"Běžel jsi Běchovice?" "Jo. Ty mi zase daly!" Tahle konverzace mě pronásledovala roky, jako přes kopírák. V hlavě jsem měl vždycky perfektně srovnáno, jak je poběžím. Pak zazněl startovní výstřel, já vyrazil společně s ostatními dolů kopcem… a v cíli na Pražačce jsem mezi popadáním dechu a masírováním lýtek zpytoval svědomí: "Že já blbec…"
Přepálené tempo
Neznám nikoho, komu by se tohle na Běchovicích nepovedlo. Na vině je ten mírně se svažující kopeček hned po startu. Ono nestačí, že ze všech na startu přímo stříká adrenalin a natěšení ("Tak, dneska konečně prodám, co jsem natrénoval!"), ještě tu číhá tento na první pohled nevinný kopeček.
Co by na běhu dolů z nevinného vrcholku mohlo být nebezpečného? Mnohé, přátelé, mnohé. Co vám budu vyprávět, zkuste si to sami, na prvním kilometru se budete radovat z fantastického času, prostě super forma. No jo, ale tohle je závod na kilometrů deset.
Třetí kilometr
Jen se trošku srovnáte z osobáku na kilometr, proběhnete v mírném stoupání kolem běchovického nádraží, už tu je kopec do Dolních Počernic. Hodinky na ruce říkají, že váš čas vypadá pořád moc dobře, a nejprve to jde z kopce.
"Tohle klesání mi seslalo samo nebe," bleskne vám v mysli a odvážně zrychlíte. Proběhnete kolem semaforu a trať se obrátí proti vám. Sice ne moc, ale dost na to, aby vám nohy ztěžkly. "Sakra, to nebylo nebe, to byl ďábel," uvědomíte si svůj omyl, ale už s tím nic nenaděláte.
Dlouhé míle
Máte za sebou tři kilometry, v hlavě zmatek a před sebou zdánlivě nekonečné tři kilometry ke kopečku, který vidíte na horizontu. Tak teprve tady se rozhoduje o tom, zda budou Běchovice tím závodem, na nějž budete vzpomínat s hrdostí, či s rezignací ("Zase mě doběhly").
I když normálně velím "Hlavu vzhůru, dívat se dopředu", za Dolními Počernicemi radím hlavu dolů a zařadit se do davu, srovnat dech, srovnat ruce, srovnat tempo, pošetřit síly. Táborák se blíží.
Táborák
Táborák je právě ten kopeček zvedající se na horizontu. Ještě to není onen obávaný Hrdlořezák, ale zaříznout dokáže stejně pěkně. Táborák vyběhněte na 90 procent, rozhodně ne naplno, za ním totiž čeká dlouhý seběh pod Hrdlořezák a k lomení mezi těmito dvěma kopci je třeba doběhnout plný síly. Běchovice totiž začínají teprve tady.
Hrdlořezák – konečná tramvaje na Jarově
Překvapeně zíráte na tu obludu zdvíhající se před vámi a maně vás napadne: "Tady přece nejsem v Alpách." Zakousněte se do toho, ale buďte opatrní a trpěliví. Dejte si sakra bacha a nezačněte finišovat ve chvíli, kdy si myslíte, že to máte za sebou, tedy ve chvíli, kdy se Hrdlořezák zmírňuje a dále pokračuje již mnohem vstřícněji. Tady to máte do cíle pořád ještě 1 500 metrů, takže zůstaňte pěkně v klidu a vytrvale se valte dál, na finiš máte pořád ještě čas.
Posledních 400 metrů
Ty už nejsou nebezpečné, tady se Hrdlořezák opravdu láme, ale zde také zkušení rozhodují svoje dílčí souboje. Na posledních čtyřech stovkách metrů poznáte, kdo měl Běchovice pod kontrolou a koho dokázaly oblafnout. První to řeže, až trhá asfalt, druhý by ho nejradši sežral.
Vítr
Vítr jsem si nechal jako poslední, s ním nic nenaděláte. Ale pokud vám jde na Běchovicích o čas, může vám buď hodně pomoci, nebo vás hodně naštvat. Ta druhá možnost se vyskytuje na Běchovicích častěji, protože na nich většinou fouká vítr západní, duní tedy proti vám.
Normálně přeji lidem vše nejlepší, ale protože v době, kdy vy poběžíte z Běchovic do Prahy, já poběžím z Aše do Košic, proto vám popřeji, ať fouká vítr západní, protože mi to děsně helfne. A vy si to můžete zkusit zaběhnout za rok znovu, a když vám letos foukne zepředu a za rok zezadu, máte zaděláno na osobák, aniž byste moc trénovali. Tak vidíte, že jsem vlastně velký dobrák.
Miloš Škorpil, zakladatel serveru bezeckaskola.cz a čestný šfredaktor Rungo.cz
