Plán zněl jasně: budu běhat, cvičit, zdravě a pravidelně se stravovat. Manželka mi poradila, co kdy a kolik toho jíst. „Musíš jíst po třech hodinách, vždycky tam musíš mít bílkoviny, sacharidy a vlákninu,“ zněla rada. „A začneš snídaní,“ dodala.
Poprvé v životě jsem si tak udělal snídani - podivný chléb, lépe řečeno slisovaná semínka čehosi, dva plátky šunky, plátek sýra, pár cherry rajčátek. A samozřejmě kafíčko, tentokrát bez cukru. Tedy popravdě – jen s jednou lžičkou cukru. Docela mi to i chutnalo. Po třech hodinách přišla na řadu svačina – banán s tvarohem a knäckebrot. Taky dobré. Po dalších třech hodinách oběd – plátek kuřecího steaku, trocha rýže, hrst ledového salátu. To už jsem si zrovna nepochutnal, ale dalo se. Za dalších 180 minut jsem si měl dát svačinu, jenže já byl úplně plný. Nicméně kus okurky a knäckebrot s lučinou jsem dal. A dokázal jsem do sebe doslova natlačit i večeři, velmi podobnou snídani.
A v tomhle stylu jsem jel dál.
Běžecké začátky mne překvapily. Mile
Začal jsem samozřejmě i se sportem. Zhlédl jsem se ve své ženě, která sama od sebe začala s během a chystá se na Pražský půlmaraton. Nedal jsem se odradit svým předchozími neúspěšnými pokusy stát se vytrvalcem a první den jsem na to šel indiánským způsobem.
Na atletickém oválu jsem jedno kolečko uběhl, druhé ušel. Takhle asi pětkrát. Dva dny nato jsem si přidal, řekl jsem si: „Uběhneš jedno, uběhneš i tři.“ A stalo se. Po jednom okruhu chůze další tři běhu a pak další. Endorfiny mi zalily tělo blaženým pocitem. Jestli to půjde takhle, je ze mě jura za pár týdnů.
Za další dva dny jsem uběhl tři kilometry v kuse, tři dny potom pět kilometrů. Slyšel jsem, že vytrvalost přibývá rychle, ale takhle? Vždyť jsem před týdnem neuběhl ani 200 metrů, aniž bych si myslel, že umírám.
První závod
A přišel ještě další level. Žena mi nabídla, abych se s ní a jejími kamarádkami z FC Ladies Rokycany zúčastnil Vánočního krosu v Mýtě u Rokycan. Neváhal jsem. Je to 4,5 kilometru, to dám. A dal jsem to. Sice jsem skončil skoro poslední, v cíli jsem byl o dvacet minut později než vítěz, ale díky své ženě, která akceptovala mé šnečí tempo a byla mi trpělivým doprovodem, jsem cíle dosáhl. Paráda! Při následném rozboru videa ze svého běhu jsem měl dojem, že obraz je úmyslně zpomalený, nicméně ani zjištění, že běhám skutečně jako želva, mi radost nezkazilo.
Další závod na sebe nenechal dlouho čekat. Zúčastnil jsem se, opět s holkami z FC Ladies Rokycany, charitativního běhu v Plzni, pět kilometrů jsem uběhl rychleji než pár dní předtím na krosu v Mýtě.
A začal jsem se cítit skvěle. Kila shodím rychleji, než jsem si myslel, zářil jsem. A váha ambice podporovala, ukazovala 100,9 kilogramu, shodil jsem tedy přes čtyři! Za necelé tři týdny. A krejčovský metr hlásil 103 centimetrů v pase.
Sebevědomí stoupalo... až si hlava postavila hlavu
Plný opojného pocitu jsem si začal stanovovat další cíle: budu chodit k jednomu vynikajícímu trenérovi na kondiční tréninky, budu běhat víc a častěji, do práce budu, až bude tepleji, jezdit jenom na kole a určitě se zúčastním nějakého Spartan Race. Jenže....
Danielovo snažení můžete sledovat i na jeho facebookové stránce |
Na kondičním tréninku jsem byl dvakrát. Poprvé jsem to přežil, i když v porovnání s ostatními cvičenci jsem působil jako troska. Druhý trénink jsem nedokončil, myslel jsem, že se pozvracím, utekl jsem. Chtěl jsem se zúčastnit Silvestrovského běhu Borským parkem v Plzni (6,8 kilometru), ale dva dny před tím jsem neuběhl ani dva kilometry.
Co to se mnou je? Proč tělo stávkuje? Jak to, že jsem před týdnem uběhl v pohodě pět kilometrů a teď ani dva? „Přepálil jsi to,“ řekla mi žena. A byla to tvrdá, ale pravdivá realita.
Organismus toho měl zkrátka dost, po letech naprostého nicnedělání jsem na něj naložil víc, než zvládal. Hlava se zasekla a dál to prostě nešlo. Úbytek váhy byl sice skvělý, ale byl jsem vyřízený a neměl jsem chuť nic dělat. Kde byla kýžená závislost na sportu, na běhu, na cvičení?
Depresi jsem vyřešil tím, že jsem od rána 31. prosince 2014 do večera 1. ledna 2015 jen jedl a jedl a jedl.
Takže znovu od začátku
Následovalo mnohadenní nicnedělání. A pak jsem si znovu vzpomněl na své cíle. A bylo to silné. Postavil jsem se před hromadu jídla a jako v amerických filmech jsem na sebe mluvil. Byl to velmi motivační proslov. Muselo to vypadat komicky, ale já se nesmál. Uvěřil jsem, že tentokrát to dokážu.
Vzal jsem si k ruce plán, jak se stát běžcem, podle něhož začínala manželka. Postupovat budu velmi pomalu a trpělivě. Cvičit budu zatím na TRX. V plánu mám také každý den udělat alespoň třicet kliků a třicet sklapovaček. A hlavně, musím začít zase pravidelně a zdravě jíst.
A abych věděl, s čím startuji, na chytré váze v lékárně jsem se přeměřil: v půlce ledna 2015 vážím přesně 101,5 kilogramu, z toho tuku mám 27,7 kilogramu. Hrůza. Jdu makat, abych se při únorovém vážení mohl radovat.
