Jak jsme zachraňovali život na SkyMarathonu v Krkonoších

Sobotní den nepatřil jen milovníkům koupališť či vrchlabskému závodu aut do vrchu, ale také nejtěžšímu letošnímu ultramaratonu se série STRC – Krkonoše SkyMarathon 2015. Závodu, který řečí čísel pro zúčastněné znamenal: zdolat 47 kilometrů s převýšením 2600 metrů, místy se stoupáním až 41 %. Předpověď počasí byla nemilosrdná: Na většině území teploty kolem 40°C, v nejvyšších horách Čech něco přes 30°C. Ptáte se na časový limit? Deset a půl hodiny.
Krkonošský SkyMarathon 2015: Po 10 hodinách jsme doběhli pro vítězství

| foto: Lukáš Kropíkpro iDNES.cz

Nejsme úplnými nováčky, kteří by se podobných závodů již neúčastnili. Když ale pozoruji rozcvičující se borce, je mi jasné, že tento závod bude ve velmi rychlém tempu. Nechci s nimi příliš soupeřit. Chci s úsměvem na tváři projít cílem a nadšeně zvednout své nové trekkingové hole nad hlavu a broukat si melodii We Are The Champions…

Hladký start

9:00. Protínáme startovní čáru, kontrolujeme zapnuté GPS na hodinkách. Pár plácnutí do dlaní přítomným divákům a hurá do prvního krpálu. Vede hezky lesem. Užívám si stínu a v duchu si říkám, kolik ho asi na trati budeme mít. Zvláště tam nahoře v kleči, která mi bude v lepším případě někam k úrovni ramen. To bude pořádná grilovací výheň.

Peloton dravých atletů se rychle trhá. Při prvním delším běhu z kopce k první občerstvovací stanici na Dolních Mísečkách je evidentní, že tempo závodníků velmi zrychlilo. Najednou mám před sebou jen pár dobrodruhů a můj parťák Zbyněk je někde daleko přede mnou.

1. občerstvovačka

Občerstvení na osmém kilometru je velmi skromná, žádný dlouhý modrý nebo červený koberec s desítkami dobrovolníků, kteří na Vás volají „Voda“, „Ionty“, „Banán“, „Cukr“, „Sůl“. Tady je u silnice malý kempinkový stolek a u něho dva páry hbitých rukou, které rychle dolévají do kelímku iontový nápoj a vodu. Je tu i pár gelů pro rychlý příjem energie. Byť je mi podle obalu jasné, že jsem ho ještě nikdy nevyzkoušel, tak si ho vezmu. Cítím se dobře, pár dalších dobrot na horší časy si přeci nesu v baťůžku.

Pokračuji do táhlého kopce, s doplněnou nádrží a zahřátým motorem se najednou cítím silný. Z legrace sám sobě říkám, že mám sice slabý, ale dobře seřízený motor (jediná hrozba: nesmí mi prasknout chladič a uvařit se).

Vegetace se rychle mění, už nedominují smrkové lesy, ale přichází na řadu kleč. Trasa je nyní vedena po cestičce zpevněné hladkými kameny. Skáču po nich jako kamzík a na chvilku si vzpomenu na soutěž „Po Stopách Xapatanu“ nebo jak se jmenovala, natáčela se kdesi v Mexiku a já jsem teď jeden z účinkujících. Akorát na mne nahoře nečeká vlak, ale další výzvy v podobě zdolávání prudkých sešupů a následných výstupů.

Jsme na trati teprve přes dvě hodiny. Stoupání je stále příkřejší a příkřejší a drápeme se směrem pod Kotel. Zde po vrstevnici běžíme na rozcestí „Nad Dvoračkami“ a pokračujeme k nepříjemnému a táhlému výstupu směrem k dalšímu rozcestí „U Růženčiny zahrádky“.

