• Zugspitze Basetrail XL - závod o překonání sama sebe

    Zugspitze Basetrail je určitě závodem, který byl pro mne v současnosti jednou z největších běžeckých zkušeností a překonáním sebe sama, protože podmínky, které při letošním ročníku panovaly byly opravdu nepřející. Déšť a přibližně 5 stupňů Celsia ve výšinách.

    | foto: Lenka Haramulovápro iDNES.cz

    Celé toto povídání bych nazvala příběhem o jedné obyčejné blonďaté holčině, která přibližně před rokem a půl začala běhat, před rokem stála na startu svého prvního závodu a nyní se chtěla postavit výzvě o něco větší, a to i s určitými ambicemi. Mým přáním bylo skončit v první desítce tohoto závodu v ženách – velké sousto na můj první obdobný závod. A s odstupem týdne se přesto na výsledek dívám jinak, než těsně po závodě, ale o tom až dále.

    Jak jsem slíbila, dávám se pomalu do psaní svého vyprávění o závodě SALOMON ZUGSPITZ ULTRATRAIL 2015 – v mém konkrétním poddání byla vybrána varianta BASETRAIL XL – 35,6 km / 1843 m stoupání / 2061 m klesání. Závod se konal ve dnech 19. – 21. června 2015 v oblasti kolem německého městečka Grainau a dalších partnerských měst.

    Fotogalerie

    Na cestu za dobrodružstvím jsme se vydali ve středu 17. června v podvečer, a to z našeho hlavního města, z Prahy. Jelo nás celkem pět – tři, kteří jsme se chystali běžet závod (já a další člen výpravy 35,6 km a hlavní běžec se chystal postavit výzvě nejdelší trati na 100 km s 5380 m stoupání a klesání) a dva neméně podstatní členové nás doprovázející. Předpověď počasí nevěstila nic dobrého, ale říkala jsem si, že to prostě musím zvládnout, když už do toho jdu. Podobné závody jsou dost o hlavě, tam to začíná i končí. Avšak to jsem ještě neměla tušení o zdravotních problémech, které mě tam budou doprovázet, abych to neměla tak jednoduché. Cesta byla dlouhá, na místo jsme dorazili kolem půl dvanácté v noci. Po příjezdu mě začalo rýpat pod pravým žebrem, bolest břicha, zimnice. Trochu jsem to přisuzovala nervozitě, protože například zažívací problémy mívám před důležitými závody běžně, i když toto bylo jiné.

    Čtvrtek jsme věnovali procházce do soutěsky a blízkému okolí. Já jsem si soutěsku musela odpustit a dala jsem si procházku ve spodních částech, protože bolesti nepolevovaly, i když proti situaci v noci a ráno bylo o mnoho lépe. Nezbývalo než přemýšlet o možnosti závod neběžet, což jsem si ale nechtěla připustit, protože jsem do něj investovala spoustu nejen peněz, ale také svého já. Odpoledne jsme strávili kratší procházkou po Garmisch-Partenkirchenu, kde jsme bydleli, protože počasí nedovolovalo více – začalo pršet. Stejná předpověď byla rovněž na dny následující. Já jsem ale svým způsobem byla za možnost odpočinku a povalování ráda.

    A byl tu pátek, den, který už je velmi blízko blizoučko startu. Začalo mi být lépe, a tak jsem se chtěla jít odpoledne vyklusat a protáhnout před závodem. Rozhodnout mělo počasí. Všem jsem hned po ránu připravila snídani. Dopoledne ostatní vyrazili obhlédnout možnost některých občerstvovacích stanic na trase, zda se tam bude dát dostat pro podporu běžce na nejdelší trati. Já jsem se mezitím šla podívat po obchodech se sportovními oděvy, zda přece jen ještě nekoupím nějakou bundu, co by vydržela ten neskutečný déšť, ale těch požadovaných 200 – 300 euro, za kterou bylo možno ji pořídit, mě odradilo.

