Ty kráááááso, já to fakt dala! Můj první půlmaraton, je to tam. A k mému překvapení docela na pohodu, bez většího píchání v boku, křečí, bolestí nohou a zad, zkrátka toho, čeho jsem se obávala.
Ale teď zpět na začátek tohoto dne. Noc za moc nestála, nespala jsem, žaludek na vodě, nervozita se pořád stupňuje. Přesto těšící se na holky z adidas Women's Challenge a kamarády z Rungo vyrážím do centra Prahy. Můj muž Filip mi dělá doprovod, snad ho bude dělat i celou trasu závodu a neuteče mi. Půlmaraton poběží už potřetí, pro něj je to taková lehká procházka, závidím mu.
Cestou potkáváme plno běžců, začínám se těšit. Před Rudolfinem konečně vidím naše aWCh gazelky, a hádejte co… nejsou o moc klidnější než já. Náš trenér Miloš Škorpil dává poslední rady ohledně běhu. Vysmáté duo Marek a Majda z Rungo.cz všem dodává odvahu a dělá mi chutě malinovým dortíkem. Já pitomá snídala jen půlku rohlíku se šunkou, ale když jsem ve stresu, jídlo do mě moc neleze. Tak ještě vyfotit, uklidit batohy a jde se na start.
V koridoru lehká rozcvička, srandičky s kamarády, najednou zazní výstřel ze startovní pistole a hraje Vltava. Bože jak já se na ten moment těšila! Lidi kolem tleskají jakoby mě právě zvolili za hlavu státu. Ještě si plácnu s Markem a Majdou, zamáčknu slzu dojetí a vyrážím.
První čtyři kilometry ani neregistruji, Filip mě brzdí “máme moc rychlé tempo”. Zpomalím a tepovku si držím kolem stošedesáti, super. Najednou jsme na Smíchově, už? Můj oblíbenec Nasty, který moderuje na Evropě 2, vyřvává do mikrofonu a povzbuzuje, kousek od něj občerstvovačka s vínem. Filip nepohrdne a provokativně si usrkává. Před devátým kilometrem mi mávají gazelky Alča s Ladou, konečně někdo známý. Začínám do sebe cpát gel před další občerstvovačkou.
Sakra, trochu jsem to napálila přes Malostranskou. No paráda, jedenáctý kilometr a mně tuhnou nohy, to snad ne! Představa, že s tímhle mám běžet přes tu hluchou zónu v Holešovicích, mě dohání k pláči. Nemysli na to, hlídej si tepovku a dýchej do břicha! Rozdýchávám nastupující píchání v boku, které naštěstí po chvíli odeznívá. Holešovickou placku nechávám za zády a překonávám svou doposud nejdelší uběhnutou vzdálenost pátnácti kilometrů. Na mostě potkáváme zraněného běžce, ke kterému akorát přijíždí sanitka. Vidím krev kolem, běhá mi mráz po zádech a běžím rychle pryč. Každou občerstvovačku si chladím zátylek, pomáhá to, jen kdyby nefouknul občas ten studený vítr. Kousek před Hiltonem další běžec na zemi, tentokrát silné křeče v noze, ale už je o něj postaráno krásnou slečnou. Aspoň to opodál hlásím záchranářům.
Hurá, zbývají poslední dva kiláky, no to už dát musím. Filip mi předpovídá real time 2:30:00, když udržím dosavadní tempo. Dvě a půl hodiny? Ale já mám přece na víc! Sbírám všechny síly, funím jak lokomotiva a v zatáčce na Čechův most předbíhám asi patnáct lidí. “Tyjo ty makáš! Počkej si ještě kousek, tamhle z kopečka to pusť a odpočívej, pak to napal”, radí mi Filip. Poslechnu ho a kilometr před cílem výrazně zrychluji. Tepovku už nevnímám, nohy taky ne, jen letím. Přehlížím kamaráda s dcerkou, oči mi slzí, jdu na krev. Mánesák nezvládám, ostré píchání v boku. Filip mě hecuje: “To dáš, pojď, makej! Máš šanci to dát za 2:27:00. Předběhni ještě toho tlusťocha v modrým!”. Cože? Já už ale fakt nemůžu a ten chlap je padesát metrů přede mnou! Kousnu se a v poslední zatáčce ho opravdu předbíhám. A ještě další dva. Vidím cíl a pláču štěstím. Nedá mi to a přesně na čáře si radostně vyskočím. Pak už jen medaile, občerstvení a nádherná srdečná gratulace od kamarádky Radky Nekardové, která se dnešního půlmaratonu účastnila jako dobrovolník. Radu děkuji!
Můj první půlmaraton, první velký závod, ještě nedávno nedosažitelná meta. A já toho dosáhla. Jsem neskutečně šťastná, usmívám se od ucha k uchu, přijímám gratulace od kamarádů. A jsem ráda, že je závod za mnou. Dostávám zprávu od kamarádky, můj real time je nakonec 2:25:10.
Co dodat? Velký dík všem z aWCH za přípravu a podporu. Dík Filipovi za pevné nervy během mého tréninku, a že mě v tom nenechal a dělal mi perfektního vodiče. A kamarádům za to, že prostě jsou.
Očima manžela FilipaRáno bylo plné napětí a cestou na závod jsem viděl v očích Hanky nervozitu a očekávání. Před sebou měla vzdálenost, kterou ještě nikdy neuběhla a hned v závodním nasazení. Po poctivém tréninku dle vyladěného tréninkového plánu jsem ale neměl obavy. Věřil jsem jí a ona mě nezklamala.
První kilometry závodu ubíhaly jak po másle a já si užíval vzácných chvilek, kdy můžeme běžet spolu bok po boku. Za polovinou trasy už sice únava stoupala a Hanka si stěžovala na ztuhlé nohy, ale zpomalila jen na chvíli na občerstvovačkách. Bylo fajn vidět to odhodlání, které ji žene dopředu i přes krize, kterým se na dlouhých trasách vyhne asi jen málokdo. |
