Do doby registrace týmu se složení týmu měnilo, až se ustálilo na 6-ti členech: Roman Němec (jak jinak než kapitán týmu), Věra Dočkalová, Ondřej Smetana (já), Martin Novák a dva nové přírůstky do týmu Jarmila Studená a Petr Langr. Název byl jasný, se souhlasem Majdy – Rungo.cz. Rozdělení mi s Martinem 4 úseky (bezmála 40 km každý), zbytek týmu po 3 úsecích (cca. 30 km každý).
Jde se na to
Sraz naplánován na pátek 12. září ve Strážném nad Vrchlabím, přeci jenom urazit cestu z Brna a pak ještě absolvovat závod by bylo trošku moct na část týmu. Já navečer nabírám Martina v Mladé Boleslavy. První telefonát od Romana a v tu chvíli začíná sranda, byť jsem netušil, že humorných situací zažijeme od této chvíle až do cíle nespočet. První dotaz z Brňenského auta směroval na dostupnost stravovacího zařízení okolo 10 hodiny večerní v místě srazu. Volám kamaráda do Strážného. Po položení otázky nejdřív smích a pak sdělení, že není zimní sezóna tudíž smůla. Takže s Martinem hledáme stravovací zařízení po cestě, vyhrává restaurace v Lánově, kousek před místem srazu. Kuchyně vaří do 21 hodin. Uprosíme obsluhu, že druhé vozidlo je nám v patách a vyhlížeme bandu z Brna.
Přečtěte si |
Chvíli před 21 hoďkou jsou tu. Večeře, přesun na ubytování. Za asistence výborného vínka, taktická porada, studuje trasy. Okolo 1hodiny do pelechů. Okolo 9:30 hod. nás probouzí Romanův budík na telefonu připomínající klakson. Roman v dobré víře, aby nás nechal dospat, tak vystřelí z postele jak myška, skočí po telefonu, přičemž se mu podaří převrhnout půllitr z vodou, voda do notebooku a Romanovi do postele. Takže vstávačka. Za okny sluníčko, krásný výhled. Jarka se jde rozklusat, mi snídat ven z výhledem na krásná panoramata Krkonoš. Roman po shlédnutí mých fotografií z Jizerského Ultratrailu mě vyvádí z omylu, že umím fotit a pokouší se mi vysvětlit co je to správná koncepce fotky, kam umístit objekt focení atd. atd. No, snažím se si z toho něco vzít. Po nějaké době přibíhá Jarka, která lehce zakufrovala, ale je celá a svěží.
Následuje přeměřování délky paprsků čelovek a po poledni přesun směr Pec pod Sněžkou, z mezizastávkou v Lidlu ve Vrchlabí. Věrka jako správná žena doplňuje šatník. Příjezd na parkoviště v Peci, seznamovačka se z dalšími třemi týmy a příjezd organizátorů a ředitele závodu Pavola Čuča. Mimo nás na startu je dále tým Sedm statečných, Von Oto Pude a Ultra tým Forest Gump Club v akci (kluci to dávali ve třech – klobouk dolů). Organizátoři nás vítají, dostáváme startovní balíčky (banány, energetické tyčinky, ionťáky, láhev na pití, vodu, trička závodu, itinerář, reflexní vesty), poslední předstartovní pokyny. Jedná se o nultý ročník, tudíž jsme všichni pokusný králíci
A je tu start
Po domluvě a drobných úpravách doby startu, první dva týmy startují v 15 hodin, následující tým v 16 hodin a Martin za náš tým v 16:30 hodin. Probíhá nezbytné foto jednotlivých týmů, foto Pece pod Sněžkou a okolí. Trénuji koncepci focení, objektů je tu až až. My do startu dáváme pozdní oběd, těstoviny a pizzu. Martin následně na start, já s Věrkou směr první předávka do Černého Dolu. Příjezd na předávku v Černém Dole je zpestřen kličkovanou mezi dělníky na silnici.
