Již podle všech informací, co jsme o závodě měli, bylo patrné, že to bude ten nejtěžší závod, jaký jsme kdy dali. A tak tomu i bylo.
Co je „Adventure Race“Expediční závod smíšených čtyřčlenných týmů. Závody Adventure Race (AR) vždy obsahují minimálně tři základní disciplíny – běh, jízdu na kole a pádlování. Mohou obsahovat prakticky libovolné další disciplíny, v závislosti na prostředí, ve kterém se konají (hory, poušť, ostrov, pobřeží, džungle...). Trvají několik dní nonstop, množství spánku je součástí závodní strategie. Týmy se po celou dobu závodu samy orientují podle mapy. |
Pantanal je obrovská zátopová oblast hluboko v džungli na hranicích Brazílie a Bolívie. Vedra přes 40 stupňů, přes 50 let staré mapy 1:100 000, přes 700 kilometrů dlouhá trasa tou největší divočinou a spousta divokých zvířat. Ještě jsme ani nevystartovali a už jsme tušili, jak bude závod vypadat. Nebo jsme si to aspoň mysleli.
Potkali jsme dost divokých zvířat, cestou do centra závodu přes dálnici přeběhlo stádo kapybar, při jídle jsme pozorovali leguána, všude kolem řvali papoušci, cvrčci a jiná havěť a za oknem haly, kde jsme měli složená kola, pádla a další materiál, se vydal od řeky Río Paraguay na cestu do města trojmetrový had. Nikoho neohrožoval, jen tam překážel. A také jsme se po pár minutách pobytu venku začali strašlivě smažit.
Závodům v AR se věnuji hlavně proto, že mám šanci se dostat do míst, kam bych se jinak nepodíval. Tady to platilo dvojnásob.
Masakr rovnou od startu
Dvanáctihodinová plavba armádní lodí proti proudu Río Paraguay na start nás dopravila doprostřed hluboké džungle. Na tu jsme v tom největším vedru navázali první etapou, padesátikilometrovou plavbou proti proudu, teď už vlastními silami na deblkajacích. Jedna z nejkratších etap závodu nám zabrala přes 11 hodin za neustálého polévání vodou a plavání v Río Paraguay. Postupně jsme si začali zvykat na přítomnost krokodýlů, tukanů a mnoha dalších zvířátek.
Hned v prvním depu jsme poznali dalšího nepřítele. K nesnesitelnému vedru se přidal hmyz. Repelent byl na nic, krytí končetin také (hmyzáci koušou a bodají i přes oblečení), ohánět se je zbytečné. Jediné, co trochu fungovalo, byl pohyb.
Když si však tři hodiny prosekáváte cestu džunglí mačetou, moc se nenahýbáte. Tou dobou však byl hmyz naší nejmenší starostí. Byli jsme na hřebínku, který vzhledem k hrubosti mapy ani nebyl zaznačený, už deset hodin bez vody, bylo po půlnoci a stále skoro 40 stupňů, okolní džungle plná termitů a jaguárů, na zádech nafukovací čluny a pádla (neboť se jednalo o etapu packraftingu). Znám i lepší situace.
V tu dobu jsme zaveleli k ústupu, prosekali jsme si cestu zpět k pobřeží a za dvě hodiny už hleděli do temně růžových krokodýlích očí a horečnatě pili vodu z jezera. Ustlali jsme si na pláži, z jezera na nás dohlíželi krokodýlové, z džungle jaguáři. Ráno jsme se vydali opět dobýt kontrolu na hřebeni. Celá etapa nám trvala kolem 34 hodin.
 |
Notně poučeni jsme se vydali na nejdelší, 70kilometrový trek do hor. Začali jsme spánkem, třetí noc nebylo radno nic podcenit, a kolem půlnoci se vydali vzhůru potokem, který sloužil jako krokodýlí líheň. Na treku jsme strávili noc, den a celou následující noc.
Tato etapa patřila k tomu nejhezčímu, co jsem kdy na AR zažil. Hřeben táhnoucí se až na horizont, nad hlavami papoušci a tukani, k tomu výhled na celý Pantanal. Vody byl nedostatek, ale vždy jsme si dali tu práci, našli zdroj a doplnili na max. Kvůli tomu jsme ale nestihli najít poslední kontrolu za světla, což znamenalo jedinou možnost – spánek. Terén byl navigačně tak náročný a mapa tak hrubá, že nemělo cenu cokoliv se snažit v noci vymyslet. Zalehli jsme na celých 6 hodin a skvěle se vyspali – bez horka a bez hmyzu. To se čtvrtou závodní noc málokdy podaří. Plni elánu jsme seběhli do depa a následujících 56 kilometrů na kajaku doslova prosvištěli.
