Ona
Martin Matoulek

Martin Matoulek | foto: Magdaléna Ondrášová, Rungo.cz

Mírná obezita může být pro člověka výhodou, říká obezitolog Martin Matoulek

  • 70
Počet obézních a s nadváhou je v naší společnosti kolem 57 procent z dospělé populace, což je alarmující číslo. Bohužel se obezita čím dál více dotýká i těch mladších. Jedinou obranou je podle obezitologa MUDr. Martina Matoulka aktivní způsob života. „ Jestli je někomu 60, 70 let, je pro něj zcela zásadní, aby měl svaly na horních a dolních končetinách. Přežít můžete celkem dlouho, to dneska moderní medicína umí. Ale jak ho přežijete a prožijete, o tom rozhodne často vaše zdatnost, tedy schopnost čelit zátěži,“ říká.

Jak se vlastně definuje obezita?
Nejčastěji se používá definice podle Body Mass Indexu, to je hmotnost lomená výškou v metrech na druhou. Ne vždy však odpovídá skutečnosti.

V jakém smyslu?
Když Vám BMI vychází vyšší než norma, znamená to, že obézní být můžete, ne že nutně jste. Podle tohoto vzorce jste v nadváze, ale můžete mít zcela normální nebo i nižší procento tukové tkáně, než je norma. Typický příklad jsou sprinteři. Mají BMI 27, klidně 28, protože mají hodně svalů. Jenže mají například pouze 8, 9, 10 procent tuku, víc ne. Možná je lepší soustředit se právě na obsah tuku v těle, tam jsou kritéria takováto: 20 až 25 procent pro muže, 30 procent pro ženy, 35 procent v menopauze. Je to trochu problém, pořádně to vlastně neumíme změřit, všechny ty metody jsou více či méně nepřesné. Jsou-li založeny na průchodu elektrického proudu, měla by se dodržovat pravidla před měřením - žádné kofeinové nápoje a jídlo několik hodin před měřením, žádná větší fyzická námaha, resp. aktivita 24 hodin před měřením apod. Většina metod je založena na prediktivních výpočtech (know how výrobce), které docela dobře fungují u zdravých osob s normální nebo lehce nad normální hmotností.

A co třeba zápasníci sumo, jak ti jsou na tom?
Sumisti splňují kritéria obezity podle všech měřítek, jak tuku, tak hmotnosti.

Ale přitom sílu mají, svaly tam určitě jsou.
Mají, ano. Každý, kdo je hodně obézní, kdo má 150, 180, 200 kilogramů, musí mít obrovskou horu svalů, která ho unese. Takže musí mít relativně velký energetický příjem, aby svaly uživili, aby je neztratili.

Je možné, aby na tom byl někdo, kdo je oplácanější, zdravotně lépe než hubení?
No, ona samotná nadváha nebo i mírná obezita může být dokonce pro člověka výhodou. Ukazuje se, že takoví lidé mají lepší prognózu než hubení, ovšem za předpokladu, že k tomu nejsou doprovodná onemocnění jako cukrovka a vysoký krevní tlak. Takže se zdá a jsou na to i studie, že „fit fat” je na tom líp než „unfit unfat”. To je fakt, který jde celkem jasně doložit daty: parametr VO2 max zdatnosti je nejlepším prediktorem kardiovaskulární mortality - tedy úmrtnosti na kardiovaskulární onemocnění jako infarkt, cévní mozkové příhody apod. u lidí nad 60 let. Čím jsme starší, tím více bychom měli dbát na zdatnost a méně na hmotnost, protože čím jste starší, tím víc je zdatnost důležitá. Nejenom pro přežití, ale především pro kvalitu života.

Chápu to správně, že čím víc stárneme, tím víc bychom měli myslet na aktivní život?
Ano, a méně na redukční diety. Žádné přísné extrémně redukční diety. Jestli je někomu 60, 70 let, je pro něj zcela zásadní, aby měl svaly na horních a dolních končetinách. Jde o to, uchovat si zdatnost, protože ta rozhodne o tom, jak život stráví. Přežít můžete celkem dlouho, to dneska moderní medicína umí. Ale jak ho přežijete a prožijete, o tom rozhodne často vaše zdatnost - tedy schopnost čelit zátěži.

