• Běžkyně-rebelky: jak ženy bojovaly o účast na bostonském maratonu

    Milovaly běh, chtěly závodit. A když narazily na bariéry vystavěné mužskou nadřazeností, nepřizpůsobily se. Svrhly je přímou akcí. Bobbi Gibbová a Kathrine Switzerová se vrhly v druhé polovině 60. let na trať maratonu v Bostonu navzdory stupidním pravidlům. Proklestily tak cestu ostatním běžkyním.

    Uprostřed cesty stál muž v plášti, ukázal na mě prstem, vztáhl po mně ruce, ale jen mi stáhl rukavici, vzpomíná na bostonský incident Switzerová. | foto: Profimedia.cz

    "Poprvé jsem ho viděla v roce 1964 s tátou a hned jsem se do něj zamilovala," popsala Gibbová svůj vztah k maratonu, který byl kromě olympijského maratonu nejslavnějším na světě. "Bylo to úplně iracionální, jako každá zamilovanost. Nešlo o peníze, nebyl k tomu žádný důvod."

    Slečně, která podle svých slov běhala odmala z čisté radosti, to vlastně ani nepřišlo jako sportovní závod. Běh chápala jako oslavu příchodu jara. "Byli to krásní lidé, vypadali jako exotická zvířata, běželi tak silně, potichu, trpělivě," vzpomíná, jak na ni zapůsobili účastníci maratonu. "Věděla jsem, že cítí stejné pouto, jako jsem cítila já, pouto s prastarým lidským potenciálem, který moderní společnost ztratila."

    Fotogalerie

    Ale jako mnohá láska to mělo háček a mladá běžkyně o něm věděla: "Aby žena běhala, to bylo naprosto mimo všechny společenské a kulturní normy." Nemyslela si však, že to bude tak zlé.

    Že pořadatelé bostonského maratonu od jeho založení v roce 1897 pořád zakazují účast ženám, to se dověděla, až když jí v roce 1966 odmítli přijmout registraci.

    Slabá, nejistá dušinka? Ani ne

    To už na maraton dva roky trénovala. Tedy, trénovala… Dnešní lidské doplňky sportesterů a všemožných jiných měřičů, jimž dokáže požitek z běhu zkazit bota s nesprávným gripem nebo kontrolou pronace, by s ní nevyrazili ani kolem rybníka. Holka, která pracovala jako pomocnice zdravotní sestry, běhala v botách, které si nosila z práce. Byly totiž pevné, a proto si myslela, že se k běhu hodí. A asi tušíte, že podle tréninkových plánů nejela. Běhala podle sebe.

    Společnost neměla za to, že by ženy patřily na dálkové běhy. Se svatouškovským "Drahoušku, je to pro tvé dobro, vždyť by sis jen ublížila!" je odsuzovala do zajetí bezpečí rodinného krbu. "Byla to univerzální pravda. Ženy nemohly být lékařky, protože to pro ně znamenalo příliš stresu. Nemohly být advokátky, to bylo též moc stresu," líčí. "Nemohly běhat dlouhé tratě. Nemohly dělat nic kromě toho, být doma a poklízet. Bylo to jako klec, strašné, bylo to všude kolem, všude kolem."

    Proto pro ni bylo běhání něčím víc. Byl to i útěk. Útěk před hněvem a frustrací z toho, že se s ní zacházelo jako s druhořadou lidskou bytostí, slabou, nejistou, iracionální a hloupou.

    Začala sice opatrně (co kdyby na těch pověrách, že když ženský organismus nevydrží víc než pár kilometrů, něco bylo?), ale kilometrů polykala víc a víc. Nakonec v neohrabaných zdravotnických botkách dávala 65 i 80 kilometrů denně.

    Byla to tak trochu hippie jízda, putovala ve volkswagenu se svým malamutem Mootym z Massachusetts do Kalifornie a na zastávkách s ním vyrážela na mnohahodinové výběhy: po prériích Nebrasky, po kansaských pláních, po lesích Indiany, po Skalnatých horách, Sierra Nevadě, po kalifornském pobřeží. Bože, ta svoboda!

    Banditka v teniskách

    Předsudečná společnost kolem ovšem nepřestala existovat. Když v roce 1966 dostala od šéfa Bostonské atletické asociace Willa Cloneyho odpověď na žádost o účast na maratonu, byla to známá písnička a obrana starých pořádků. Ženy nejsou fyzicky schopné tak dlouhou trať uběhnout, nezlobte se, máme jistá pravidla, už léta, je to ve vašem zájmu, doufáme v pochopení a tak dál a tak podobně.

