvrtí, až se dostávám na kruhový objezd. To už dobře vím, že jsem na konci třídy Diagonal, se kterou se loučím. Uhýbám doprava kolem nákupního centra betonovou plochou mezi několika stromy, která pozvolně stoupá, aby končila betonovou zdí nad mořem. Po pravé ruce ústí silniční tunel, já za zdí uhýbám doprava a pokračuju podél pobřeží. Místo pláže je nalevo jiná betonová plocha, ale brzy sbíhám z cesty a ocitám se na písečném pruhu mezi betonovou zdí a mořem. Písek je udusaný, běží se dobře a já se konečně ocitám u moře.
Je to nádhera. Nekonečná vodní plocha, na horizontu čekající obrovské tankery, vycházející slunce nízko nad obzorem... prostě jako ze špatného a levného amerického filmu. Parádně si to užívám. Pravda, dnešní obloha není čistě azurová a slunce prosvěcuje mezi mraky jen občas, ale to nevadí. Pokračuju podél vody, tahle cesta se nedá ztratit. Vzadu už je vidět silueta hotelu W Barcelona v podobě plachetnice. K němu je to ještě ale hodně daleko. Cestou míjím pár běžeckých cvoků a cyklisty zabalené do bund a kdoví čeho. Blázni, je krásných 15 °C, funím si jen v kraťasech a triku a v duchu si klepu na čelo. Co by asi tak teď dělali u nás v Česku.
Opět musím na betonový široký chodník, blížím se totiž k přístavu Port Olímpic. Běžím podél zakotvených jachet, po pravé ruce mám neomylný orientační bod v podobě dvou vysokých štíhlých budov. Opět sbíhám na pobřeží a pokračuju pískem po jedné ze dvou vyjetých kolejí. Jsou hezky udusané, zkouška vedle v měkkém nedopadla dobře, protože běh v písku je hrozná dřina. Hned se vracím na pevný povrch a jen tak si běžím podél vody.
Malé bloudění do cíle
Ráno je tu takové ospalé, bary a stánky jsou ještě zavřené. Kdoví, do kdy tady včera večer šuměl a klokotal noční život. Pomalu se blížím k přístavu PortVell, po pravé ruce už mám typické úzké uličky bývalé námořní čtvrti Barceloneta plné náleven a hospůdek. Žízeň mě táhne bokem, jako bych měl naraženou přední nápravu, ale není čas. Něco si musím taky nechat napříště. Pokračuji po betonovém chodníku přístavem a hledám odbočku doprava, která by mě dovedla po nábřeží až ke katalánskému muzeu. Běžím podél kurtů, hned za nimi to tedy ohýbám doprava a vybíhám přímo u věže lanovky na kopec Montjuic. Klasicky jsem si trochu zaběhl, ale rychle se vracím k přístavu a už jsem na náměstíčku hned vedle muzea.
Za vodou na mě mávají restauračky na nábřeží, těžká klasika. Co kdybych se nechal vcucnout? Jen tak si posedět, dát něco dobrého k pití a nechat plynout den kolem sebe tam, kam se mu zachce. Hej, Bohušu, prober se, máš u sebe jen tři eura. Vytržen ze snů se dávám rušnou ulicí Laietana, stará městská zástavba mi říká, že už jsem opět ne moc daleko penzionu. V místě, kde se ulice rozdvojuje, uhýbám ostře doprava do místní úzké uličky de Sant Pere Més Alt. Je tu klid, nikde nikdo, mrtvolno, všechny obchůdky a hospody zavřené. Tady to asi včera žilo dlouho.
Líbil se vám článek?Všem článkům od čtenářů nyní můžete dávat hlasy a odměnit tak autory za jejich práci. Pokud se vám článek líbil, klikněte dole pod článkem na tlačítko Článek se mi líbí. |
Beru to pasáží de Sert, vidím ulici Bruc. Běžím po chodníku nahoru, poznávám známá místa včetně znova obsazeného okénka La Primavery. Sakra, na jedno bych u sebe ještě peníze měl. Nedá se nic dělat, překonávám ještě asi tři přechody pro chodce a už stojím před penzionem.
Pohled na telefon ukazuje slabých 16 kilometrů, ale já bych klidně běžel ještě dál. Běh Barcelonou je naprostý zážitek. Vpravdě jsem vrněl blahem, když se přede mnou předváděla původní stará zástavba přístavního města, moderní budovy vystřídaly pobřežní pláže, nábřeží otevřelo svou náruč plnou hospod zvoucích běžce osamělého a žíznivého do svého lůna. Je to kýč jak řemen, ale kýč, který si člověk rád užije a kterého se nemůže nasytit.
Vůbec mi nevadilo, že jsem běžel v trekových botách, které mají s během společné asi tak jako Chuck Norris s filmovým Oscarem. Vůbec mi nevadilo, že jsem vyběhl v triku, ve kterém jsem spal. Ani to, že jsem si trasu pořádně nenastudoval a asi třikrát z ní seběhl. Tohle byla jedna velká paráda.
Napište svůj článek i VYTahle rubrika je určena těm, kteří se chtějí podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.  Psaní o běhání je někdy náročné. Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se. Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na editaci článku a co zveřejní (a co ne), bez udání důvodů. Marek NÁZOR ČTENÁŘE NEMUSÍ KORESPONDOVAT S NÁZOREM REDAKCE!!! |