Takže ideální ale je začít na tom pracovat už v mládí, ne?
Rozhodně. Pokud si už v mládí zafixujete, že fyzická námaha je příjemná, máte šanci si na to ve stáří vzpomenout. V pokročilejším věku se na to těžko zvyká.

Zásadní je tedy vést děti k pohybu a sportu.
Zcela zásadní. Bohužel z průzkumu, který jsme dělali v rámci projektu Žij zdravě na výskyt obezity, vyšlo, že tělesná výchova chlapce na základní škole skoro neovlivňuje a dívky od pohybu odrazuje.

Proč?
Můj názor je, že příliš mnoho kvalitních tělocvikářů neučí tělesnou výchovu a vykonává jiná zaměstnání. Je to logické, souvisí to se společenským uznáním, finančním ohodnocením. Investice do pomůcek na tělesnou výchovu jsou relativně malé, je to na školách skoro vždycky zbytný předmět. A využít na výletech prvky zážitkové pedagogiky? Jen málokdo je ochoten riskovat, že se děti náhodou zraní.

Jednou se to ale projeví.
Zcela jistě. Už teď se to projevuje výskytem onemocnění jako cukrovka 2. typu u adolescentů či mladých dospělých, první infarkty se stále posunují do mladších věkových kategorií, ale to hlavní se ukáže tak za deset, dvacet let. Ačkoliv je zřejmé, že díky dokonalejšímu záchytu a prevenci se situace u nejvíce ohrožených osob přeci jen zlepšuje.

O jakých nemocech teď mluvíme?
Například o nárůstu cukrovky druhého typu. Před čtyřiceti lety to byly 3 až 4 procenta, před dvaceti, pětadvaceti lety 5 až 6 procent, dneska jsme u 8 procent. Počet obézních a s nadváhou je 57 procent z dospělé populace.

Víc se to týká mužů, nebo žen?
Je to přibližně nastejno.

Hlavní je pohyb

Když za Vámi přijde pacient, co jej čeká?
Řešíme jeho individuální mikrosvět. Důležité jsou geny - ty má každý. Jsou to vlastně karty, které nám někdo rozdal a my je nesmíte zahodit. Hrajeme s nimi. A spousta lidí nemůže vyhrát, nikdy nebudou štíhlí, ale nemusí moc prohrávat, něco se uhrát dá vždycky.

Inspirace

Vraťme se ještě k oné dvojici: jídlo a pohyb. Co je podstatnější?
Jako populace jíme energeticky přibližně stejně, jako jsme jedli před třiceti lety. Za posledních dvacet, pětadvacet let jíme dokonce možná mírně zdravěji. Spotřeba piva v Česku klesá, spotřeba vepřového klesá, spotřeba ovoce a zeleniny roste. Spotřeba mléčných výrobků roste, mléko naopak mírně klesá. Dramaticky se ovšem liší energetický výdej.

Méně se hýbáme.
Ano, vezměte si už jen nakupování. Před třiceti lety jsme chodili do více obchodů, ne na jedno místo jako nyní. Teď nakoupíme na týden, balení se slevami se násobně zvětšilo a těžko se odolává reklamě. Pohyb jsme dramaticky omezili obecně, jsme proto v pozitivní energetické bilanci a ti, co mají schopnost kumulovat přebytečnou energii do formy tukových zásob jako přípravu na hladomor, akumulují léta.

Roli ale přece musí hrát i kvalita potravin?
Určitě. Jenže my ani nevíme, co vše se do potravin dává. A občas jsme překvapeni, že stejná potravina v jiné zemi má úplně jinou chuť...

Jak je to možné?
Při vší úctě toho nejsme schopni. Věříme, že to prochází nějakou kontrolou, věříme, že to, co se prodává, je v pořádku. A ono luštit podrobně potravinové obaly je prostě neuvěřitelná ztráta času. Jednorázově se podívat na to, co v tom je, smysl má, ale čas, který strávíme luštěním podrobných informací na obalu, je lepší využít k pohybu. To nám prospěje mnohonásobně víc.