První krize na patnáctém kilometru

Dlouhý a táhlý kopec je takřka bez stínu a dopolední slunce začíná pořádně žhnout. Cítím náznaky křečí do lýtek a stehenních svalů. V dálce před sebou vidím Zbyňka. Do kopce jsem ho sice trochu dotáhl, ale teď, když se dostáváme na horizont s krásnými výhledy na nejvyšší hřebeny Krkonoš, mám toho tak akorát. Okolní travnaté tundry jsou sice úchvatné, ale já nemám čas je pohledem vychutnávat.

Pomalu se blížím k záchytnému bodu, a to k Labské boudě, kde je druhá občerstvovačka. Řada závodníků mě předbíhá, na rozdíl ode mě mají dost sil na to, aby na rovinatých úsecích popoběhli. Já tuto část vypouštím. Údaj na hodinkách sedí s tím, co bylo uvedeno v propozicích. V nohou mám takřka 18 kilometrů.

V ledové vodě Labského pramene si ochlazuji hlavu, doplňuji vodu do Camelbaku. Mám radost. Předchozí krize je pryč! Konečně naplno nasávám krásy Krkonoš.

27 kilometrů za čtyři hodiny, aneb Erlebachova bouda dobyta

Jako kdybych svému tělu vyhověl a dodal mu přísun všeho potřebného, aby šlapalo jako správně seřízený a promazaný stroj. Dokonce i jemný písek, který jsem si nabral z potoka Labe, mi nezkazil náladu. Najednou jsem na třetí občerstvovačce. Od ostatních se lišila tím, že na ní byly banány, meloun a více druhů energetických gelů. A hlavně, ležel tu Zbyněk. Měl jsem radost, že spolu můžeme prohodit pár slov, ale sotva jsem dorazil, vstal a oznámil mi, že už tu leží docela dlouho a vyráží dál. Jestli jdu prý s ním. „Jdi. Doženu tě za chvíli,“ zabrumlám.

Vychutnám gel s tropickou příchutí a ještě jeden s příchutí ledového čaje. Nerozvážně doplním svoji třílitrovou nádrž jahodovým iontem. Vím moc dobře, že mám kachní žaludek. V zásadě mohu zkombinovat cokoliv, ale tohle jsem dělat neměl. Navíc mám teď na zádech plnou nádrž odporné šťávy s jahodou. „Proč jsem si tam nedal vodu?,“ kleju v tichosti.

Vyrážím stopovat Zbyňka, který mi před pár minutami zmizel v lese. Klesám turistickou pěšinou směrem k Bílému Labe. Občas potkávám turisty s dětmi či se psi. Dívají se na mě a duchu si určitě říkají, co to je za blázna. Brzy slyším šumění potoka, a to ve mně vyvolává příjemný pocit bezpečí. Kde je voda, je přeci život…

Závod je skvěle značen. Každou chvíli vidím na cestě namalovanou růžovou šipku, kudy dál. Na významnějších místech jsou přímo pořadatelé, aby s navigací pomohli .

Přichází bod zlomu, 33. kilometr

Musím si přiznat, že právě protnutím Bílého Labe se mé zážitky začaly prudce měnit. Jestli jsem doposud oplýval optimismem, začíná to být naopak. „Máte jednu novou nepřečtenou zprávu z vaší mozkové centrály,“ přijde mi najednou informace z mozku. Zní: „Je ti špatně od žaludku, jsi překyselen, kombinace nevyzkoušených gelů a různých příchutí iontových nápojů si bere svou daň.“

Paráda! Ještě k tomu mne už totálně opouští energie a začínám propadat apatii. Nemám na nic chuť. Mám sice žízeň, ale tu odpornou jahodovou příchuť nemohu už ani cítit. Hodinky ukazují 33. kilometr, nervózně pokukuji po hodinkách a po chvíli mám pocit, že jsem musel ujít minimálně dalších pět, jenže ony to nechtějí ukázat. Hodinky s GPS jsou příliš přesné, precizní, dokonalé a nemilosrdně spravedlivé. A rozhodně se nepřizpůsobují tomu, co vaše mysl potřebuje „slyšet“. Nemají emoce, neumí naslouchat, neumí vůbec nic! Do háje s nimi…

