Po intenzívní zimní přípravě – mimochodem, včetně soustředění na Štrbském plese – a přesto nepříliš úspěšném Bostonském a Pražském maratonu mi to v půlce května konečně začalo běhat, proto jsem se na letošní ročník vyloženě těšil. Přišel 20. červen a vyrazil jsem do Tater, společně s mamkou a sedmiletým synem Danečkem. Připojili se i mí brněnští běžečtí přátelé, spoluvítězi Vltava runu Věrka a Tomino.
Jelikož nejsem postavou příliš vrchař, věnoval jsem v posledním měsíci větší úsilí tréninku kopců. Taktiku vůči soupeřům jsem si stanovil následující – zaběhnout pro mne nejsilnější první etapu tak, abych si vytvořil alespoň minimální náskok před druhou. V druhé etapě si poté pohlídat čelo závodu, abych příliš neztratil před třetí etapou, v té nějak "uviset" výběh na Solisko a pokusit se zaútočit na posledních dvou kilometrech.
Po příjezdu a ubytování jsem se byl s Tominem krátce proklusnout kolem plesa, připomenout si x krát oběhané chodníčky a trošku se rozhýbat. Poté následovala prezentace, dostal jsem startovní číslo 1 a pozdravil se s duší závodu Peterem Veghem, který mi hned sdělil: "Letos určitě neobhájíš, máme tu nějakého šíleného Angličana." Okamžitě gůgluji a vyleze mi borec s plus minus stejnými osobáky jako já (půlka za 1:17, maraton za 2:42). Aspoň nebude nuda, říkám si. V podvečer lehká večeře a ve 21:00 se šlo na věc.
Na start první etapy jsem nastoupil bez jakékoli aklimatizace a při rozklusu jsem si připadal jako šnek. Na startu se sešly dvě stovky běžců z několika zemí. První etapa byla velmi krátká, pouze 3,9 kilometru, vedla od hotelu Crocus náběhem k hotelu Kempinski, kolem plesa a zpět, u hotelu Kempinski byla malá vrchařská prémie. Po startu jsem vyrazil tak, jak jsem si předsevzal, okamžitě "do plných", vrchařskou prémii jsem získal pro sebe a u náběhu kolem plesa už jsem byl sám v čele. Snažil jsem se držet tempo 3,20, což se mi docela dařilo. Motor jel na plné obrátky, občas se mu nedostávalo vzduchu, ale běželo se parádně. V cíli jsem byl přesně za 13 minut, což mi dalo zmiňované tempo 3,20 a s náskokem 35 sekund před druhým. S takovým luxusem jsem ani nepočítal. Daneček byl u vytržení: "Táta zase vyhrál!" Po vyhlášení jsme se odebrali na hotel a já, rozpumpovaný ze závodu, jsem usnul ve čtyři ráno.
Druhý den nás čekal Cross Run. Loni to byla vcelku příjemná etapa, která ale letos změnila kvůli větrné kalamitě trasu. Organizátoři natáhli těžkých 12 kilometrů po lyžařských běžeckých tratích v okolí Štrbského plesa a hotelu FIS. Od startu jsem si hlídal čelo a brzy jsem se odpoutal ve dvojičce s Vnenčákem, který však neběžel celý seriál, ale jen tento závod. Deset kilometrů jsme běželi společně, avšak pět z nich už jsem visel vyloženě na gumě. Tráva, kořeny, měkké podloží, prudké výběhy a seběhy – tohle prostě neumím. Vrchařské prémie jsem si však pro sebe posbíral všechny. V posledních dvou kilometrech si vytvořil asi desetisekundový náskok, který se už do cíle nezměnil. Tato etapa mi vzala hodně sil. Tempo bylo nakonec docela vysoké, kolem čtyř minut na kilometr s tím, že jsme nastoupali asi 300 metrů a v krátkých kopečcích. Můj největší konkurent v celém seriálu Tomáš Bizoň nakonec doběhl skoro dvě minuty za mnou a já tak šel do třetí etapy s luxusním náskokem téměř tří minut (loni to bylo jen 23 sekund).
Pro detailní výsledky si klikněte sem, na následujících odkazech si uděláte představu o náročnosti celého podniku: první etapa, druhá etapa,třetí etapa. |
Odpoledne jsem se těšil, že se konečně pořádně najím a vyspím, ale chyba lávky. Najíst se mně sice povedlo, ale vyspat moc ne. Daneček něco špatného snědl a celou noc problinkal. Spal jsem tak celých nula hodin a nula minut. Předsnídaňový rozklus s Tominem a Věrkou se změnil spíše na levitaci. Lehká snídaně mne sice probrala, ale dvě hodiny spánku za dva dny byly znát. Pokud zaběhnu dobře, mohu klidně běhat adventure race, kde se taky nespí…
Vzhledem k těmto výchozím podmínkám a náskoku na druhého jsem volil velmi krátký rozklus a rozcvičení. S Tominem jsme probrali taktiku jeho boje o třetí místo a šlo se na věc. Po startu jsem si opět hlídal čelo a nikam se nehnal. Tomino běžel první kilometr s námi, boj o třetí flek vzal velmi vážně. Pod Solisko jsme ale už doběhli jen já a můj největší konkurent v boji o vítězství Tomáš. Solisko jsme stoupali v poklidu, držel jsem se vpředu a určoval tempo. Nahoře jsme krátce zasprintovali o vítězství v prémii, kde jsem měl více sil překvapivě já. Brutální seběh Interski sjezdovky jsem zvládl s mírnou, ale s kontrolovatelnou ztrátou. Preferoval jsem jistotu došlapu před nekontrolovatelným kamikadze.
Dole nás čekal oblíbený přeběh hromady sněhu a výběh části bubnu skokanského můstku. Tam jsem zaútočil - stejně jako loni. Vypracoval jsem si asi třicetimetrový náskok, který jsem držel až do dalšího stoupání na lyžařských tratích, kde jsem zaútočil podruhé. Do cíle jsem tak doběhl, společně s medvědem Štrbkem, asi s dvacetisekundovým náskokem a celou tour jsem celkově vyhrál, náskokem více než tři minuty na druhého v pořadí. Skvělé, paráda, radost velká má i Danečkova, který už se pomalu zotavoval z noční anabáze.
Cíl jsem splnil, kromě druhé etapy se mi podařilo vyhrát vše: kategorii, celkové pořadí i vrchařskou soutěž. Jak říkal Tomino, příště ještě třetího do party na družstva. V poledne došlo na obligátní vyhlašování a dekorování vítězů s proudy šampaňského. Jo a onen Angličan? Tomu jsem nakonec nadělil přesně devět minut.
Tatry Running Tour 2014 je tak úspěšně za mnou. První letošní plánovaný závod se povedl, konečně. Počítám, že třetí etapa byl můj 11. závod v řadě na bedně. Nechápu. Teď odpočinek, proložený Triexpert Cupem a prémiovým závodem na 70 kilometrů v červenci.
Závěrem bych chtěl poděkovat Peterovi za krásné, dobře organizované závody s neopakovatelnou rodinnou atmosférou v krásném prostředí Vysokých Tater, které mám velmi rád. Obhajoba mi udělala radost a příští tok, pokud to jen bude možné, opět rád přijedu. Tyto závody mně prostě přirostly k srdci.