    Mé následující kroky vedly do kostela... Symbolicky poprosit o shovívavější počasí, ať to všichni ve zdraví zvládneme. Ještě jsem stihla dojít na farmářské trhy, připravit oběd, než se všichni vrátí, abychom odpoledne mohli vyrazit na procházku kolem jezera Eibsee. Ostatní šli kolem příjemnou procházkou, já si dala předzávodní výklus s běžeckou abecedou, rozcvičením, rovinkami a vším, co k tomu patří – takových deset příjemných kilometrů, které mě měly připravit na den D. Cestou zpět na ubytování jsme navštívili zázemí závodu a registrovali se – dostali vše potřebné – startovní čísla, čipy, tričko, batůžek s drobnostmi. Ještě jsme se podívali na stánky, které tam měly sportovní firmy a hurá zpět – večeře, finální plány, předpřipravit věci na ráno a spát, ať jsme fit.

    Ráno jsme vstávali do lijáku, ale s tím jsme počítali, předpověď se stále nelepšila. Nejdříve jsme na start doprovodili 100 km běžce, na desátou jsme do Mittenwaldu, odkud se startovalo, vyrazili my. Poslední zprávy od pořadatelů byly, že povinnou výbavou byly dlouhé kalhoty, rukávy a něco proti dešti. Na startu nám byla zkontrolována povinná výbava a pomalu jsme se řadili do startovního prostoru. U mne nervozita rostla, protože mi nebylo jednak úplně dobře, a také nejsem běžec, co by do něčeho šel jen tak, přestože jsem svému trenérovi slíbila, že se na závodě neoddělám, abych mohla dále závodit a nemusela si dát několikatýdenní pauzu. Ještě pár minut před startem jsem si dala rychlou otočku na WC, což nebylo úplně příjemné a musela jsem uznat, že abych závod vůbec doběhla, nesmím nic přepálit.

    Desátá hodina se kvapem blíží a na hodinách je odpočítáván čas, na startu se tísní řada mužů a žen, kteří mají větší či menší ambice na výsledek, avšak nejdůležitější je jednoznačně dokončit, a to bez úrazu. Poslední foto a tři-dva-jedna-start, je to tady – vybíháme houfem, nejdříve velmi pomalu, postupně se začíná zrychlovat a dav se začíná rozpouštět postupně v dlouhého hada. První výběh je ještě v řadě jeden za druhým, ale postupem času se začínají objevovat větší či menší mezery. Počasí je monotónní – stále prší, stále prší, místy leje. Všichni víme, že před sebou máme minimálně čtyři hodiny běhu (mimo prvních míst, kteří to o nějaký ten čas dříve dokončí).

    První kontrola nás čeká po 5,5 km, již na ní jsme všichni patřičně promočení. Je pravda, že mokro v botách vadí jen první chvíli, poté už je člověk neřeší a nad každou další vodou se zamyslí pouze způsobem: „Tak to chvíli zastudí a za chvíli se zahřeje a bude zase dobře.“ Dám si nějaké to ovoce, koláč, teplý čaj s iontovým nápojem a běžím dál. První úsek je příjemný, pozvolné stoupání, mám dobrý pocit.

    Do druhé kontroly už je stoupání výraznější, avšak vím, že to nejhorší je pořád ještě přede mnou. Na trase nás čeká jedno delší stoupání, jeden kratší seběh, jedno kratší stoupání a jeden výraznější seběh. Na přibližně 16. kilometru na nás čeká druhá občerstvovačka, kde si dám opět své obvyklé složení stravy a tekutin, ani nemusím ujídat ze svého. Jídlo je dostatečné a pití v daných teplotních podmínkách není až tak nutné, protože mám spíše co dělat, abych se v sebězích vůbec zahřála. Do kopce to jde, z kopce je chladněji. V podobných podmínkách ani není jasné, zda je člověk mokrý od deště, či zpocený – ve výsledku to je jedno, prostě jsem mokrá od hlavy až k patě.

