Zdeněk Bezdíček má výzvy rád, i když bolí.

Zdeněk Bezdíček má výzvy rád, i když bolí. | foto: archiv Zdeňka Bezdíčka

Na Horskou výzvu jsem šel bez čelovky i batohu, směje se Zdeněk Bezdíček

  • 1
Obyčejný chlapík, co běhá teprve dva roky, který však mnohé inspiruje, a to nejen svými výsledky, ale též nadšením pro běh, s nímž organizuje unikátní závod Jizerský ultratrail. S ním si Zdeněk Bezdíček zaběhl náročnou Horskou výzvu jaksi mimochodem, v rámci víkendového rodinného výletu.

Říkáváš, že jsi toho za své dva roky amatérského běhání moc nedosáhl, pojďme se tedy podívat na tvoje zářezy na pažbě. Zaprvé tu máme Babice: vítězství.
No, Babice jsem běžel v kategorii bosých. Takže mezi slepými jednooký králem. Ale ano, mezi nimi jsem vybojoval první místo.

A byl jsi třetí ve Vlastibořicích.
Vlastibořice… to víš, byl to první ročník, malá konkurence.

Beskydskou sedmičku jsi dal pod 14 a půl hodiny.
Tam jsem měl větší ambice, ale 2013 byl rychlý ročník a navíc je to závod dvojic, a to je o něčem jiném. Musíte si pomáhat s parťákem: jednou táhne on, jednou ty, je tam víc faktorů.

Jen tak naslepo, jako by mimochodem, navíc bez čelovky, jsi zdolal Horskou výzvu. Uběhl jsi ji v čase první desítky.
No, jeli jsme s rodinou na víkendový výlet. Zrovna se to běželo, byl to sice závod dvojic a já byl sám, ale chtěl jsem to zkusit i tak. V pátek jsem řekl ženě, že bych si to zkusil zaběhnout a ráno že jsem zpátky. A šel jsem. Po domluvě s pořadatelem na neoficiálním startu, bez parťáka to oficiálně nešlo, jsem se šel projít kolem borců na startu. Když jsem srovnal svůj hydratační pás se dvěma lahvičkami po dvou decilitrech s batohy ostatních, jsem si šel koupit batoh taky.

Nákup za pět dvanáct.
Spíš ve dvanáct. Koupil jsem batoh s hydrovakem. Ale byl to cyklobatoh. Nasypal jsem do něj gely, hodil čelovku, naplnil vak po okraj ionťákem a postavil se na start.

Jaké to bylo, běžet samotný?
Samotný jsem moc neběžel, běžel jsem většinou s někým. Musel jsem, baterky do čelovky jsem totiž nechal v autě, takže jsem se vezl s lidmi, co mi svítili na cestu. Ztrácel jsem se, popobíhal jsem se závodníky, ale zdálo se mi, že běží pomalu, tak jsem po chvíli vždy přidal…

... a zaběhl ses.
Ano, asi 10 kilometrů. Byl jsem marnej, ale bylo to super. Navíc jsem během pětadvaceti kilometrů vypil snad dva litry toho ionťáku. Tak blbě mi ještě nebylo. K tomu jsem se při dobíhání na občerstvovačku natáhl a rozedřel si obě dlaně. Ošetřovatel mi to zalepil mýma compeedama, které mi během následných dvou set metrů stejně slezly, naplnil jsem hydrovak, ano, opět iontem, a vyrazil. Hydrovak jsem ale špatně zavřel, za chvíli jsem měl záda a zadek od iontu. Super zážitek.

Základ jsem měl z lepení plakátů

Co tě vlastně motivovalo k prvnímu vyběhnutí?
V tomto jsem jako většina ostatních, moje hmotnost.

Měl jsi sportovní základy z minulosti?
Nic moc vrcholového, jen fotbal, III. třída, skupina B. Základ jsem měl spíše z práce, co jsem dělal jako mladej v Německu. Nosil jsem měsíce každý den po městě batoh s 30 kilogramy v plakátech a lepidlech, nachodil po městě mraky kilometrů a lepil a lepil. A tak to šlo dny, týdny a měsíce dokola. Byl jsem sice střízlík, ale v posilce jsem dával závaží jako namakaní bejci kolem. Nějaká rychlost pochází i odtud, řekl bych.

Vysílení po závodě. Jak asi vysílí Zdeňka Bezdíčka organizace Jizerského ultratrailu?

Kromě běhání organizuješ svůj závod, Jizerský ultratrail na čtyřiašedesát kilometrů, s převýšením 2 400 metrů.
Ano, měl by to být závod, který si lidé užijí, s domácí atmosférou. Závod pro lidi, závod pro fanoušky, pro všechny.

Jaké s ním máš plány?
Nemalé, atmosférou bych se chtěl přiblížit třeba UTMB a jemu podobným. Takový pohodový, usměvavý podnik, nechtěl bych z něj udělat masovku. Rád bych ho měl organizačně perfektně podchycený a rád bych dal lidem super zábavu, v místě, kde se toho doteď moc neděje.

To je celkově hodně ambiciózní. A běžecké plány na tento rok?
Začínám teď systematičtěji trénovat na pražskou půlku, pak repete Horské výzvy a s ženou nějaký evropský ultra závod, ať nasbíráme zkušenosti pro pořádání JUT. Nicméně to je asi vše, co vím konkrétně. Také musím pracovat, dělám designéra, a věnovat se rodině. Kdybych chtěl běhat naplno, už by se to projevovalo deficitem někde jinde. Navíc teď nějak chybí motivace vyběhnout, trochu s tím bojuju.

Co tě demotivuje?
Nezdravící běžci. Taky když chytnu vlka a nekonečné rovinky té placky, kde běhám, všechny zajíce už tam znám jménem. Potřebuju hory. 

A motivace?
Vypadá to, že se budeme doplňovat na závodech se ženou, která začala minulý rok též běhat, takže společně strávený čas dostane i jiný rozměr. Pak také nějaké dlouhé závody, ale tři hodiny na trénink každý den opravdu nemám, takže kluci z SK Babice ani Dan Orálek se bát nemusí.

Děláš i jiný sport? Uvažoval jsi o něčem?
Rád bych letos zkusil jeden triatlon. Běh, kolo a plavání jdou u mě ruku v ruce a jsou to sporty, které mám rád. Trochu tím rozbiju monotónnost běhu. Ale i tam je problém s časem na trénink.

Opravdu na sobě ani po výletu po tvých výsledcích a ambicích nevidíš nic inspirativního?
Ne. Jsou i jiní kamarádi, známí, co běhají lépe, déle, rychleji, pořádají závody. Je ale pravda, že běhání je pro mě smysluplná činnost. Inspirovat jiné běžce je fajn, ale jít běhat a umět se za to sám pochválit, to už musí každej sám.

,