Takže složení na výrobcích je zbytečné zkoumat?
Myslím, že se dnes z jídla dělá neuvěřitelná věda. Já chci léčit princip, to znamená příčinu. A příčina je podle mě především pohyb. Je naprosto zjevné, že když se začnu hýbat, začnu si po nějaké době vybírat jiné potraviny. Organismus začne dávat automaticky pokyny, že chce více bílkovin, více sacharidů, protože je potřebuje na obnovu. Tady u nás se primárně snažíme obézní lidi nějakou dobu udržet v jakémkoliv pohybu, chůzi, ale pravidelném - a oni začnou modifikovat dietu. Zlepšit zdatnost o 10 procent je mnohonásobně jednodušší u nezdatného, než zhubnout o 10 procent u tlustého.

Máme dát na hlas svého těla?
Ano. Použiji-li extrémní příklad, když půjdete do posilovny a tam se fyzicky zničíte, znamená to, že zmetabolizujete svalový glykogen a dostanete za hodinu takový hlad, že budete sahat po potravinách s obsahem sacharidů a bílkovin. To je prostě fyziologie, kterou neošidíte. Ti, co chodí do posiloven a zvedají velké zátěže, vědí. Při vytrvalostním sportu si automaticky vybíráte potraviny, které jsou lehčí. Ona se z toho nemusí dělat taková věda.

Křišťálová Lupa 2015

Spousta lidí právě svádí tloušťku na poruchu štítné žlázy či na geny: „Naše rodina byla vždycky taková.“ Kde je zakopaný pes? Jsou to geny, štítná žláza nebo prostě „nenažranost“?
Spousta mých kolegů si myslí, že obézní jsou rozežraní. Já si myslím, že ne vždycky, resp. skoro nikdy. Vaši postavu plus minus z 50 procent korigují geny. I ti štíhlí jsou často geneticky štíhlí, a ať sní, co sní, prostě nepřiberou. To je jeden extrém. Proti nim jsou extrémně obézní. My všichni ostatní to máme namíchané nějak mezi. To je věc, kterou neovlivníme. A ještě jedna věc je daná: tlustí přibírají a nehubnou, protože mají obrovskou schopnost se adaptovat na dietu. To je to, co umožnilo tlustým lidem přežívat hladomory, dokázali spořit v době klidu. O tom mluví pořekadlo našich babiček „Až tlustí budou hubení...“

Hubení budou studení.
Ano. A to byl výhodný genotyp ještě před šedesáti a více lety, snad po celé miliony roků. Jsme tedy extrémně úsporná populace a jsme ve světě, kde je nadbytek zdrojů energie (jídlo). A akumulujeme energii do tukových zásob, abychom se připravili na hladomor a válku. V našem regionu přitom zažíváme téměř sedmdesát let klidu. To nikdy nebylo.

Chcete říct, že nás něco zásadního čeká?
Teď už o tomhle ani nežertuji. Druhá věc je, že samozřejmě existuje míra stresu, a ta se dříve řešila pohybem. Když dítě zlobilo, řeklo se mu: „Běž přeházet kupu písku, rozřezat dříví, ať tě to zklidní.” A dnes to řešíme něčím dobrým a je hned klid.

V čem je obezita pro naše tělo takovou hrozbou?
To je strašně složité. Záleží, máte-li přidružená onemocnění, cukrovku, vysoký tlak, zvýšenou hladinu tuku, to všechno jsou procesy, které významně urychlují aterosklerózu a cévní změny. My pořád bojujeme hlavně o cévy, o srdce, o mozek kvůli mozkové příhodě, u diabetiků zase o ledviny. Pořád je to boj o aterosklerózu. To platí v běžných případech. Ale ty hodně obézní nejvíc trápí, že srdce bojuje proti velkému odporu, takže je zbytnělé, je silnější, mají často syndrom spánkové apnoe, v noci chrápou, přestávají dýchat, jsou v hypoxii (nedostatek kyslíku v krvi), tudíž se špatně vyspí, spánek je nekvalitní, ráno jsou unavení, nevyspalí, pospávají přes den. Nejčastější příčinou jejich úmrtí je náhlá smrt ve spánku.

Jak moc dokáže medicína v tomhle stavu pomoct, například medikamenty?
Hodně. Máme bariatrickou chirurgii – operace žaludku a střev, které velmi usnadní redukci hmotnosti o desítky kilogramů. Máme i léky na hubnutí, není jich však mnoho a v podstatě jen jediný je bezpečný. Volně prodejné doplňky nemají žádný důkaz, že by fungovaly.

