City Trail je v několika věcech svým způsobem unikátní. Pro mě především tím, že se běží z bodu A do bodu B, což miluji. Takových závodů si u nás moc neužijete a navíc zde trasa vedla jedním exkluzivním místem za druhým. Startovalo se v Malé Straně v Hellichově ulici, cíl byl téměř až na okraji Prahy, v areálu Bohnické léčebny. Díky trailovému charakteru ovšem nemá trasa, především její první kilometry, dostatečnou propustnost, a tak se startovalo v několika vlnách. Běžci z první vlny měli šanci bojovat o vrcholovou prémii na Petříně. Kdo si netroufl na předem avizovanou délku 16 kilometrů, mohl se o tuto vzdálenost podělit se svým parťákem rovným dílem a běžet závod jako štafetu.
Na start, který byl naplánován na nedělní desátou hodinu ranní, jsem pohodlně dojel tramvají. Předpověď slibovala další krásný den babího léta, ale ouha. Praha zůstala zahalena do mlžného oparu, bylo chladno a panorama pár set metrů vzdáleného Pražského hradu si musel člověk jen představovat. Už v devět hodin jsem se začal rozklusávat a rozcvičovat, abych se dostatečně zahřál, protože první kilometr na Petřín vedl celkem solidně do kopce a bylo dobré být na to připravený.
Na startu se nikdo netlačil a vše proběhlo v poklidu. Ovšem hned po pár metrech jsme začali na čele závodit o vrchařskou prémii pro první tři běžce. První kilometr s převýšením přes sto metrů zdolal nejrychleji Vítek Pavlišta, já byl s odstupem druhý následovaný Petrem Pechkem. Tak prima, to nejtěžší bychom pro začátek měli. Snažil jsem se to vyběhnout s drobnou rezervou, abych nahoře úplně neztuhl, tím spíš, že počasí bylo chladné.
Poté následoval asi nejpohodovější úsek, kdy trať několik kilometrů neustále mírně klesá. Míjíme Strahovský klášter a Loretánskou ulicí míříme k perle tohoto závodu, k Jelenímu příkopu pod Pražským hradem. Úzké bráně předchází zužovací zpomalovací retardér znamenající zákaz předbíhání, protože schody dolů do příkopu jsou opravdu úzké. Vítek mně bohužel mizí v dáli, do Jeleního příkopu sbíhám osamocen. Dotahuje mě však Petr Pechek a dole v příkopu už tvoříme kompaktní skupinu. Společně probíháme několik desítek metrů dlouhý tunel pod Prašným mostem, věru zajímavé a tajemné místo, a pokračujeme dál. Výběh z Jeleního příkopu je sice prudký, ale nás zaskočit nemůže. Cestou si stačím všimnout hrající houslistky u Letohrádku královny Anny.
Probíháme celou Letnou, kterou u Národního technického muzea opouštíme a běžíme asfaltovými ulicemi dál směrem do Stromovky. To je asi nejméně atraktivní část trati. Ovšem pořadatelům patří velký obdiv za to, že se jim podařilo zařídit bezpečný průběh přes velice frekventovanou Veletržní ulici, kde policisté pro průběh závodníků zastavovali dopravu. Po rovině nám to letí rychle a nezadržitelně se blížíme do Stromovky. Prudký seběh do Stromovky po asfaltu je nic moc. Na mě z ničeho nic přichází krize a Petr se mi vzdaluje, a to jsme teprve zhruba v polovině závodu. Již sám pokračuji po Lávce přes Vltavu k botanické zahradě a mám trochu obavy z toho, jak se mi poběží dál.
Tak trochu orientační běh
Úsek přes vinici a botanickou zahradu je další zajímavé zpestření, kde si jen tak běžně nezaběháte. Ale je to docela do kopce a chvílemi též trochu bludiště. Po proběhnutí několika serpentýn přibíhám k hrající živé cimbálovce, kde trochu zazmatkuji a zastavuji se, protože nevím, kam běžet. Kromě hrající cimbálovky nikde nikdo není a fáborky nevidím. Až jeden z hrajících členů mi ukazuje správný směr dolů. Trochu vystresovaný tedy pokračuji dál.
Nahoře, při výběhu z botanické zahrady, mě dobíhá čtvrtý běžec Aleš Drahokoupil. Asi kilometr se ho snažím udržet a dokonce se nám daří stahovat druhého Petra. V místě vyhlídky nad Vltavou mi ale Aleš utíká, dobíhá Petra a vytvoří spolu silný tandem. Já se pomalu smiřuji, že mě čeká osamocený boj na čtvrtém místě.
To už se ale dostáváme k nejkrosovější části tratě do oblasti Bohnického údolí. I když jsem si byl asi tři týdny před závodem celou trať proběhnout stejně nevím, kde přesně jsem a co mě ještě čeká. Podle kilometrovníků se radši neřídím vůbec. Zde je trať horší na orientaci a není zdaleka tak dobře vyznačená jako její první část. Měl s námi jet cyklista a vést nás, ale dopadlo to tak, že my spíše vedli jeho a místo na čele se pohyboval mezi čtvrtým a pátým běžcem. Ale snažil se a makal.
Chvílemi trať připomíná orienťák, ale naštěstí vše trefuji správně. Dávám poslední seběh k silnici a po pár metrech vbíhám do posledního prudšího stoupání. Kluky vidím pár desítek metrů přes sebou. Hlavou mi proběhne, že pokud mám něco se svým čtvrtým místem udělat, tak jedině tady.
Drtivý finiš
Do kopce přeřadím na vyšší rychlost a kluky před sebou postupně stahuji. Nahoře se mi je daří doběhnout úplně a to dává tušit, že finiš bude drsný. Pomalu se přibližujeme k bráně Bohnické léčebny, míjíme pověstný 14. kilometrovník, který byl místo dvou kilometrů před cílem zhruba 900 metrů, a vbíháme do areálu léčebny. Cílová rovinka je dlouhá 750 metrů, zdánlivě nekonečná a všichni jdeme naplno. Nejvíce sil si do ní ušetřil Petr Pechek, který dobíhá do cíle na druhém místě. Já přes všechnu snahu finišuji jednu sekundu za ním jako třetí. V cíli gratuluji již skoro vydýchanému vítězi Vítkovi Pavlištovi, který se cílem prohnal více jak minutu před námi.
Po vydýchání se jdeme s Vítkem a Petrem společně vyklusat a shodujeme se, že se nám závod až na pár drobných chybek moc líbil. Potom už se teple oblékáme, protože v cíli panuje stále depresivní mlha a je zde chladno. Až po poledni se konečně obloha vyjasňuje a skokově se otepluje.
Na první ročník to byl určitě skvěle zorganizovaný závod a věřím, že si ho naprostá většina běžců užila. Pevně věřím, že pořadatelé vyslyší drobné výtky běžců a příště bude vše ještě lepší. Především bude třeba správně změřit trať a na obtížnějších místech posílit její značení, aby všichni bez přemýšlení věděli, kudy mají běžet.
.