    A pomalu, ale jistě se blíží nejhorší úsek. Ke třetí občerstvovací stanici na závodníky čeká mezi přibližně 19. a 27. kilometrem výběh do kopce – na okruh kolem Alpspitze, o který jsme nakonec ochuzeni. Čeho ale ušetřeni nejsme, je převýšení kolem 700 metrů na pět kilometrů k občerstvovací stanici číslo 3, která měla být zároveň čtvrtou stanicí po oběhnutí Alpspitze. Mám sice v botách kamínky, ale představa zouvání a obouvání mokré boty na promočenou ponožku není příjemná, tak se přesvědčuji, že ještě na 22. kilometr to doběhnu. Bohužel puchýře mě více než limitují, tak bota musí dolů dříve a kamínky ven.

    Výbavu rozhodně musím rozšířit o návleky přes kotníky a botu. Tyto kilometry jsou dlouhé a musím říci, že jsem velmi ráda, že na chvíli přestane pršet. Hromady bahna a vody pod nohama máme stále, alespoň ale nepřibývá. Stoupání jsem zvládám spíše rychlejší chůzí. Když úsek po hodině zdolám, jsem radostí bez sebe a dokonce i připravena na další dva kilometry. Co mě na tomto úseku trochu motivuje, jsou rychloběžci z nejkratší možné varianty závodu. Třetí a zároveň poslední občerstvovací stanice mě čeká na přibližně 23,5 km. S časem jsem stále spokojená a předpokládám, že svůj cíl kolem pěti, pěti a půl hodiny bych si mohla splnit.

    A co se najednou nestane? Klesám, je mi to divné, protože mapu a výškový profil jsem měla nastudovanou dobře a tak se ptám, jestli neběžím špatně, zda bychom neměli jít ještě nahoru. Po chvíli mi jedna starší paní na trase nejkratší varianty poví, že oběhnutí vršku bylo pro nepříznivé podmínky zrušeno, a tak už mě čeká jen seběh. Trasa se tedy pro všechhny vzdálenosti zkrátila přibližně o šest kilometrů, ale bezpečnost je bezpečnost. V tu chvíli dost mrzí, že si nesplním to, co jsem chtěla, na druhou stranu jsem ráda, protože úplně fit nejsem. Seběh mě vyčerpá, protože to, co jsme na předchozím úseku nastoupali, nyní musíme ve větším převýšení na šesti kilometrech naklesat. Seběh vede nejdříve po skále dolů, kde tečou potoky vody, v nižších partiích už mě čeká bahno a závěrečné dva kilometry vedou po rovince do cíle. Ten je pro všechny ve městě Grainau, stejně jako start nejdelší trasy. Ač jsem v počáteční fázi seběhu pomalá, na konci zaberu a řadu lidí předběhnu na posledním dvoukilometrovlém rovinatém úseku, když stáhnu tempo pod pět minut na kilometr.

    Za cílem jsem ráda, že to mám šťastně za sebou, bez zranění. Když jsem se později dostala k výsledkům, tak mne dost zamrzely a do mé spokojenosti to bylo daleko, protože jsem věděla, že jsem měla na víc, i když bych asi tu míru neodhadla a nemusela bych doběhnout vůbec. Po prvním úseku jsem byla na 8. místě ve své kategorii a na 14. místě v ženách, po druhém úseku jsem byla na 12. místě v kategorii a 21. místě v ženách, po třetím úseku jsem byla na 11. místě v kategorii a na 21. místě v ženách a v cíli jsem skončila na 16. místě v kategorii (z 90 dokončených) a na 29. místě v ženách (ze 164 dokončených). Cíl jsem si nesplnila, ale byl to můj první obdobný závod a v podmínkách, jaké panovaly a se zdravotními problémy, které jsem měla. Má trasa měla nakonec 29,7 km a 1500 m převýšení.