Když už jste doplňky stravy zmínil. Je to obrovský byznys. Opravdu ale žádné nefungují? Na mysli mám například karnitin, který byl v jednu chvíli velmi protežovaný.
Kdyby to mělo kvalitní data jako doklad, že opravdu prospívají, jsme první, kdo to bude používat zcela pravidelně. Karnitin měl skutečně nějaká malá data, dokonce i ve vědecké literatuře, ale za 95 i více procent účinku může pravidelný pohyb v souvislosti s užíváním karnitinu. Ale právě proto, že je spojen s pohybem ho lidem nerozmlouvám.

Ale jednu dobu to byl hit, všude se o něm psalo...
Teď už ne, protože je prokázané, že to nemá takový efekt jako pohyb sám. Karnitin je látka, která pomáhá usnadňovat přenos mastných kyselin na mitochondrie, a my úplně nevíme, že by to nějak zásadně pomáhalo.

Víte, co je zvláštní? Máme léky na všechno možné, farmacie udělala obrovský pokrok, ale na hubnutí toho máme málo nebo vůbec nic. Jak je to možné?
Protože nemáte jen jednu příčinu. Spousta starších léků, které se už dnes neužívají, byla vyvinutá na bázi ovlivnění centrální nervové soustavy, tedy mozku, a blokovala hlad nebo chutě. A tyhle léky měly většinou vedlejší účinky, v dlouhodobém sledování se ukázalo, že to sice vedlo k poklesu hmotnosti, ale mělo to vedlejší účinky třeba na srdce.

Až to někdo vymyslí, bude velký třesk, ne? Pokud to tedy vůbec vymyslet jde.
Já si myslím, že v tuhle chvíli to vymyslet ani nejde a pro klinika je to ztráta času. Proč? Protože se ukazuje, že za spoustu pozitivních účinků mohou látky vyplavované ze svalu, jsou to desítky látek účinných na různých úrovních. A neumím si představit, na jaké bázi by měl fungovat lék, který by takto fungující sval nahradil. Optimální by bylo najít lék, který by mi umožnil dobře se najíst a přeměnit to v energii. Jenomže jak pak tu energii ze sebe dostat? Buď by to musel být opravdu účinný spalovač tuků, to nám ostatně všude nabízejí, ale kdyby byl opravdu účinný, kam by se ta energie ztratila?

To je pravda.
Musí se nějak změnit, že, takže jedině v teplo. Když je to spalovač, tak v teplo. V tu chvíli by ale tepelná reakce způsobila, že se zvýší srdeční frekvence. A každý lék, který zvýší srdeční frekvenci, je dlouhodobě rizikový pro rizika kardiovaskulárních onemocnění.

Takže jsme zase u starého dobrého pohybu. Ten je pro tělo lepší, že?
On nám sice tu frekvenci taky zvýší, ale na druhou stranu sníží tu klidovou. To znamená, že počet tepů za den máte významně menší než nezdatný člověk, kterému tep letí nahoru už při prvních schodech, a k normálu se vrací velmi pomalu.

Strava vážená vs. vyvážená

Zatím mi z toho vychází, že to není taková věda. Prostě se hodně hýbat, jídelníček si tělo upraví samo, vyvážená strava...
Vyvážená strava, to je strašný pojem. Když už, tak říkám, vážená. Vyvážené to má být pohybem. A rozhodně nečekejte, že si to tělo zcela vyřeší samo... pohyb vám tu změnu může usnadnit.

Reklama se na nás valí zleva zprava, lidé chtějí hubnout, všichni jsou jako šílení, jak se v tom tedy vyznat? Tu vyjde studie, že se má jíst tohle, za půl roku vyjde studie káhirské univerzity, že se to jíst nemá...
To je přesné. Teď přinesly závratné novinky odborníci z Brazílie, o nichž ve vědeckém světě nikdo neslyšel... Asi takto: Máme zákon, který je nezpochybnitelný, a to je zákon zachování energie. Proti tomu nelze nic namítnout a nedělá to ani nikdo z pacientů. Energii, kterou přijmu, musím vydat. Průšvih je u těch, co drželi opakované diety a zadaptovali se a snížili klidový energetický příjem. Těch je relativně málo, ale u těch obézních nápadně hodně. Protože třeba zhubli v minulosti dvacet kilo, třicet kilo, pak to zase přibrali, hrozně rychle se zadaptují – a pak už dieta není efektivní.