    Nejdřív cítila potupu, pak urážku, potom se musela smát: že by jí to ublížilo, když běhá denně i dvakrát víc? Nakonec si řekla, že to je šance. Dokáže-li, že maraton uběhne a že ho uběhne v dobrém čase, bude jasné, že všechny ty důvody, proč byly ženy vykazovány, stojí jen na předsudcích. "Bude to psina. Celé jim to postavím na hlavu." Koupila si nové tenisky (samozřejmě chlapecké) a vyrazila směr Boston.

    Z Kalifornie tam dorazila po čtyřech dnech a třech nocích v autobusu, zničená, utrmácená, ale v den závodu byla oslněná: prodavači popcornu, balónky, děti, všude lidi, davy lidí!

    Co dělají dnes

    Bobbi Gibbová vystudovala a stala se právničkou, ale má i zdravotnické vzdělání a nyní se věnuje vývoji léků, píše knihy o ekonomii i spiritualitě, maluje a dělá sochy, žije mezi San Diegem a Massachussets. Běhu se nikdy nevzdala. Nyní trénuje na bostonský maraton 2016.

    Kathrine Switzerová běhá dosud, její nejlepší maratonský čas je 2:51:37. Byla sportovní komentátorkou, píše knihy o běhání a stará se o podmínky pro běžkyně po celém světě.

    Má na sobě modrou mikinu s kapucí a bráchovy kraťasy, ale na start nejde, čeká o kousek dál ve křoví. Když dav vyběhne a ona se do něj přimíchává, myslí prý na to, kolik žen spisovatelek, umělkyň, vědkyň či vojaček se muselo skrývat podobně jako ona. Celou cestu to nedělá, spoluběžci ji ostatně brzy prokoukli. "Hele, to je holka? – No jo, je! – Fantastický! – Kdyby tak moje manželka…" Byli prý hned jako její bratři a slíbili jí, že pokud by ji chtěli pořadatelé vyhodit z trati, nedovolí jim to.

    Když si sundala mikinu, bylo všem jasné, že tento ročník je speciální. Taková byla i reakce diváků: v extázi křičeli, mávali, skákali. Samozřejmě, ženy především.

    Doběhla na 126. místě z asi čtyř stovek účastníků, v čase tři hodiny, jednadvacet minut a čtyřicet sekund a stala se historicky první účastnicí bostonského maratonu. Ale hlavně příkladem, že aby se něco změnilo, někdo zkrátka musí vstát a jít to zkusit, ne vysvětlovat, přesvědčovat a žadonit.

    "Chtěla jsem lepší svět pro všechny. A lepší svět začíná s individuální integritou," řekla později. A na jiném místě dodala: "Proč vést válku pohlaví? Jsme na stejné straně. I muži mají city. A i ženy mohou mít fyzicky silná těla. Můžete být tím, kým jste."

    Mela kolem Kathrine

    Zatroubilo se k útoku, vyrazilo se do boje a zvítězilo se v první bitvě, ale vyhráno ještě nebylo. Ukázalo se to hned při dalším bostonském ročníku. Aktérkou dalšího souboje byla Kathrine Switzerová.

    Dlouhá cesta na olympiádu

    Ve starověkém Řecku byly ženy z olympiády vyloučeny, her se nemohly účastnit dokonce ani v hledišti. Když se tradice her v roce 1896 obnovila, ženy nemohly soutěžit v bězích na dlouhou trať. Neoficiálně se však letních olympijských her v roce 1896 zúčastnila běžkyně Stamatis Rovithi (maraton zdolala za pět a půl hodiny) a údajně i běžkyně jménem Melpomene.

    Ledy začaly tát až v sedmdesátých letech minulého století díky tomu, že běhat začalo stále více žen. V roce 1973 se v západoněmeckém Waldnielu zúčastnilo čtyřicet běžkyň ze sedmi států prvního ženského maratonu na světě, o šest let později už do města přijelo 250 běžkyň z pětadvaceti zemí.