Fotograf

Všichni se mi teď vzdálili a já bojuji jen sám se sebou. Při jednom sestupu mě předbíhá o něco starší závodník. Zastavuje u jedné z vyhlídek a fotí si protilehlý kopec s Erlebachovými boudami. U stolku sedí jedna z turistek a povídá mu: „Vy jste asi jediný, kdo nebere ten závod vážně!“. Běžec-fotograf se usměje a odpovídá s úsměvem na tváři: „Já to mám jako takový výlet. Všichni, co závodí, jsou už dávno přede mnou.“ Zpozorním. „Cože? To si děláš legraci. A co já? Ty sis mě tady nevšiml?,“ komentuju pro sebe podrážděně jeho reakci. „Já tu přeci závodím! A rozhodně to neberu jako výlet. Podívej se na mne, kolik jsem už prolil potu! Jakou mám na kraťasech ze soli mapu Itálie.“

Fotograf po chvíli mizí pryč a já si uvědomuji, že jako nadšený milovník fotografie jsem doposud neudělal žádnou fotku. Mrzí mne to, ale je mi to teď nějak jedno. Nemám náladu. Chci jít a nikdo na mne nemluvte. Narazím si kšiltovku ještě více do očí a soustředím se na nejbližší metry před sebou.

Už nejsem sám!

Opravdu nemohl přijít lepší moment, kdy narazit na kamaráda Zbyňka. V táhlém stoupáku pod Kozími hřbety mne najednou zdraví notoricky známý hlas. „Nazdar Kropíno!“ Tupě koukám na svého parťáka a připadám si totálně mimo. Jakoukoliv mluvu či pokus o komunikaci považuji za naprosto neúsporné plýtvání zbytkem sil, a to se odráží na mém strohém způsobu komunikace. Akorát suše kývnu a vyřknu polohlasem otázku, jak je na tom. Křeče ho prý neberou, ale prochází podobnou krizí jako já. Celkové vysílení, únava, málo energie, nedostatek vody, nechuť k jídlu. Společně se shodujeme, že bychom se strašně rádi napili obyčejné vody a coly.

Šlapeme spolu nahoru, nekonečné stoupání mě totálně vyčerpává a hodiny stále ukazují „pouhých“ 35 kilometrů. Abych si nezkazil náladu, dám si výborný jahodový iontový nápoj. Jestli to bylo před hodinou studené „Strawberry Ice Tea“, teď je to naprosto nepoživatelný teplý jahodový čaj. Žaludek bojuje, ale drží se!

Konečně klesáme. Před námi je výhled na jednu z největších lahůdek tohoto závodu. Sjezdovka Stoh. Bude to pohoda. Díváme se na vlek. Je to dobré, kotva je zapnutá a vytahuje závodníky do zhruba dvou třetin kopce. „To je hezké zpestření závodu, v létě jsem na kotvě ještě nikdy nejel,“ dělám si v duchu legraci.

Poslední příležitost dobít energii

39. kilometr, tedy do cíle jich zbývá osm. Za sebou máme okolo sedmi hodin závodu. Dorážíme na poslední občerstvovací stanici. Je zde dostatek vody a tak vylévám obsah svého dromedára s jahodovým čajem a napájím ho obyčejnou vodou. Snažím se myslet na to, že musím něco sníst, i když nemám na nic chuť a je mi „blivno“, dám si pár kousků melounu (evidentně nepoučen z předchozí zkušenosti), je zde i banán, ten mi musí udělat dobře.