Velkou roli hraje při řešení obezity určitě i psychika, hlava.
Jak u koho. Jestliže má člověk spoustu psychických problémů, nemůže mít sílu soustředit se na změnu životního stylu. Jestliže prostě sotva stíhá práci, rodinu, nemá vůbec na nic čas, jako první řeší, jak vůbec uspořádat tyhle věci. Asi byste se divil, kolik lidí si vůbec neumí představit, že by se třikrát v týdnu začali věnovat nové aktivitě. Na druhou stranu lze začít i jednou nebo dvakrát za týden.

A v jaké fázi k vám obvykle přichází obézní člověk? Co ho přiměje?
Spouštěč může být prvozáchvat cukrovky, infarkt. Jsou to problémy, které do té doby neměl. Nebo příprava na ortopedickou operaci, kdy kolegové vyhodnotí, že má artrózu, a operace bez redukce hmotnosti smysl nemá. Nebo přijdou ti, kterým to vadí kosmeticky. Je jim dvacet let a mají kvůli tomu ztížený výběr partnera, zaměstnání. U velké většiny za obezitu může rodina. Ta v mnoha případech zapříčinila, že to takhle dopadlo. Hodně jídla, žádný pohyb v dětství.

Když se jim podaří shodit, jaká je recidiva?
Odpovím takhle: obezita se nedá zcela vyléčit. Vlohy k ní máte pořád do konce života. V okamžiku, kdy se vrátíte zpět do svého režimu, automaticky začnete fungovat podle stejných vzorců jako před tím.

Tak jinak, jsou lidé zodpovědní?
Jak kdo. Každý neúspěšný redukční režim znamená zhoršení psychiky a nedůvěru k dalším podobným pokusům, přesto to lidé často opět zkoušejí, investují do toho hodně peněz a někdy i zbytečně. Ono je velmi důležité určit si, co je vlastně cílem. Někdo si myslí, že musí mít všechno. Pokud je nám dvacet, tak toho reálně schopni jsme. Vyměníme ze dne na den partnera, ze dne na den zaměstnání, ze dne na den školu, ale čím jsme starší, tím víc si zvykáme, jsme zafixovaní ve svých zvycích a neradi měníme cokoliv. Takže my k tomu musíme přistupovat taky tak, tedy zjistit, co je člověk ochoten, schopen změnit a pro jakou změnu je největší vůle. Dvě kostičky čokolády na noc někdy nemusí být největší problém, protože to je odměna za den a hezky se mu po ní spí, a je to směšná energie proti jinému jídlu, které sní přes den. Lidé též musejí poznat, co je vlastně hlad a co chuť. A velmi důležitým pravidlem je, že pohyb musí být obden.

Martin Matoulek

Kolik času je potřeba pohybu věnovat?
Známe minimum, ale pracujeme s lidmi, kteří mají omezení, musí se proto začít individuálně. Začneme na pěti, deseti minutách s postupným prodlužováním a to na základě kondice, tolerance zátěže pohybového aparátu, protože vůbec nejsem schopný poznat, jak člověk zareaguje na moji preskripci, od stolu. Musíme najít pohyb na ty svaly, které jsou odpočinuté, a ulevit těm, které jsou zatížené, unavené. Tím se fyzicky posunou výš a už nejsou tak unavené. Ruku v ruce s tím jde jídlo.

A platí tedy takové to: ráno ovoce, ale ne odpoledne...
Takhle bych to vůbec nestavěl, protože člověk je dvacet let zvyklý nějak žít. Osobně se snažím zachovat třeba 80 procent toho, co dělá, čím více změn uděláte v první fázi, tím méně jich pacient dodrží. Když bych vám dnes vyměnil 90 procent jídla a pití, těžko si na to budete zvykat, protože chuťově už jste na něco zafixovaný. K velkým změnám se pacient dostane postupně, krok za krokem. Někdo třeba třicet let nesnídá. Mám ho učit snídat? Když to třicet let nedělá? Teď hned? Umíte si představit, že si najednou začne dělat snídaně, z ničeho nic?

