Povznesená nálada obrousila i proslulou nasupenost obsluhujícího personálu, který nám uděluje zamilovaný proslov na téma chuti a buketu každého z ochutnávaných vín. Právě totiž dorazilo nové beaujolais. „Beaujolais nouveau est arrivé!“ A my jsme se naučili vyslovovat tuhle francouzskou větu skoro dokonale, jelikož jsme u toho. Celý náš běžecký tým.
Ono se to totiž nevylučuje. Běhání a víno. Tedy aspoň ve dnech, kdy dorazilo nové beaujolais.
Něco jako státní svátek Tuhle větu Francie volá každoročně třetí čtvrtek v listopadu. Lahve z malebných vesniček, lahve, které byly letadly, vlaky, helikoptérami, kamiony, auty i motocykly přepraveny na místa určení po celém světě, jsou přesně v 00:01 za ohňostrojů a nezaměnitelného zvuku vytahovaných zátek otevírány v Paříži, Casablance nebo Tokiu.
Francie si užívá den beaujolais téměř na úrovni státního svátku. „Beaujolais nouveau je nejslavnější vin de primeur, tedy víno, které se může prodávat ještě v roce sklizně,“ říká náš číšník a rozšafně rozdává talíře se salátem.
Dostáváme dokonce chytrý letáček. Je tam například napsáno, že víno se neskladuje a vypije se nejlépe do roka od sklizně, aby se udělalo místo pro nový ročník.
Ten třetí listopadový čtvrtek není žádná velká tradice, jak by si člověk představoval. Oficiálně ho podle letáčku zavedli v roce 1985. V kraji Beaujolais se mladé víno pilo při oslavách sklizně odjakživa, ale až v 70. letech z toho byl celonárodní svátek a v 90. letech celosvětový fenomén. Zhýčkaný znalec by mohl namítnout, že to je jen geniální marketingový tah, jak zbavit svůj sklep obyčejného stolního vína (při vyslovení „vin ordinaire“ náš číšník opovržlivě mlaskne). Ale tenhle nový pohyblivý svátek se stal opravdovou oslavou radostí života. Protože Francouzi umějí žít a dneska to vidíme. „Beaujolais nouveau má chuť broskví a barvu švestek,“ vykládá nám číšník a my večer zíráme, kolik Francouzů vyrazilo, aby tuhle chuť a barvu v mladém víně objevovali. My se snažíme také. Sice jsem se o Beaujolais nouveau dočetla, že se vyznačuje středním tělem, nafialovělou barvou a ovocným buketem, ale až při osobním setkání s ním jsem pochopila, že je zkrátka lehoučké, voňavé po ovocné zahradě, a hlavně že jedna sklenka vyrábí chuť na druhou, druhá na třetí a třetí vrací radost ze života.
Ale musím si dát pozor, protože jsme nepřijeli jen za vínem.
Budeme tady totiž kvůli vínu běhat. I to patří k novému beaujolais.
Vyzbrojeni vývrtkou, skleničkou, seznamem místních vinařství ukořistěném v zapadlém infocentru a francouzštinou v různém stadiu vyspělosti, jsme se vydali na průzkum svátku Beaujolais nouveau přímo na místo činu.
Do městečka Anse jsme v den beaujolais přijeli v šest hodin ráno a našli jedinou otevřenou kavárnu. „Café créme, s’il vous plait.“ objednali jsme si rozespale a lačně pošilhávali po vystavených lahvích beaujolais nouveau. Po stydlivé půlhodině jsme si ale jednu lahev přece jen poručili. Pak ještě jednu a pak ještě tři. Nejenže pan kavárník nebyl naším počínáním sebeméně vyveden z míry, ale typicky místním způsobem nám i on připravil krátkou komentovanou degustaci, ke které přidal i adresy a klípky o jednotlivých vinařích. Také nás vyškolil v umění řádné degustace. „Nalijte si víno na patro a poválejte je v ústech. Bon. A teď si udělejte mezírku mezi rty a zuby a probublejte víno nasávaným vzduchem.“ Vinař zkušeným grifem probublal víno v ústech, my ostatní si mezi prvním a desátým pokusem několikrát pobryndali zip bundy i špičky bot najednou. Na zvládnutí správné techniky bylo potřeba ještě několik dalších lahví vína, ale rozhodně to byl jeden z nejpříjemnějších dovednostních tréninků v životě.
Celý den jsme pak pozorovali, jak se Francouzi shlukují v hospůdkách, na ulicích či v místním řeznickém krámku, aby si užili osvěžující chuť lehkého vína a vychutnali si kouzlo okamžiku.
A pak jsme šli na to. Vlastně jsme běželi.
Vrcholem našich vinných toulek byl totiž Marathon du Beaujolais. Je nás tady spousta. Někdo běží opravdový maraton, někdo půlku, někdo jen čtvrtinu.
Jsme obklopeni různými maškarami, neboť všichni si mají užít. Je tady Spider-Man, jakési nedefinované řecké božstvo, transvestité, římští vojáci, drak, kočička.
My běžíme půlmaraton a je to náročné. Velmi náročné.
Trať běhu je totiž rozsekaná možnostmi ochutnávek. Nejen vína.
Zřejmě vypadám, že už melu z posledního, tak slyším, jak mě někdo povzbuzuje: „Na kopci grilují klobásy!“ Cítím voňavý kouř z uhlí smíchaný s pálenými větvičkami révy. Dám si, ale ne klobásku.
Kilometry ubíhají, degustace se směrem k cíli koncentrují a mně je najednou líto, že se tento závod neběhá v ultramaratonské variantě.
Naše vlasy a tváře jsou zbarvené modře, červeně a bíle, a tak vytváříme formaci francouzské vlajky a probíháme krásným středem městečka Villefranche-sur-Saone. V cíli fasujeme další lahev nouveau a vyzbrojeni chlebíčkem se šunkou tančíme za zvuků harmoniky na náměstí.
Běh završujeme závěrečnou slavnostní večeří, u které vidíme, jak jednomu z běžců zlomila srdce krásná Miss Beaujolais. A také se tančí na stolech: sbírka běžců ze všech koutů světa, zmožena kilometry běhu a litry nouveau, předvádí národní kreace bez ohledu na doporučení výživových poradců a fyzioterapeutů. Výsledkem mise je zásadní zjištění. Ať se doma moříte dietou, pracovní a sportovní disciplínou, nebo úzkostnými stavy stran hypotéky a politické situace, je třeba si stejně jako lidé v kraji Beaujolais na chvíli udělat úkrok stranou a podívat se na život ze všech jeho krásných stránek.
Více najdete na stránkách Marathon du Beaujolais