    Ale stezka ke vstupu maratonských běžkyň na olympiádu byla ještě klikatá a jejich zájmy na ní hájila právě Kathrine Switzerová. Uspěla až v roce 1981, kdy olympijský výbor rozhodl, že se ženský maraton dostal na soupisku pro letní hry v Los Angeles, které se konaly v roce 1984.

    Dcera majora americké armády vyrazila na trať jako členka týmu ze Syrakus, ženské křestní jméno v registračním formuláři zakrylo neutrální "K. V. Switzer". Ale prý to jako léčku nemyslela.

    Při převlékání tak narušila předstartovní koncentraci osazenstva, ale i jí se dostalo jen vyjádření sympatií: "Kruci, fakt skvělý vidět tady ženskou! – Nemohla bys mi dát pár tipů pro mou ženu? Byl bych rád, kdyby vůbec s běháním začala."

    Připnula si číslo 261 a zaskočila členy svého družstva, když na trať vyrazila s nalíčenými rty. Neskrývala se ani na startu, ale organizátorům trvalo nějakých šest kilometrů, než zjistili, že mají v chlapáckém revíru škodnou. Vyšlápl si na ni sám manažer závodu Jock Semple. Chňape po ní, chytá ji, snaží se z ní servat číslo, cloumá s ní, ona se brání. Jeden z členů jejího týmu nakonec byrokrata sráží dobře mířenou ranou k zemi.

    Následují pochyby, nezabili jsme ho snad? Stála účast za to, nezašli jsme moc daleko? A taky otázky novinářů: "Co se tím snažíte dokázat? Jak dlouho budete běžet, kdy odstoupíte?" Byla-li ze strkanice, při níž létaly pěsti, vystrašená a znejistěná, nepochopení ji rozhořčilo, vrátilo se jí odhodlání. Vyrazili dál.

    Cestou jí došlo to, co Gibbové. Ženy možná ještě pořád věří omílaným mýtům o tom, jak běh ničí reprodukční orgány a tak podobně. Ženy nemají příležitost dokázat, že běhat chtějí. Kdyby měly, pocítily by sílu a všechno by se změnilo. "Po tom, co se stalo, jsem se cítila zodpovědná za to, aby se ony příležitosti vytvořily. Cítila jsem se povznesená, jako bych udělala velký objev. A taky jsem ho udělala," vzpomíná ve své knize.

    Doběhnout se jí podařilo, na zbytku trati už ji nelapili. V cíli byla za čtyři hodiny a rovných dvacet minut. Gibbová, která běžela i v roce 1967, takové štěstí neměla, s časem 3:27:17 ji z trati vystrčili jen pár kroků před cílem. Mimochodem, v roce 1968 běžela znovu načerno a nechala za sebou zbylé čtyři neoficiální běžkyně.

    Na Switzerovou čekala za cílovou páskou další porce nedůvtipných novinářských otázek (Jste sufražetka? – Volební právo tady snad už máme od dvacátých let!" nebo Co vás k tomu přivedlo? – Ráda běhám, co nejdál.), ale na změnu už bylo zaděláno. Druhý den byly noviny plné pranice a stará pravidla se začala otřásat, do všeho navíc vstoupilo hnutí za rovnost žen.

    Moderní dějiny bostonského maratonu se začaly psát v roce 1972, tehdy na jeho startu poprvé stály oficiálně i běžkyně. Bylo jich sedm a nejlepší z nich byla Nina Kucsiková, doběhla v čase 3:10:26.

    Autoři: ,


    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?


    Běžkyně-rebelky: jak ženy bojovaly o účast na bostonském maratonu

    J79i79ř21í
    Š85v58a56g18r
    Proc zenska nepotrebuje destnik? - Protoze mezi sporakem a posteli neprsi.
    D79a68d33a52k
    P45e91t83r
    V jaké státě se  to odehrávalo? Není to ten kde pijí s láhve umístěné v papírovém sáčku?
    B10o16h95u15m29i81l
    P91r85o76c88h56á20z75k89a
    Foto 1)Píše se "pijí z lahve". 2)U nás máte také zakázáno chlastat např. v parku, ale když si dáte lahváče do...
    P52e34t81r39a
    N75o15v96á46k22o64v22á
    Souvisí to tak, že v USA jsou jisté pokrokovější severní státy, a jisné nepokrokové jižní státy. V těch skoro lynčují...

    V diskusi je 24 příspěvků, poslední příspěvek 2. 1. 2014, 15:51



    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.