Ale po ránu by do sebe nějaké jídlo dostat měl, ne?
Samozřejmě, ale otázka je, je-li to teď to hlavní, co mu teď dělá problém.

Lidé, kteří chtějí hubnout, mnohdy investují za „rychlé zhubnutí“ spoustu peněz...
Nejvíc je stojí naděje. Ale i když o ni přijdou, jdou do toho zase, řeknou si: „Už jsem toho vyzkoušel hodně, tak teď zkusím tohle.“ I když by vám 80 procent řeklo, že tomu nevěřili ani na začátku. Lidé utrácejí velké peníze za bezcenné informace. Fitka dnes mají nutriční terapeutku a ta vám tam třeba za 800 korun nacvaká nějaký jídelníček. Vůbec se nezeptá: „Proč jíte tohle?”, „Tohle jste vzal kvůli stresu, nebo chuti?”. My máme různé zápisníčky, kam si jídlo lidi zapisují a připíšou, zda to byl hlad, nebo chuť. Komunikujeme s lidmi, musíme se dozvědět, co je k tomu, že sáhnou po jídle, vede.

Existuje i možnost chirurgického řešení obezity. Kdy se pro takové řešení rozhodujete?
Ta řešení jsou různá. Když je ta váha hodně velká, jsou přítomna doprovodná onemocnění jako cukrovka 2. typu apod. Popravdě, ze své praxe mohu říct, že počet pacientů, kteří zhubnou padesát kilogramů konzervativně a v nižší hmotnosti se udrží více než pět let, se blíží nule.

Opravdu?
Ano, protože v horizontu pěti let přijde nějaký úraz buď na duši, nebo na těle. Se zraněním přiberu pět, osm kilo, zhorší se psychika a už je to v pytli, už je to zpátky. Nebo se zhorší psychika, jsem ve stresu a vrací se mi chuť na ty nezdravé věci. Když na začátku hubnete, všichni vás chválí, takže stresy nemáte. Když si na to však okolí zvykne, už na mě není tak hodné a vracejí se staré situace, které si řeším tím, že si udělám radost jídlem. A potom, ne každý umí žít v hubeném těle. Když je člověk dvacet, třicet, čtyřicet let v obézním těle, naučí se s ním žít. Najednou má ale o padesát kilo méně – a to nemusí být jednodušší. Vyhráno není ani po operacích. Lidem visí kůže, někteří musí na plastiky břicha nebo končetin, je nezbytné doplňovat vitamíny.

Jak tedy správně lidi motivujete?
Když se jim opravdu daří, ani nemusíte. Ty já naopak trochu brzdím a říkám: „Hele, bude hůř, až se nebude dařit, přijďte a začneme to řešit”. Ty, jimž se nedaří, samozřejmě musíte povzbuzovat a musíte hledat úspěch. Může jím být už jen to, že svoji váhu držíte, už to je úspěch. Průměrný Čech totiž od osmnácti let přibírá do konce života čtvrt kilogramu ročně.

Lidi hledají ke zhubnutí nejjednodušší cestu, že?
Hledají a je to korektní. Já jim také říkám „Nestyďte se to přiznat”. Oni odpovídají: „Já nechci hubnout rychle”. Já na to: „Nepovídejte, každý chce hubnout rychle a kdo říká, že ne, říká to proto, že si myslí, že to chceme slyšet.“ Vždyť to je pochopitelné přání, zhubnout rychle, ježišmarjá! A pak je ještě: „Hlavně, aby mě to nebolelo”. I to je korektní, bolest přece nemáme rádi nikdo, ani fyzickou, ani psychickou. A každá dieta je spojená s nějakou bolestí, pohybem. Snažíme se vše připravit tak, aby je to bolelo co nejméně, ale aby byl efekt maximální.

Jaký nejsilnější pacientův příběh jste zažil?
Není to o jednom případu, jsou třeba esemesky na Štědrý den od lidí, kterým jsme nějak pomohli. To prostě potěší.

MUDr. Martin Matoulek, Ph.D.

Odborný asistent na 3. interní klinice 1. LF UK a VFN Praha. Více než 15 let se věnuje obezitologii. Předseda České společnosti tělovýchovného lékařství. Aktivně hraje basketbal.

MUDr. Martin Matoulek