Nervozita stoupá, převlíkačka, protažení, rozklusání, poslední opáčko pokynů trasy a je tu Martin. Hned na prvním úseku získává náskok 4 minut. No, panečku to je nářez. Předávačka a jdu na to. Nejdřív z kopce, klesání, idylka. Následuje náměstí v Černém Dole. Pak už to začíná. No, furt jsme na horách. Stoupání pěkně ještě do zatáček. Výběh na kopec mezi pole, krásná krajina. Prudké klesání. Musím krotit tempo, přeci jenom mám před sebou ještě 35 km. Trasa se krásně stáčí mezi poli, nahoru, dolů. Proběh mezi JZD a štěrkovnou, okolo kravína. Zde přichází kyslíkový dluh – poprvé v životě jsem běžel ze zatajeným dechem. Jsem sice z vesnice, ale tohle byla fakt nálož, navíc když přičtete, že dýcháte naplno při běhu, no, paráda. Runkeeper mi na mobilu hlásí každý kilometr, tudíž mám přehled kolik mi zbývá. Značení trasy nějak chybí, takže s itinerářem v ruce parádní orienťák (později se dozvídáme, že místo plánovaného počtu 10ti pořadatelů, je bylo nakonec 6, tudíž první úseky nestačili doznačit). Poslední stoupání, seběh pod lanovkou a už vidím Martina jak vše dokumentuje. Kraťoučký výběh na přistávací plochu letiště (mezinárodní letiště pro práškovací letadla v Krkonoších J) a předávka.
Vidím organizátory, vidím auto a Věrka nikde. Koukám, koukám. A tu je! Předkloněná v trávě hledá čtyřlístek pro štěstí. Takže konec relaxu Věrko, předávka. A už peláší na svůj úsek. Jo, má to ale jeden háček. Běží trošku jinak. Takže Martin za ní, vrací jí a Věrka peláší po letištní ploše. Když je na konci, organizátor poznamená, že měla už dávno odbočit vpravo a seběhnout na silnici. Takže s Martinem do auta a za Věrkou. Věrka se otáčí na ploše, chvíli běží sem, chvíli tam, rozhazuje rukama. Že by rituální tanec, rozcvičení? Kdepak, je to úplně prozaické. Po letištní ploše se prohání parta mladíků, mistrů volantu, v historicky vyhlížejících vozidlech, tudíž Věrka se chlubí svojí vysportovanou postavou. Nakonec, přes její protesty jí nasměrujeme k správné cestě a už peláší. My přejíždíme na další předávku. V jedné z vesnic, tak 3 km před předávkou zastavujeme, pojíme, popijem, protáhnem se. V dobré víře, že Věrku povzbudíme a ukážem jí na křižovatce, kam má správně běžet, jí netrpělivě vyhlížíme. Čekáme a čekáme. Tu se na můstku objevuje Věrka, předávací pásku drží v ruce a sprintuje docela dost slušným tempem. Teda šlape pěkně. Míjíme mne, ptá se, kde je předávka. Sděluji ji, že za 3 km. Tak ten její výraz bych Vám přál vidět, už méně pak slyšet její slova, kterými mne počastovala. Naštěstí vše zachytí Martinův mobil, když natáčí Věrky běh. Mažeme na předávku. Věrka vysílá Romana a mi jedeme na začátek Martinova dalšího úseku. Tma. Přijíždíme do vesnice, kde mají tak 10 domů, nesvítí pouliční osvětlení. Pak se teda dvě lampy na střídačku rozsvítí a zhasínají. Jinak tma jak v pytli.
Po přesunu na odpočinek cca. 90 minut. Martin čeká na Jarku. Volá Roman, že Jarce se zdál úsek moc krátký, tak si zaběhla do polí pokochat se krajinou. Plně jí chápeme, chce si užít krásu podkrkonošské přírody, mít ze závodu pěkné vizuální zážitky, nicméně za úplné tmy je to poněkud zajímavá volba. No, výkonná čelovka dokáže osvítit taky dost věcí J. Doráží Roman, záhadně úplně z jiného směru než ostatní týmy. Za chvíli Jarka, Martin mizí ve tmě. Přesun, Martin dobíhá, já vyrážím na svůj druhý úsek. Nejkrásnější úsek z mých 4. Vždy do vesnice, ven z vesnice do úplné tmy a zase průběh vesnicí. Okolo 23 hodiny sobotní, úplné mrtvo, pusto prázdno. V podstatě rovina, lehce nahoru, o něco víc dolů, ale tempo se dá držet někde okolo 4:10 min/ km. Za celou dobu mě minou dvě auto (obě našeho týmu při přejezdech) a jeden podroušený chodec na cestě někam. Průběh lesem, tma že i čelovka má co dělat a předávka Věrce. V té tmě osvětlená vypadá jak vánoční stromeček. Opět přejezd na konec úseku Věrky a přesun na start třetího úseku Martina. Zde se od organizátorů dozvídáme, že máme cca. 35 minut náskok, předběhli jsem tým co startoval 30 minut před námi.