Peklo na zemi
Z počátku jsme se moc nestarali o umístění, protože nezáleží na umístění první noc, ale na umístění v cíli, ale především proto, že prostředí bylo tak náročné, že jsme většinu energie spotřebovali na přežití. Velice rychle jsme odtušili, že v džungli strávíme celých sedm dní a je třeba se neodstřelit hned na začátku. A to se projevovalo čím dál víc. Od třetího dne jsme postupně sbírali týmy, které připomínaly více trosky než závodníky na mistrovství světa. Spálení, dehydrovaní, nevyspaní, prostě vyhoukaní.
A dostáváme se do nejtěžší, ale také nejhezčí části závodu – 48kilometrový trek v naprosto neurčitém rovinatém terénu. Přes den se teploty opět šplhají ke 40 stupňům. Občas jdeme po souši, občas se prosekáváme džunglí a všechno je proti nám – spalující slunce, rostliny s různými ostny, trny a nejrůznějšími háčky, zachytáváme se za liány, do toho nás žerou hmyzáci. Takhle nějak si představuju peklo na zemi.
Sledujte živěPavel Paloncý právě dnes startuje na čtyřdenním závodě Spine Race v Anglii. Pokud ho chcete sledovat žive, můžete zde. |
Jenže Pantanal je z velké části zatopená oblast, a tak více než polovinu treku jdeme ponoření ve vodě, někdy po kolena, někdy i plaveme. A je to jako se pohybovat v obrovském živém akváriu. Průzračná voda plná života – ryby všech tvarů a barev, včetně piraní a rejnoků, k tomu krokodýlové a hadi. Ale ne, nejsou zlí a jsme na ně už zvyklí. Prostě vedle sebe jen existujeme, jako bychom se stali součástí této divočiny i my.
Největší show se nám naskytla v noci – v záři čelovek všude svítí temně růžové až fialové oči krokodýlů. Jsou všude, jen pozorně sledují situaci „zaparkovaní“ u břehu. Naše cesta vede převážně vodou a oni jako by nám vymezovali prostor, kudy jít. Když se příliš přiblížíme, jen si líně přeparkují. Úžasný zážitek. Protože jsme se minulou noc pořádně vyspali, dokážeme si tento trek užívat a také rozumně navigovat. Z mapy se nedá použít skoro nic, jdeme prakticky jen na azimut. Osmačtyřicet kilometrů nám trvá 22 hodin, a to je jeden z těch lepších časů.
Sice to byl jeden z lepších časů, ale i čas vítězů (19 hodin) byl nad všechny jejich odhady, trasa je tak zkrácena a jsme přepraveni na start další etapy malým letadlem Cessna.
Už nás čeká jen 250 kilometrů na kole. Konečně kolo! Pochopili jsme, že expedice končí a začíná závod. Daří se nám jet dobře mapově i takticky, v jediném kopci 40 kilometrů před cílem jsme skupinu vzniklou při přejezdu přívozem přes řeku roztrhali, vystupňovali tempo a dojeli sami do cíle. Nakonec jsme na šampionátu po týdnu závodění (bez 10 minut) urvali krásné 11. místo.
Prostředí, kde se s člověkem nepočítá
Když na závod vzpomínám, vidím ho stále živě. Pořád na mě působí značně neuvěřitelně. Už jsem pár extrémních závodů jel, tento byl jiný. Většinu času bylo naší hlavní starostí dostat se do depa. A v depu jsme měli pivo. Sice jen malé, ale jako motivátor to stačilo. A cestu jsme museli hlavně přežít – neuvařit se, mít vodu, mít jídlo a trefit tam. S padesát let starou mapou byl „trochu“ problém a s jídlem taky. V mapě se ztráceli i nejlepší světoví navigátoři a v noci tam člověk často nic nezmohl. A když organizátor odhadl etapu na 12 hodin a ona pak trvala všem třikrát tolik, trochu prostě jídlo chybí.
Především to byl závod v prostředí, ve kterém člověk nemá co dělat. Není na něj zvyklý a neumí v něm přežít. Naproti tomu všechna zvířata jsou dokonale přizpůsobena na místní podmínky, přírodní výběr tady funguje naprosto názorně a taky neúprosně. O to víc jsem rád, že jsem měl možnost se sem dostat a také se odsud v pořádku vrátit.
Tato brazilská výprava (společně s běháním v Andoře o dva týdny dříve) udělala krásnou tečku za loňskou sezónou. Teď se dám do kupy, od ledna to začíná – nejprve Spine Race v Anglii a v únoru expediční závod v Patagonii. V mnohém podobný, jen o poznání chladnější.
Pavel Paloncý30 let, absolvent MFF UK v Praze, obor fyzika povrchů a ionizovaných prostředí Se sportem začínal jako orientační běžec, dnes se věnuje ultravytrvalostním závodům – jak sólovým disciplínám, jako je skyrunning a ultratrail, tak také týmovým disciplínám – multisportu a adventure racingu, kde má roli navigátora. Závodil na mnoha místech světa, často se zahraničními týmy. |