Kotva není v provozu, musíme po svých

Následuje etapa, která nemá s běháním nic společného. Extrémní stoupání stovky metrů nahoru mě totálně vyčerpává. Jestli jsem doposud měl nějaké náznaky křečí, nyní už nelze mluvit o náznacích. Nově to nejsou jen lýtka, ale i stehenní svalstvo a svaly pod zadkem. Učím se nové pohyby s hůlkami. Metoda zapíchnout obě hůlky současně před sebe, překlonit se, a pak se pokusit udělat krok. Zvláštní, jak se člověk dokáže odepsat, že nemůže zdolat jednu „pitomou“ sjezdovku. Hodinky mi ukazují rychlost půl hodiny na kilometr.

Svatý Petr – Stoh, odškrtnuto! Dělám velkou imaginární fajfku ve svém itineráři a belhám se dál. Zbyněk je přede mnou, říkám mu akorát, ať už na mne nečeká. Jsem už totálně „dead“.

Jsem v háji, je to jasné a nejhorší teď přijde na řadu. Postupně padám po cestě dolů a nastupuji na ještě delší sjezdovku s podobným sklonem stoupání. Tentokrát až na samotný vrchol - Pláně. Špatná zpráva: Čeká mě převýšení okolo 400 metrů. Dobrá zpráva: V mé nádrži je horský pramen. Čistá dobrá voda z darů naší země. Vychutnávám každý doušek a říkám si, že teď to přeci nevzdám

Původní ambice dorazit do cíle někde mezi sedmi a osmi hodinami se už dávno rozpadla a v této chvíli sním o jediném. V poklidu závod dokončit, a tomu odpovídá mé tempo. Pravidelně odpočívám a prostě těch pár stovek metrů nahoru hlemýždím tempem zdolávám. Řada lidí, které jsem během dne potkával, mi už definitivně zmizela z dohledu. Ale za mnou ještě pár desítek závodníků být musí! Vždyť je přeci vidím při pohledu zpět do údolí.

Skutečný závod teprve přichází. A jde v něm o život!

Pláně dobyty. Další fajfka. Po krátkém přesunu po zpevněné cestě padám dolů po zeleně značené turistické pěšině. Zhruba po 200 metrech klesání vidím před sebou závodníka v modrém triku. Rychle ho dotahuji, a když jsem u něho, dochází mi, že spadl a leží v křečích. Nenapadne mne nic inteligentnějšího, než se ho zeptat, jestli je ok. „Nechceš magnesium?“ Než stačí odpovědět, vytahuju z batohu instantní prášek a chci mu ho dát. „Co vodu? Máš dostatek vody? Tady, napij se. V klidu, nedělej prudké pohyby, v klidu si odpočiň, jsem tu s tebou.“ Dívám se kolem něj, na něj, něco tu nehraje.

Doprčic! Vždyť on se mnou takřka nekomunikuje! Na mé otázky odpovídá furt stejně. Buď zabrumlá „jhooo“ nebo „nééé“, ale je to odevzdané, totálně bez emocí. Vedle něj leží rozbité brýle. Musel spadnout, možná ho chytly silné křeče, zavrávoral a teď tu leží celkově vysílen. Třese se mu ruka. Chytnu ho a snažím se ho držet. Pokouším se ho trošku narovnat, aby neležel v tak zkroucené poloze. Jde to ale těžko. Je to pořádný kus chlapa a já nejsem zrovna žádný Železný Zekon. Zvláště po celodenním náročném programu. Ostřím na jeho startovní číslo, kde je i jméno. „Ondro, co se stalo? Vybavuješ si, co se přihodilo? Bolí tě něco? Jak dlouho tady jsi? Berou tě křeče?“ V podstatě žádná reakce…

Dobíhá další závodník, tedy přesněji závodnice. Je mi povědomá, několikrát jsme se během závodu museli potkat. Rychle ji líčím, co se přihodilo a pomáhá mi Ondřeje trochu narovnat. Snažíme se s ním dělat minimální pohyby. Co když má něco zlomeného, co když mu pohybem jeho stav ještě zhoršíme.

