Genetika: může za obezitu i sportovní nadání a spouští se i hladem

„Já za nadváhu nemůžu,“ slýcháme. A bereme to za výmluvu lenochů. Jenže všechno není černobílé. Někdo opravdu může jíst, jak je mu libo, a nepřibere, jiný běhá jako o život a kila navíc ho nepřestávají trápit. Viníkem jsou geny. I nad nimi lze ovšem vyhrát.

Genetika může mít na svědomí tloušťku i sportovní nadání | foto: Profimedia.cz

Genetika má na spalování tuků podíl. A nemalý. Samozřejmě záleží na tom, co jíme a jak (a jak často) se hýbeme, ale ne každému z nás bylo dáno do vínku dobré spalování. „Babička byla tlustá, máma byla tlustá, já budu taky tlustá. S tím už jsem se smířila,“ zněla památná věta mojí kamarádky. Kdyby ji pronesla nad salátem a ne nad gulášem se šesti a pivem, možná by to o genetice vypovídalo víc. Něco na tom ovšem je.

Genetika: nejen výmluva, ale i motivace

„Genetika se podílí na vzniku obezity z 50 procent a v případě obou obézních rodičů až z 80 procent,“ podotýká Monika Bartolomějová, hlavní nutriční specialistka ze Světa zdraví, jenže dodává, že není nutné očekávat, že člověk s genetickou predispozicí určitě přibere nad rámec zdravé normy. Pořád je tu totiž dost velký prostor pro to pracovat s jídelníčkem a pohybovými aktivitami.

„Spíše je důležité vnímat obezitu v předchozích generacích rodiny jako varovný signál a o to více pečovat o svůj životní styl. Dbát o skladbu jídelníčku, o souhrnný kalorický příjem a pohyb víc než ti, kteří tuto genetickou výbavu nemají,“ říká.

Vymlouvat se tedy na genetiku není k ničemu. Pokud ovšem objektivně řešíte riziko rodinné obézní anamnézy, měly by vaše první kroky v případě touhy po zhubnutí vést k lékaři nebo do center hubnutí, která s lékaři úzce spolupracují.

Začněte na talíři

Jeden starý vtip mluví o lékárníkovi, který ukazuje paní při těle novinku. „To je sprej proti obezitě,“ říká a pokračuje: „Tady to zmáčknete a běžíte a běžíte, každý den hodinu.“ Poukazuje na holý fakt, že bez pohybu se kil navíc nezbavíme. Leda bychom drželi nezdravou hladovku. V tom, že je ideální oba přístupy zkombinovat, mají odborníci jasno.

Geneticky daná obezita

• Syndromatická: Projevuje se jako syndrom jiného onemocnění, můžeme o ní mluvit, když například zdědíte předpoklady k onemocnění štítné žlázy, konkrétně k její snížené funkci (tzv. hypofunkci), u níž tělo neprodukuje dostatek hormonů T3 a T4 a u níž je jedním z možných projevů nadváha či obezita.
• Monogenní: Obezita je daná mutací jediného genu, nevyskytuje se příliš často, ale když ano, končívá často takzvanou morbidní obezitou. Patří k ní například mutace leptinového receptoru. Leptin je hormon, který pomáhá regulovat příjem potravy i následné spalování.
• Polygenní: V případě této obezity se dá jen těžko rozklíčovat jediný viník, ale zdá se, že jde o případy, kdy se, zjednodušeně řečeno, do genů natolik zapíšou špatné stravovací a další návyky z oblasti životního stylu, že doslova a do písmene přejdou automaticky „do krve“ i dalším generacím.

„Pokud máme podezření na genetickou zátěž, je třeba dotyčnému pomoci vystoupit ze začarovaného kruhu. Geneticky daná nadváha či obezita často vznikly na základě špatných návyků předchozích generací. Tento genetický základ včetně zvyklostí se dědí dál a problém se prohlubuje. Jestliže se ale i přes tuto genetickou výbavu vydáte jiným, zdravějším směrem, který se bude nově předávat z generace na generaci, máte možnost ovlivnit geny směrem k budoucím pokolením,“ podotýká Bartolomějová.