    Po doběhnutí jsem jela s doprovodem na pátou občerstvovací stanici našeho kamaráda na nejdelší trati, kde jsem nakonec čekala v autě a prochladla, protože jsem se neměla do čeho převléknout. Mezi tím doběhl i kamarád, co běžel to, co já. Cestou na ubytování jsem se zastavila ještě v obchodě na rychlo nákup a udělala si polévku na zahřátí.

    Líbil se vám článek?

    Všem článkům od čtenářů nyní můžete dávat hlasy a odměnit tak autory za jejich práci. Pokud se vám článek líbil, klikněte dole pod článkem na tlačítko Článek se mi líbí.

    Autory nejlépe hodnocených článků pak každý měsíc odměníme.

    Našemu „stovkaři“ jsme jeli naproti do cíle kolem půl třetí ráno, kdy svou vzdálenost po necelých devatenácti a půl hodinách zdolal, ale pro něj to bylo především o dokončení (nakonec i oni po zkrácení trasu měli dlouhou přibližně 91 km). Vzhledem k tomu, že jsem věděla, jak náročný je závěrečný seběh, v noci jsem mu tento úsek opravdu nezáviděla, naopak jsem doufala, že to v pořádku dokončí. Nad ránem jsme se po odevzdání čipů vrátili na ubytování, trochu se vyspat před několikahodinovou cestou zpět do Prahy, která mě vskutku zlikvidovala. Po doběhnutí i druhý den ráno jsem byla v pořádku, mohla jsem chodit, nic mě extrémně nebolelo. Po absolvování návratové cesty se mi začala ozývat stehna a já pár dnů místo chůze poskakovala. Nic příjemného, ale z horské výzvy jsem věděla, co mne čeká a byl to slabý odvar dnů po horské výzvě, i když...

    Ve středu večer, tedy tři dny po návratu, mne opět chytla bodavá bolest pod pravými žebry, bolest břicha, která přecházela do zad. Když jsem se chtěla zvednout, pohnout – byl to úkol na deset minut rozdýchávání, protože to nešlo. Noc na čtvrtek byla krušná a věděla jsem, že mne čeká návštěva lékaře. Měla jsem zvýšenou teplotu a dojít k lékaři byl více než problém. Bála jsem se, aby to nebyl slepák, žlučník, či něco podobného. Postupně jsem si prošla sonografií břicha, vyšetřením krve a moči, rentgenem plic, vyšetřeními na interně a na chirurgii. Nakonec v tak krátkém čase bylo zjištěno, že mám nějakou bakteriální infekci v těle, či nějaký zánět. Naštěstí bylo vyloučeno vše, čeho jsem se obávala, a hrozilo by hospitalizací. Měla jsem zvýšené hodnoty CRP, a tak byla nasazena antibiotika. Postupně to přestává bolet a snad to zabere a já se budu moci brzy vrátit k aktivnímu sportování a závodění.

    A teď tedy beru výsledek jako svůj úspěch, protože poprvé se tyto zdravotní problémy naplno objevily při Tanvaldském Špičáku – týden před odjezdem na Zug. Alespoň mám obrovskou motivaci pro příští rok. Pokud budou okolnosti přát, jak finanční, tak zdravotní, tak bych se chtěla zúčastnit opět a cíl si splnit. Ano, zdraví je základ, avšak podnikat něco obdobného bez dostatečných finančních prostředků není jednoduché. Základem je kvalitní trénink a kvalitní výbava. Když se dívám na výsledky, tak atakovat první desítku v ženách celkem je pro mne reálné... Podaří se mi tedy splnit si svůj sen za rok?

    Napište svůj článek i VY

    Tahle rubrika je určena těm, kteří se chtějí podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy.

    Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.

    Psaní o běhání je někdy náročné.

    Psaní o běhání je někdy náročné.

    Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se.

    Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na editaci článku a co zveřejní (a co ne), bez udání důvodů.

    Marek

    NÁZOR ČTENÁŘE NEMUSÍ KORESPONDOVAT S NÁZOREM REDAKCE!!!

    Autor:
    Článek se mi líbí


    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?


    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.