Martin přibíhá ze tmy, opět o pár minut dřív oproti předpokladu a mažu směr Nymburk. Hned na prvním přejezdu vlak. Sil na přetahování s ním už nějak nebylo, tudíž počkám až místní Pendolino rychlostní 10 km/ h prosviští přes přejezd a mažu dál. Nekonečný průběh osvětlenými ulicemi Nymburku, ven z Nymburku do vesničky Kostomlaty, seběh k Labi na travičku a podél Labe 1,5 km na předávku Věrce. Věrka vyráží, přejezd do Lysé nad Labem. A najednou je to tu. Deštík! Taky už jsme byli všichni nezrvózní, kde je, po Vltava Runu nám přišlo divné, že neprší, je cca. 16 stupňů pana Celsia. Čekáme u Labe u mostu. Najedou na druhé straně řeky čelovka Věrky. Volá, kde jsem. A je to tu! Věrce se nejspíš v úplné tmě a dešti tak zalíbilo, že běhá sem tam pod mostem a né a né najít schody na most. No, už toho bylo dost, běžím přes most pro ní. Volám Věrko, Věrko, Věrko. I tu se ze tmy pode mnou ozve zoufalé volá ze tmy: „Pomóóóc, já nevím kudy na most!“, „Pomóóóc!“. Takže hlasovými pokyny naviguju Věrku k cestičce a schodům, které tak 5x musela minout, sice později tvrdila, že tam fakt nebyly. Ale je to holka šikovná, zvládá to, předává Romanovi a má hotovo. Zabalenou do spacáku v autě už jí čeká jen odpočinek. Přejíždíme do Čakovice a start Martinova posledního úseku.
Pořád prší, lehce se ochlazuje. Únava je už neskutečná. Jakýkoliv pohyb rozmýšlím s trpělivostí šachového velmistra, šetřím i zbytky energie. Martin je na tom podobně, před během vynechává rozklusání. Žaludek prostestuje proti jakékoliv stravě, osvědčené triky Coca Cola, snickerska, banán a na závěr energetickej gel, jakž takž zabírá. Jarka končí svůj úsek, Martin vyráží na svůj 8,5 km dlouhý poslední úsek. Náskok bezmála 40 minut. Už to má bejt pohoda, Roman nabádá hlavně ať běžíme s Martinem na pohodu, nezranit se. Přejíždíme s Věrkou na poslední výměnu závodu. Převlíkám se, rozhejbání minimální. Bolí mě celý člověk.
To nejtěžší na závěr
Okolo 07:15 hodin volá Roman, že první tým je v cíli, tudíž já se musím doplahočit do cíle nejpozději v 08:41 hod., abychom vyhráli. Mám před sebou 9,5 km, lehoučký výběh, prudké klesání z kopce k Vltavě a pak po cyklostezce rovinka až do Tróji k Zoo. Předpoklad - mám na to cca. 75 minut. Takže naprostá pohoda, plánuju kochačku nedělním ránem, rozhoduju se vzít foťák sebou a budu fotit doběh do cíle z pohledu běžce. Ale ouvej! Člověk míní, bůh mění a zejména běžecký bůh! Martin volá, že totálně zakufroval a stojí úplně mimo. Bereme mapu a dle názvu ulic zjišťujeme, kde je. No, kruci, to nevypadá dobře.
