Jednoho dne jsem uběhla deset kilometrů, ten následující jsem sotva vyfuněla dvacet schodů a bylo mi... divně. Podezření se prokázalo, podruhé jsem byla těhotná. Měla jsem velkou radost, ale bylo po běhání.
Doktorka mi sice do konce třetího měsíce dva tři kilometříky denně povolila, ale zkuste běhat, když většinu času trávíte v předklonu u keramického kamaráda a žaludek se vám snaží obrátit rubem navrch. Ty vzácné chvíle, kdy jsem dokázala rovně stát, jsem musela věnovat bujnému prvorozenému.
Ale je to tu, už jsem zase jedna v jednom, šestinedělí (téměř) za mnou, nastává tedy čas do toho zase šlápnout, navléci na sebe funkční prádlo (zdá se, že se asi při praní srazilo), běžecké legíny (je možné, že se nečinností ve skříni smrskly?) a obout slušivé běžecké botky. Tak, ještě kontrola v zrcadle (syn tam asi namaloval hrocha) a hurá ven.
Elegantně vykráčím za roh ulice, aby mě neviděl nikdo ze sousedů, a začnu klusat. No, klusat – vlnobití na mém těle mě lehce vyděsilo. Znáte ten díl Simpsonových, kdy se u Homera určí stupeň obezity tak, že rozvlní špeky a na hodinkách měří, jak dlouho se hýbou? Asi tak to teď vypadá u mě.
Prvních padesát metrů je skvělých. Já běžím, běžím! Konečně, tolik měsíců jsem o tom snila, zatímco jsem se snažila přes pupík zahlédnout špičky prstů na nohou. Potom si ale tělo náhle uvědomilo, co se děje, a snažilo se to zarazit. Dech mi v plicích syčí, svaly hoří, nohy jsou tak těžké... asi umřu. Takhle si to nepamatuji... Kde je ten lehkonohý elfík, co běhal po lesích s patnáctikilovým puckem v kočárku?
Je to jasné, to bude stáří. Nebo těch deset kilo, co mám navíc? Ať je to tak nebo tak, každopádně buď umřu, nebo budu zvracet. Indián to jistí. Všimli jste si někdy, v jak šikovných intervalech jsou od sebe lampy veřejného osvětlení? Mým předsevzetím prvního běhu bylo doběhnout k jedné lampě, k další dojít a vydýchat se, k další doběhnout...
V plicích mi hvízdalo, srdce bušilo a v hlavě se mi honily myšlenky: Tak, a teď se ukáže, že babičky (prababičky, sousedky) měly pravdu a já přijdu o mléko. A co hůř, budu deset let poslouchat mé oblíbené: „Já jsem ti to říkala!“.
Nakonec jsem to dala. Dva kilometry a mléko nezmizelo. Manžel mě vítal ve dveřích, v náručí řvoucí mimino a v očích ohromnou radost, že mě vidí. Byla jsem na sebe ohromně pyšná, že jsem vyběhla.
Dámy, holky, maminky, nebojte se toho. Běhám od té doby už pět týdnů skoro každý den, dopracovala jsem se k pěti kilometrům, mléko stále nezmizelo, dokonce ho mám spíš víc. Chce to ale běžet s rozmyslem a nepřehánět to s tempem. Věřte, že vám to nádherným způsobem vyčistí hlavu, dá vám to pocit, že jste to pořád vy a že se můžete radovat z běhu a ze života, a ještě víc se těšíte domů na miminko.
Běh mi dává spoustu energie a zvednul mi fyzičku, doma toho stihnu mnohem víc a s nadhledem. A spokojená máma = spokojené miminko.
Navíc, už se vejdu do džínů! A to se taky počítá!
