• REPORTÁŽ: Jak jsem si na Slapské přehradě sáhl na dno

      13:58
    Bylo čtvrteční dopoledne, den před uzavřením registrací a já našel odkaz na závod EPO Trail maniacs. Šedesát tři kilometrů dlouhý terénní závod okolo Slapské přehrady, který se měl běžet 25. října, mě dokázal zaujmout. A protože jsem měl zrovna silný záchvat prokrastinace, začal jsem si o něm číst.

    | foto: Jaroslav Caltapro iDNES.cz

    Zúčastnit se mi přišlo jako dobrý nápad, i když svůj podíl na tom možná měl i zbytkový alkohol z předchozí párty, protože, co si budeme nalhávat, po pár pivech a nějakém tom destilátu nám mnohdy jako dobrý nápad připadá tančit nahý na stole. Na Slapy jsem ale jezdil od malička kempovat, tamní přírodu mám rád a navíc s radostí přijímám výzvy. Jako studenta s jednou kapsou prázdnou a druhou vysypanou mne také mile překvapila nízká cena startovného a ubytování. Skrze alkoholové opojení mi však mé moudřejší já začalo připomínat, že na něco takového nemám zdaleka natrénováno. Touha vyzkoušet něco nového byla ale silnější, takže jsem začal v myšlenkách vybírat parťáka.

    Vtom se rozezněl mobil. Volal mi kamarád, který mne k běhání dotáhl. On však ten pravý nebude. Ač je zdatným běžcem na kratší tratě, vytrvalost mu dělá trochu potíže. Mezi řečí jsem mu ale o závodě pověděl a jeho reakce byla přesně taková, jakou jsem čekal. „63 kilometrů? 2500 metrů stoupání? Neběžím, nejsem magor!“ Neodrazen prvotním neúspěchem jsem napsal jinému kamarádovi, Kubovi, který je z nás nejmoudřejší, a zároveň nejzkušenější běžec. Trošku jsem čekal, že mi promluví do duše a bude mě chtít odradit. Avšak místo: „Jardo neblázni, před měsícem jsi běžel první maraton a už bys chtěl na ultra trail?“ jsem dostal mírně váhavý souhlas. Čím déle jsme se o závodu bavili, tím více jsme byli nadšení.

    Fotogalerie

    Mé obavy se přesunuly od otázky, zda to vůbec uběhnu, k tomu, zda nebudu brzdit zkušenějšího parťáka, který běhá podstatně déle a více než já a na ČEZ City trail runu mě předběhl o deset minut a na maratonu o více jak padesát. Předem tedy bylo jasné, kdo bude v týmu alfa běžec a kdo kotva, ačkoli mě Kuba přesvědčoval, že to není pravda.

    Nezbytné nákupy: trailový batoh, energetické gely a tyčinky a vzhledem ke startu v 7:00 i nějaké to oblečení a doplňky do chladnějšího počasí. Přemýšlím i nad trailovými botami, ale nakonec je zavrhnu. Jednak na pořádný model nemám finance, druhak bych je nestačil důkladně prošlápnout. Budou muset stačit Mizuno Wave Inspire. Začínám se modlit, aby bylo počasí milosrdné, tedy aby nepršelo a cesty zůstaly suché.

    Pracovní týden utekl až nezvykle rychle, a i když mé modlitby ohledně počasí zůstaly nevyslyšeny, v pátek jsem nastupoval do autobusu ve směru na Sedlčany s dobrou náladou. Trochu jsem se bál, ale těšil jsem se. V chatě jsme si s Kubou odbyli prezenci, vybalili věci a po předzávodním malém pivu a výkladu trasy jsme se vydali na kutě.

    Mobil mě nekompromisně probudí ve 4:50, což je za normálních okolností hluboká noc, takže do sebe násilím nacpu několik set kilokalorií cereálií a ovoce, dokonám poslední přípravy a vydám se k autobusu. Během převozu na start panuje dobrá nálada, fotí se „selfíčka“ a padají klasické vtipy na téma vracení hnědých podšálků. V Nečíně vystoupíme a snažíme se do startu příliš neprochladnout.

