Tak jsem včera běžela svůj letošní čtvrtý půlmaraton. Byl to nejtěžší půlmaraton nejen z těch letošních, ale vůbec ze všech, co jsem uběhla.
Bylo hrozné vedro, ale ne takové normální vedro, spíš úmorno. Špatně se dýchalo a vzduch se ani nehnul. Pro mě to bylo o to těžší, že jsem ještě do odpoledne byla v práci. Dojíždím do Vodňan, kde pracuji v lékárně a tam jsem celý den na nohách.
Závod jsem běžela ještě s kamarádkou Alenou z adidas Women's Challenge. Ta přijela odpoledne rovnou na náměstí Přemysla Otakara II., kde byl start. Během dne nám oběma psali přátelé povzbuzující maily. Před startem nás ještě přijela osobně povzbudit gazelka Zuzka. Bylo to velmi milé.
Všem nám bylo jasné, že závod bude těžký!
Když jsem šla na start, potkala jsem známého pana doktora ze záchranky, který ten den držel službu. Jen tak z legrace mu říkám: "Kde máte startovní číslo?". On na to: "155 a doufám, že vy mě nebudete potřebovat!" A popřál mi hodně štěstí.
Pak už jsme se řadili na start, pozdravila jsem se s několika kamarády běžci a už tady byl startovní výstřel a první tóny Vltavy. Závod jsem si rozběhla pěkně pomalu, dobře, myslela jsem na správné dýchání a měla i čas sledovat diváky. Ti byli úžasní! Tleskali, povzbuzovali nás, bylo jich kolem trati hodně. K tomu pěkná hudba do kroku.
Na občerstvovačkách jsem poctivě doplňovala tekutiny, pila jsem víc než jindy a osvěžovala jsem se houbičkou namočenou ve studené vodě. Dbalá rad trenéra Miloše Škorpila jsem si ochlazovala hlavně zátylek.
Únava a pocit těžkých nohou se dostavily dřív než jindy. Vedro si vybíralo svou daň. Hlavou mi bleskla myšlenka, že běháme hlavně pro zdraví. Nejsem si jistá, jestli to tentokrát platilo. Ještě jsem zahlédla cestou pár přátel, kteří mě přišli povzbudit. Pro mě to byla velká vzpruha. Zahlédla jsem i běžící Alenku, ale ona mě neviděla.
V druhém kole se sice trochu ochladilo, ale zase ne tak, aby nás to příliš osvěžilo. Na 17. kilometru jsem začala dostávat křeče do lýtek a to i přesto, že pravidelně užívám hořčík. Musela jsem zpomalit a vyklusat to. Jakmile by mě chytla křeč v plné síle, moc těžko bych se rozbíhala. Ke konci závodu už jsem vůbec nemyslela na výsledný čas, jen už jsem chtěla být v cíli. S mým výsledným časem 2:04:18 se moc chlubit nemůžu, ale v sobotu to bylo vítězství! Alenka dorazila chvilku za mnou úplně zdecimovaná..
Obě jsme si spolu ještě sedly a pověděly jsme si své dojmy. Byly jsme rády, že jsme to zvládly!
Ale přes všechno se už zase těšíme na další závody!