Dáváme mu vodu na čelo a zátylek a už neotálím. Volám Horskou službu. V rychlosti amatérským způsobem popisuji situaci a vysvětlují mi, že právě teď mají nedaleko nás na sjezdovce jednoho záchranáře, který zasahuje u úrazu, a že za námi za chvíli dorazí. Popisuji operátorce polohu, ve které se Ondřej nachází a upřesňuji, kde se nacházíme. Doráží další závodníci a jeden z nich upřesňuje, jak se říká zeleně značené cestě, na které stojíme. Operátorka mi sděluje, že mám ještě zavolat 155, že s nimi budu konzultovat další kroky. Telefon chvíli stávkuje a tváří se, že je bez signálu. Naštěstí naskakuje roaming a daří se na linku 155 dovolat. Mezitím už jeden z běžců vytáhl mobil a pomocí aplikace Horské služby zaslal nouzovou zprávu. Paní na lince 155 rychle zjišťuje stav a ujišťuje mne, že se propojí s Horskou službou a dorazí na místo. Později se dozvídám, že aplikace má přístup k GPS signálu, i když je právě v telefonu vypnutý. Geniální! Nadávám si, že jsem ji neměl nainstalovanou. To mě přeci mělo napadnout.

Minuty utíkají. Kolem nás proudí řada závodníků, každému v rychlosti líčíme, co se stalo a po krátké rozpravě je necháváme jít. Některým na tváři vidím, že už toho mají opravdu plné zuby a vidí se už v cíli. Nemá smysl, abychom u Ondřeje stáli všichni. Jsme tu teď čtyři, a to snad stačí.

Líbil se vám článek?

Všem článkům od čtenářů nyní můžete dávat hlasy a odměnit tak autory za jejich práci. Pokud se vám článek líbil, klikněte dole pod článkem na tlačítko Článek se mi líbí.

Autory nejlépe hodnocených článků pak každý měsíc odměníme.

Krátce na to doráží lékař z Horské služby. Spojuje se s linkou 155 a řeší „vrtuli“. Už je tu i chlapík ze záchranky, všichni teď posloucháme jejich pokyny. Rychle a zkušeně provádí několik úkonů, měří tep, tlak a dává Ondřejovi kyslík. „Je v bezvědomí! Musíme ho odsud dostat do jiné polohy,“ zavelí rezolutně.Mezitím je mezi námi další závodník, později se dozvídám, že je to shodou okolností lékař. Chytáme všichni Ondřeje a posouváme ho na rovnější část stezky. „Musíme začít s resuscitací!“ pokračuje lékař.Klepou se mi nohy, ne vyčerpáním, ale strachem. „Do háje, tohle je opravdový závod. O lidský život! Ondro! Ty to musíš zvládnout!“ mluvím sám k sobě. Chlap jak hora na jedné straně s obrovskými dlaněmi a pod ním další chlap jak hora v bezvědomí. Poprvé v životě vidím na vlastní oči resuscitaci. Pravidelnou masáží na hrudi se daří Ondru více „nahodit“. Otvírá pusu a jeho nádechy jsou nyní o něco intenzivnější. „Kluci, potřebuju, abyste vyběhli do auta a snesli nosítka,“ říká mezitím lékař. Vyrážíme nahoru na cestu a snášíme je k Ondrovi. Když se ho podaří naložit, vytahujeme ho nahoru. Jsem totálně odrovnanej, koukám na kolegu se startovním číslem 68 (Ondřej Smetana), je na tom stejně. „Paráda, super, dobrá práce,“ řeknu mu a on mi odvětí v podobném duchu. Lékař – závodník David Vondra, který se k nám připojil, sedá do auta se záchrankou a jedou nahoru ke sjezdovce. Pomalu se vracíme ke svým batohům a slyšíme již přilétající helikoptéru. Všechno musí dobře dopadnout!

Seběhlo se to tak rychle, ale přitom jsme tu strávili téměř hodinu. Nepamatuji se na každého, kdo nám pomáhali, ale všichni, kdo u Ondřeje po celou dobu zůstali, jsou největší hrdinové tohoto závodu! Jmenovitě to byli ještě závodníci – Barbora Mičková (číslo 176), Helena Malá (číslo 305), zmiňovaný Ondřej Smetana a pak samozřejmě pan doktor David Vondra (číslo 223). Poté co pomohl Ondřeje naložit do helikoptéry, závod ještě dokončil.