Teď jde už fakt o minuty. Na jednom telefonu Roman, na druhém Martin. Konečně přibíhá, úplně vyšťavenej. Z původních plánovaných 75 minut, na to mám 50 minut. Martin se ještě omlouvá a už vyrážím. Je úplně jasné, že se Martin chtěl podívat na krásu Prahy, Zoo a prostoru cíle z ptačí perspektivy a prostě zapomněl za sebou házet drobky, aby se neztratil. Mírné stoupání, pak už padák dolů k Vltavě. Mám totálně rozbitý stehna, každý krok je utrpení. V hlavě počítám dle údajů z Runkeeperu jaký tempo držet. Na jistotu mi to vychází pod 4:30 min/ km, zbytek by byl risk. Zjišťuju, že sebou nemám plán trasy, tak snad si to dobře pamatuju. Nekonečný seběh je u konce, ostrá levá a jsem na stezce. Runkeeper hlásí, že mám před sebou 5,5 km. Krásná asfaltka na cyklostezce a valím. Tempo 4:20 min/ km. Jediné na co se dokážu soustředit je pokládat a zvedat jednu nohu a pak druhou. Všechno mě neskutečně bolí, jen tupě koukám před sebe. 3 km před cílem totální krize. Mám chuť to vzdát, zabalit to. Tuhnu úplně celý, nohy váží snad 50 kg každá, ruce sotva držím v rozumní poloze. Volím úsporný krok.
V dálce si všímám běžkyně na ranním výběhu. Fixuju pohled na její záda, buď to vyjde nebo ne. Cíl nejbližších minut. Dohnat lepou běžkyni a držet se co to dá. Nejdřív nechtěj nohy poslouchat. Po chvíli mozek opět naskakuje, nervová vlákna začínají makat. Přeci v cíli nenechám 5 parťáků čekat nadarmo a po té námaze za celou noc to přeci neprojedem v úplném závěru! Kontroluju čas a začínám pomalu, ale jistě zrychlovat. S každým metrem, kterým se běžkyni přibližuju, dokážu zrychlovat, u Zoo ji předbíhám. Teď už běh nemá žádný styl, dýchám jak lokomotiva v horách. 1,5 km, 1 km, 500 metrů a už vidím cíl. Parťáci mě povzbuzují, nevnímám nic, jen červenou cílovou bránu. Dobíhám do cíle, ustelu si na zemi. Někdo na mě hází deku. Začínám vnímat. Vyšlo to, o nějakých 9 minut, ale je to tam. Po 4 měsících tým Rungo.cz opět vyhrává štafetový závod!
Zhodnocení závodu
Šlo sice o nultý ročník, ale i tak to byla pěkná makačka. Všechno bylo strašně rychlé. Jak běh, kterému to profil trasy umožňoval, přesuny, čas na regeneraci. Jeli jsme bez spánku. Závod to byl neskutečně zajímavý. Noční úseku, kterých byla většina, dodaly závodu kouzlu, běžet mezi vesnicemi v naprosté tmě je zážitek pro každého běžce. U nás štafetového závodu tohoto typu zažívají nástup. Model závodu je zajímavý, nejde tu jen o výkon jednotlivce, ale celého týmu. Nejde tu jen o běh samotný, ale i o logistiku. Jediným nedostatkem bylo značení úseků za dne, ale vzhledem k tomu, že se jedná o nultý ročník, a ty zpravidla běhá jeden tým, ještě složený z organizátorů, tak klobouk dolů. Noční úseky byly značeny pomocí svítících tyčinek, nebylo ani třeba itineráře.
V počtu, v jakém to parta okolo ředitele závodu zvládla, patří dík. Zcela upřímně doporučuji na příští rok, pokud tedy první ročník závodu bude, zařadit do běžeckého kalendáře, sestavit tým a běžet. Byl to další nezapomenutelný zážitek. Všichni jsme si z týmu hrábli do rezerv svých sil. Jarka s Věrkou byly ozdobou nejen našeho týmu ale i celého závodu, jediné dvě ženy v startovním poli. Před jejich výkony klobouk dolů, jakož i před Petrovou rychlostí na každém úseku. Roman opět prokázal skvělé organizátorské schopnosti jako kapitán, bez něj by to bylo neskutečně těžký. Další výzva pro tým Rungo.cz? Štafetový závod na území Slovenska – Od Tater k Dunaji 2015 J.