    V 7:00 všech 32 týmů startuje, každý nasadí své tempo. S Kubou se držíme taktiky hlavně se do rozednění nezabít, takže nás okamžitě mnoho týmů předbíhá. Snažím se čumět si pod nohy a opatrně našlapovat, ale moje čelovka zřejmě není na tento druh použití zkonstruovaná a tenký a slabý kužel světla mi není moc platný, raději proto sleduji běžce přede mnou a doufám, že ví, co dělá. Na druhém kilometru se čelovky rychlejších běžců nečekaně obrací proti mně. První z mnoha přehlédnutých značek a odbočení z trasy.

    Zhruba na pátém kilometru přichází dlouhý a prudký seběh po mokré trávě, blátě a kamení. Vědom si nevhodné obuvi zpomaluji a Kuba mi načas utíká. Na úpatí následujícího kopce dobíhám slečnu a vidím, jak si v blátě zvrtne kotník. Hned je mi jasné, že tohle je pro ni konec závodu. Chci jí pomoci, ale týmový partner se pro ni vrací, takže běžím dál, ač je mi jí dost líto. Dalších několik kilometrů mi rozumný terén a rozbřesk dovolují postupovat rychle.

    Zhruba po hodině běhu se s Kubou dostáváme k náročnému výběhu, asi dva metry vysoká travnatá a téměř kolmá stěna. Kuba mi chce ukázat, jak ji mám vyběhnout ale místo toho špatně šlápne do vysoké trávy a zapadne do ní. Nahoře mi ukáže stehno pořezané od trní, jen povrchové zranění, ale vzhledem k délce trati to na morálce nepřidá.

    Na 16. kilometru čeká vrcholová prémie, ale my se už předem dohodli, že se o ni nebudeme příliš snažit a raději ušetříme síly na zbytek závodu. Proto ji spíše vycházíme, než vybíháme. Na vrcholu kopce nás čeká ještě výstup na rozhlednu. Při vysvětlení trasy jsem si myslel, že pořadatele špatně slyším, když nám to oznamoval. Nic naplat, musíme nahoru, kde stíháme zapózovat pro fotografa. Na občerstvovací stanici doplňujeme tekutiny a živiny.

    Začínám si uvědomovat, jak vypadá opravdový trailový závod a slovíčku „trail“ v názvu závodu ČEZ City trail run se musím smát. Začíná mě zmáhat únava, ale u Živohoště mám ještě dobrou náladu. Slečna na občerstvovačce říká, že vypadám dobře, bohužel si nejsem jistý, jestli nejde o ironii, takže reaguji jen lehkým úsměvem. Cpu do sebe sůl, banány, pomeranče a čokoládu. Zakrátko po vyběhnutí si uvědomuji, že jsem si sice nechal doplnit lahvičky ionťákem, ale zapomněl jsem se napít. Přemýšlím, že se ještě vrátím, ale zavrhuji to, protože slečna řekla, že další občerstvovačka bude za 10 kilometrů. Ta samá slečna, která mi řekla, že vypadám dobře. Mělo mi to být podezřelé.

    Následuje velmi těžký terén. Již po pár kilometrech vypiju jednu z lahviček ionťáku, a ač se snažím šetřit, brzy následuje druhá. Po další hodinu a půl občerstvovací stanice stále nikde. Neskutečně těžký terén, výběhy do kopců už nezvládám, vycházím je a i tak se mi dehydratací a únavou točí hlava a dělá špatně. Hlavně nesmím zvracet, jinak se dehydratuji ještě víc. Kuba má naštěstí v batohu láhev Chia fresca, kterou mě zachrání. Moje myšlení se smrskává na vzdálenost od jednoho fáborku k druhému, každé špatné odbočení mě šíleně vysiluje, ani ne tak fyzicky, jako psychicky. Kuba se mě snaží všemožně motivovat a povzbudit, nadává mi, vypráví mi o všem možném, jen aby mne donutil nemyslet na bolest. Jsem mu za to vděčný, ale zároveň mě štve. Jeho jediné štěstí je, že zúčastnit se byl můj nápad, jinak by si vyslechl něco, co by si za rámeček nedal.

    Na zhruba 40. kilometru se dostáváme k hlášenému brodu, k přítoku Vltavy, který je za normálních okolností zřejmě pouze větším potokem, teď vzhledem k předchozím dešťům je ale rozvodněný do podoby menší řeky. Dlouho nevěřím, že to vážně budeme brodit, ale brzy jsem vyveden z omylu. Snažím se nemyslet na to, jak budou vypadat mé nohy po půlmaratonu v nasáklých botách, a skáču za Kubou do vody. Vůbec nezávidím drobnějším slečnám, které tohle čeká, protože i mne proud vody, kterou mám po stehna, strhává. Studená voda mi ale kupodivu pomáhá, tlumí bolest v nohou.