Cena za fair play, aneb hrdina proti své vůli

Když jsme doběhli do cíle, nikdo z nás už nehleděl na čas, ale myslel na to, aby celá příhoda s Ondřejem dopadla se šťastným koncem. Byl to zvláštní moment, kdy téměř z vteřiny na vteřinu absolvujete úplně jiný scénář závodu. Zkrátka se otočí list a to, čemu jste se věnovali v předchozích devíti hodinách je minulostí. Najednou jste na úplně jiné trati. V týmu lidí, kteří absolvují skutečný závod s časem. A ve kterém jde o život.

V cíli jsme dostali osobní gratulaci od hlavního pořadatele závodu. Bylo to samozřejmě moc milé. Nakonec jsem to byl já, kdo převzal cenu za fair play. Ocitl jsem se tak trochu proti své vůli na stupni vítězů, přitom jsme tam měli být všichni, kteří na místě asistovali! Rád bych ještě jednou všem poděkoval. Byli jste skvělí!

„Ondřeji! Brzo se uzdrav a ozvi se, až budeš v pořádku! Těším se, až si pustím We Are The Champions…“.

Napište svůj článek i VY

Tahle rubrika je určena těm, kteří se chtějí podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. 

Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.

Psaní o běhání je někdy náročné.

Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se.

Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na editaci článku a co zveřejní (a co ne), bez udání důvodů.

Marek

NÁZOR ČTENÁŘE NEMUSÍ KORESPONDOVAT S NÁZOREM REDAKCE!!!

Autor:
  • Nejčtenější

Žena se dvěma vagínami má dva přítele, sexuální potěšení má rozdělené

21. března 2024  7:54

Annie Charlotte se narodila se dvěma vagínami. Ačkoli zprvu pro ni byl její zdravotní stav šokem,...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

26. března 2024,  aktualizováno  8:54

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Obří melouny už nejsou in, i muži mohou kojit a další zajímavosti o prsou

24. března 2024

Ňadra obvykle poutají pozornost mužských očí, jsou ovšem také částí lidského těla, která je...

Dvaadvacetinásobná matka přiznala závislost na těhotenství

22. března 2024  8:15

Sue Radfordová z Velké Británie má dvaadvacet potomků. Třiadvacetkrát byla těhotná a nevylučuje, že...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Žena si vysnila plastiku prsou v Turecku, život se jí změnil v horor

25. března 2024  7:59

Třiatřicetiletá Stephanie Briggsová z Velké Británie roky šetřila na operaci, po které měla mít...

KVÍZ: Oslavte den učitelů. Poznejte známé kantory a procvičte si znalosti

28. března 2024

Den učitelů se letos potkal s prázdninami, a k tomu ještě s přípravou na velikonoční svátky. Jestli...

Sex se zajíčkem je super, ale... Sedm důvodů, proč nechodit s mladším mužem

28. března 2024

Vztahy s výrazným věkovým rozdílem jsou stále častější a už dávno nepatří do kolonky „podivné“....

Otékaly a modraly mi prsty. Onemocněla jsem systémovou sklerodermií

28. března 2024

Vždy jsem byla aktivní, jezdila jsem na výlety, fotila a plně se věnovala své práci. Před sedmi...

Rakovina, vztahy, krása i úskalí úspěchu. Knihy celebrit inspirují ženy

28. března 2024

Jsou nejen krásné a úspěšné, ale na vlastním příkladu ukazují, že je možné dosáhnout mnohého, pokud...

FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika
FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika

Monika Pavlíčková (35 let) je maminkou dvou dcer, sedmileté Terezy a čtyřleté Laury, a zároveň také manažerkou obchodního týmu společnosti ABF,...

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...