V potaz je třeba brát i způsob, jakým hubneme. Nevhodným, i když třeba rychlým, zhubnutím si můžeme zadělat na další problémy. Začít bychom měli změnou jídelníčku: tím, že tělo navykneme na novou stravu a naučíme ho s ní pracovat. Když si nevíme rady, je na místě vyhledat zkušeného odborníka, který se nám bude věnovat individuálně. Při vypracovávání jídelníčku zohlední právě genetické predispozice, rodinnou anamnézu, ale i rodinné stravovací a pohybové zvyklosti, zapojí krevní testy a bude případ konzultovat s lékaři. Jen tak se dá zjistit, zda za vaši nadváhu opravdu mohou z velké části geny, nebo zda jste třeba „jen“ po generace zvyklí jíst nadměrné porce.

I pohyb máme v genech

Pokud se naučíme zdravě jíst – ať už sami, nebo s pomocí odborníka – máme napůl vyhráno. Dalším krokem je pravidelný pohyb. Ať už do začátku zvolíme třeba „jen“ rychlou chůzi nebo půlhodinové cvičení, jsme na dobré cestě. Stokrát opakovaná poučka, že začínat se musí pozvolna, pořád platí. Jen tak si nevypěstujete k pohybu odpor nebo si neuženete zranění z přetrénování.

I smysl pro pohyb je ale otázkou genetiky, ač se nám to může zdát jakkoliv nesmyslné. Markéta Brožová, hlavní trenérka fitcenter Contours, vysvětluje, jak to, že někdo z nás má na pohyb „buňky“ a jiný ne. „Existuje termín pohybová inteligence. Je dědičná a její výše odpovídá lehkosti, s jakou se pohybu učíte. Někdo vidí pohyb a ihned ho zopakuje, jiný je rád, že se naučí, řečeno s nadsázkou, koordinovat ruce a nohy,“ říká na rovinu trenérka. Lidé s dobrou pohybovou inteligencí mají samozřejmě při sportu výhodu, rychleji se ho naučí, dělají pohyby správně, tím pádem je sport i více baví.

Důležité je nezapomínat ani na to, že genetika ovlivňuje ještě další faktory: jak spalujete, jak snadno se vám rýsují svaly. „Z tohoto hlediska vydělujeme na základě genetických parametrů tři základní typy postav a podle nich pak zase umíme určit, který pohyb je pro ně nejlepší,“ konstatuje Markéta Brožová. Jsou to typy ektomorf, endomorf a mezomorf, z nichž první disponuje vyšší, štíhlou, šlachovitou postavou – takoví jedinci poměrně snadno spalují a jsou pro ně ideální atletické disciplíny, jako třeba právě běh. Endomorf se vyznačuje spíše podsaditou postavou, má pomalejší spalování a vhodnější jsou pro něj silové sporty. Kombinací obou je pak mezomorf – laicky řečeno „něco mezi“, a to i stran vhodného sportu. Pokud si nevíte rady s tím, jaký sport by vás bavil nebo jaký je vhodným doplněním k rychlé chůzi či běhu, opět se nebojte obrátit na odborníka. Usnadní vám výběr a vy tak budete moci začít sportovat bez počátečních omylů a přešlapů.

Dědictví po předcích: gen z období hladomoru

Zásluhou evoluce se v našem těle vyvinul takzvaný úsporný gen. Funguje tak, že pokud má tělo pocit, že není ohroženo hladem, gen „spí“. V minulosti se aktivoval v obdobích hladomoru – tělo poznalo, že je „něco špatně“, a odmítalo se zbavovat energetických zásob.

Dnes nám sice hladomory nehrozí, ale gen v sobě neseme dále. Některým z nás pak komplikuje proces hubnutí, při němž tělo dostává podobný signál, jako v dávných hladových dobách: příjem potravy se snížil, je třeba přežít z vlastních zásob. I proto jdou někdy kila dolů velmi pomalu. O to důležitější je pak jídelníček vyladit tak, abychom tělo „ošálili“ – tedy jíst zdravě, ale nebýt o hladu.