Koncept tohoto závodu je stejný jako čím dál oblíbenější štafeťáky, tedy tým lidí, kteří si předávají štafetu po cca 10km úsecích, přičemž každý běží postupně úseků několik a ostatní jedou doprovodným autem. NoMen run byl mírně zjednodušený: jednak byl menší tým (maximálně 4 holky) a také pouze osm úseků. Celý závod se tak vešel do jednoho dne, nekonala se ani noční etapa. Prostě tak akorát, aby to čtyři holky spolu vydržely a zůstaly kamarádkami i nadále. Kvůli menším týmům byl ale i kratší prostor na odpočinek, a co se náročnosti trati týče, žádná procházka pro slečinky to nebyla.
Tým jsme daly dohromady poměrně rychle, ovšem pár dní předem nám jedna členka onemocněla a musely jsme hledat náhradu. To se naštěstí povedlo docela rychle a ve stejně dobré „kvalitě“. Otazník visel ještě nad další, ale holky na rýmičku neumírají, tak jsme nakonec už bez dalších změn mohly v pátek večer vycestovat do Nového Města na Moravě. Lokalita zaslíbená běžkařům se pro tentokrát proměnila v dostaveníčko běžkyň v celkem 18 týmech a jedné ultraběžkyně, která si to celé střihla sama. V místě, kde v zimě klapají pušky a krouží se trestná kolečka i protíná cílová páska za podpory plných tribun, teď byl klid a teplo a okolní lesy krásně voněly jarem. Do připraveného stanu jsme přišly oznámit, že jsme tu a že už se těšíme. Za doprovodu místního mourovatého správce šly ještě na jídlo a pak spát.
Ráno bylo jak vymalované – na nebi ani mráček, ptáci zpívali, slunce svítilo. Bylo zřejmé, že chumelenice nás nečeká, i když trochu sněhu jsme ještě v jedné stinné části lesa našly. Pravda je, že čím větší teplo, tím horší můj už tak nijak zázračný běžecký výkon, vedro mi prostě nesvědčí, což se o pár hodin později i potvrdilo.
První vyběhla Míša. Ještě nám zamávala na fotku a pak už zmizela v lese a ukrajovala první kilometry svého úseku. My jsme se mezitím přesunuly na předávku. A byla to opravdu krásná cesta mezi loukami, lesy, krásnými vesničkami – úplná pastva pro oči i duši. Druhý úsek je moje specialita, které nejsem věrná pouze v závažných případech. Tentokrát nebyl důvod, abych si ho nedala, a tak jsem se před polednem pustila na svou první ze dvou třináctikilometrových cest. A fotky na internetu opravdu nelhaly. Většinu času jsem trávila v lese – ať už přeskakováním kořenů na lesních cestách nebo vybíháním či sbíháním po asfaltkách, které znají auta snad jen z vyprávění. Když lesní chládek vystřídaly louky, bylo to o něco horší, slunce opravdu připalovalo a nebylo se kam schovat. Ale všude tam bylo tak hezky, že jsem si hlavně užívala ty nádherné pohledy a každý nádech s vůní venkova. Uteklo mi to docela rychle, najednou už jsem viděla Janču, jak na mě čeká nějakých 100 metrů před předávkou. Role jsme měly rozdělené tak, že každá z nás měla na každé předávce co dělat – běžící a dobíhající jsou jasné, další byla fotografka a čtvrtá doprovodila právě tu dobíhající na posledních pár metrech. Prostě týmová hra se vším všudy.
Kilometry i úseky přibývaly a než jsem se nadála, běžela jsem zas. První úsek začínal lesním seběhem, ten druhý lesním výběhem – prudším, delším a s překážkami v podobě spadlých stromů a sem tam nějakého toho bahna. Naštěstí ho ale nebylo moc, bylo relativně sucho, jinak by to asi bylo horší. Když už jsem se konečně vydrápala nahoru, skončil les a slunce se do toho opřelo vší silou. Dobře známé tepání v hlavě mi jasně oznamovalo, že hlava se chystá bolet, a to pořádně. A to jsem měla před sebou ještě nějakých 10 km… Navíc v další části někdo strhal fáborky, ještě že tam vedla turistická značka, jinak bych v této krásné, leč pro mě zcela neznámé krajině byla úplně ztracená.
Líbil se ti článek?Všem článkům od čtenářů nyní můžete dávat hlasy a odměnit tak autory za jejich práci. Pokud se vám článek líbil, klikněte dole pod článkem na tlačítko Článek se mi líbí. Autory nejlépe hodnocených článků pak každý měsíc odměníme. |
Jedno krátké bloudění jsem si taky zkusila, ale brzy jsem zase našla správný směr a pokračovala dál. Poslední kilometry už byly boj, hlava mě bolela už v plné parádě, a tím pádem už i tělo začínalo žádat o pauzu. Běh podél Svratky mi v jednu chvíli přišel nekonečný, ale když jsem viděla, jak si to ta řeka razí mezi stromy, řekla jsem si, že mi prostě neuteče. Nicméně štafetového pásku jsem se nakonec zbavila velmi ochotně. Přejezd autem na další předávku už tak nějak nedal ani můj žaludek, takže jsem pak čekání na Terku více méně prospala na trávě. Jeden místní, asi čtyřletý chlapeček, to okomentoval, že „tam je paní, která si lehla a už se nehla“.
Když se pak paní zvedla, tak hošík vypadal, jak kdyby koukal na ducha. Asi už mě považoval za mrtvou. Jenže právě naopak – odpočinek byl jak živá voda, dokonce jsem nakonec stihla splnit i svoji funkci fotografa. A když se holky vyměnily, rozjely jsme se směr cíl. Ten byl na hřišti ve Velké Bíteši, kde jsme pak v podvečer jako čtyři mušketýrky společně protnuly cílovou pásku a dostaly medaili. Daly jsme si něco na posilnění, rozloučily se organizátorkami a jeli zase domů s plným autem zážitků.
Velký dík patří organizátorkám, které trasu krásně připravily a postaraly se o hladký průběh akce, a také dobrovolníkům - vesměs chlapům, prostě bez nich to v životě nejde stejně jako bez nás, holek. A gratulace těm, co byly na bedně, i těm, co na ní nebyly – všechny skupinky dokončily ve zdraví a s úsměvem, což je to největší vítězství. A ještě jednou díky holkám z našeho týmu – protože k čemu by byly skvělé běžkyně, kdyby to nebyly ještě lepší kámošky. A to prostě jste!
Napiš svůj článek i TYTahle rubrika je určena těm, kteří se chtějí podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.  Psaní o běhání je někdy náročné. Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se. Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na editaci článku a co zveřejní (a co ne), bez udání důvodů. Marek NÁZOR ČTENÁŘE NEMUSÍ KORESPONDOVAT S NÁZOREM REDAKCE!!! |