    Konečně přibíháme k druhé rychlostní zkoušce a zároveň občerstvovací stanici. Hned do sebe liju asi litr vody, obsluha si nejspíše myslí, že jsem si cestou udělal odbočku na Saharu. Rychlostní zkouška dlouhá 900 metrů už je spíše než zkouškou rychlosti zkouškou síly vůle. Potom se vracíme k občerstvení a já do sebe cpu banány a čokoládu, do kelímku si liju asi decilitr piva. Čekám, že mi ho Kuba vyrazí z ruky, ale když se tak nestane, jemně hořkou chutí si srovnávám žaludek.

    Vybíháme dál, v závěsu za námi druhý tým z Maraton klubu Kladno – Martin a Simona. Kuba s Martinem se snaží motivovat mě a Simonu, protože za nimi spíše už jen vlajeme. Možná si měli pořídit vodítka pro psy. Kolem mě je sice krásná příroda, ale popravdě ji mám tam, kam slunce nesvítí. Každé stoupání znamená únavu, každý seběh bolest. Už mám problémy udržet klus i na rovinkách. Cítím, že bych do sebe měl dostat nějakou další energii, ale bojím se, že když se budu snažit jíst, tak budu zvracet. Kuba do mě přesto cpe granolu, která přeci jen pomáhá.

    Poslední občerstvovačka osm kilometrů před cílem. Měla být bez jídla, pořadatelé na ni ale dodali banány a čokoládu, za což jim jsem vděčný. Posiluji se dalšími cukry a připravuji se na poslední část závodu. Morálně i fyzicky se mi udělá trošku lépe, takže zvládám běžet delší úseky v kuse, navíc poslední část víceméně klesá k přehradě. Napůl vypínám mozek a poměrně brzy, alespoň dle mého vnímání času, vidím most do Cholína a na zemi nasprejovaný nápis „Cíl 500 metrů“. Snažím se přidat, ale najít zbytek sil je jako hledat v pátek po kalbě drobné v kapsách saka na zadním sedadle taxíku, zatímco taxametr běží. Kde nic tu nic. Zdolávám most, ale v cílové rovince, která je ve skutečnosti cílovým stoupáním, mám co dělat. Kuba na mě řve, abych přidal. Nechci být za blbce, takže se snažím předvádět pohyby podobné klusu. Cílem probíháme v čase 7:50:15.

    Vůbec nemám tušení, kolikátí jsme, ale je mi to jedno. Sotva se držím na nohou, ale přitom je mi skvěle a lehko na duši, dokonce se zmáhám i na vtipkování. Následují gratulace od organizátorů i ostatních týmů, včetně našich kolegů z MK Kladno, kteří doběhli asi dvě minuty po nás, Simona tak dokončila jako druhá žena. Z SMS se později dozvídáme, že jsme se v kategorii umístili na desátém a jedenáctém místě, což je skvělá zpráva, i přesto, že umístění v tomto závodě pro nás nehraje příliš velkou roli. Jsme rádi, že jsme vůbec doběhli.

    Fotka, přivítání s rodiči, sprcha. K jídlu si následně dáváme bramborovou polévku, která je pro mne jako božská mana. Původně jsme měli v plánu počkat na vyhlášení vítězů, ale vzhledem k vyčerpání se rozhodujeme, že odjedeme dříve, takže se se všemi loučíme a gratulujeme všem, kteří dokončili, a soukáme se do auta.

    Čekal jsem, že mě tento závod dostane na dno. Ve skutečnosti mne dostal na dno a tam mi nacpal obličej do bláta, kde mě ještě přidržel a důkladně podusil. Nabízí se otázka, zda se příští rok zúčastním znovu. Moudrý člověk by řekl, že rozhodně ne, ale jak se píše v Bibli: „Jako se pes vrací ke svým zvratkům, tak tupec opakuje svou pitomost“. Takže za mě asi ano. Celkově šlo o skvělý závod, jen pro příště budu více trénovat výběhy kopců a pořídím si kvalitní trailové boty.

    Autor:
    Článek se mi líbí


    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?

    Výběr nejlepších článků čtenářů

    ČLÁNEK




    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.