V sobotu 12. října 2013 jsem se zúčastnil horského běhu Ondřejnická patnáctka, který je součástí celorepublikového klání Salomon Trail Running cupu. Závod sliboval patnáct kilometrů po silnici, v terénu i do prudkého kopce a převýšení 650 m. Účast jsem po zkušenostech z Lipenského horského půlmaratonu dlouho zvažoval, ale nakonec jsem se přihlásil.
Ve Ski areálu Opálená nedaleko Čeladné nás po příjezdu přivítalo slunečné a teplé počasí. Naštěstí jsem i se svým „doprovodným týmem“ dorazil s časovou rezervou před plánovaným startem a vyhnul se tak čekání ve frontě při prezentaci. Volný čas jsem využil na prohlídku novinek pro běžce od sponzora závodu.
První běžci se na trať vydali ve 13 hodin, kdy startovaly závody v dětských kategoriích. Největší účast měla nejmladší kategorie (1., 2. tř. ZŠ a předškoláci), kteří absolvovali 150 metrů dlouhý okruh včetně malého výběhu do svahu sjezdovky. Hlavní kategorie, běžci na patnáct kilometrů, měla start plánovaný ve 14 hodin.
Už při shlédnutí videa, které zvalo na závody (pro shlédnutí videa klikněte zde), jsem zvažoval v jakých botách vyběhnu, protože to vypadalo, že více než polovina tratě vede po asfaltu. Nejlepší by byly Salomon Sense Mantra. Konkrétně tuto obuv doporučoval i komentátor závodu. Nakonec jsem zvolil trailovou obuv Mizuno. Jak se ukázalo později, udělal jsem dobře, protože noční déšť na některých místech tratě udělal své.
Na start s počátečním výběhem do sjezdovky Opálená se postavilo zhruba 120 závodníků. První polovinu sjezdovky až k chatě jsem si vyběhl v pohodě svým tempem. Když přišlo prudší stoupání, tak jsem přešel do chůze, abych se zbytečně, po zkušenostech z Lipna, na začátku nezavařil. Seběh k rehabilitačnímu centru do Čeladné byl v pohodě, až na krátký úsek v terénu, který jsem musel seběhnout opatrněji, protože hned na začátku jsem nepříjemně podklouzl. Naštěstí jsem se, tak jako v celém závodě, vyhnul pádu.
Z Čeladné na vrchol Skalka začal teprve ten pravý běh do vrchu. Začátek po asfaltové silnici jsem si ještě vyběhl, ale pak už jsem musel střídat chůzi s během až na vrchol. Na vrcholu (zhruba 6,5 km) byla jedna ze tří prémií (další dvě byly v rehabilitačním centru v Neladné a na turistické chatě Ondřejník), ale to se mě moc netýkalo, protože já tam byl zhruba za 50 minut a to už se nejlepší závodníci blížili do cíle.
Začátek seběhu s vrcholu směrem k chatě Ondřejník byl pro mě doslova za trest, protože mě nohy nepustily rychleji, jak byly tvrdé a trvalo zhruba 3 km než jsem se rozběhl dle svého gusta. Samozřejmě mě předběhlo několik závodníků, přece jenom na ty seběhy se budu muset zaměřit v dalším tréninku, ale na další prémii a jedinou občerstvovací stanici u turistické chaty Ondřejník jsem doběhl v závěsu za těmi, kteří mě v předešlém klesání předběhli.
Na občerstvovačce jsem do sebe hodil kelímek iontového nápoje a vyrazil před všemi směr cíl, který byl cca ještě pět kilometrů vzdálený. Z toho čtyři kilometry měly být po asfaltu a pak až poslední seběh kolem sjezdovky lesními pěšinami a po louce. Nasadil jsem „pekelné“ tempo a všem se vzdaloval. Dokonce předběhl i pár soupeřů. Kousek před odbočením do lesa jsem potkal kluka, který měl evidentně potíže s křečemi. Trochu jsem ho povzbudil a zbytek už jsme doběhli spolu. V cíli jsem byl za 1:29:52 na konečném 69. místě (měřeno mými stopkami).
Celkově se mi závod líbil. Řekl bych, že to byl můj nejlepší závod v sezóně. Zázemí a organizace závodu byla taky na výborné úrovni, i když bych měl připomínky k organizaci závodu na trati. Uvítal bych více pořadatelů, kteří by korigovali i pohyb turistů na úzkých lesních stezkách, hlavně při výstupu na Skalku. Zde jsem zaslechl také ne velmi příjemné poznámky na stranu závodníků. Pro příští ročník bych navrhoval zvážit úpravu trasy, hlavně velmi dlouhé asfaltové části v závěrečné třetině závodu, která byla opravdu nekonečná.
