Celé dětství jsem byl oplácané dítě s nadváhou, hlavně na základní škole. I když jsem každým rokem rostl do výšky, a tak se "vytahoval", s tehdejším životním stylem bych rostl v dalších letech i do šířky. I když není ani jeden z mých rodičů silný a táta je sportovec, ke sportu jsem neměl vztah, stejně jako ostatní děti ve škole. Jedl jsem nezdravá jídla, přidával si v jídelně, skoro každý večer padl u televize balíček chipsů, jedl jsem hodně čokoládových tyčinek typu Mars, Snickers apod. Super "sváča" do školy. Podle toho, co si pamatuji, jsem v osmé deváté třídě vážil i více než můj táta, kolem 87 kilogramů.
Po ukončení základky a nástupu na gymnázium v roce 2008 jsem byl v novém prostředí a zdálo se mi, že jsou tam všichni lepší, hlavně fyzicky, že tam není snad nikdo tlustý a snad všichni sportují. Stále přesně nevím, jestli to byla tato skutečnost, nebo něco jiného, co mě nasměrovalo před pěti lety tím správným směrem a co bylo důvodem pro velkou změnu. Vyřadil jsem sladkosti, smažená a tučná jídla, brambůrky, bílé pečivo a začal jíst více zeleniny, ovoce, těstoviny, "tmavé pečivo", rýži, zkrátka zdravé věci. Už jen tím jsem se zbavil hodně kilogramů. Bývalí spolužáci a učitelé ze základní školy mě nepoznávali. Věděl jsem ale, že bez pohybu to nepůjde. Do té doby jsem se zúčastňoval maximálně hodin tělesné výchovy, kterou jsem neměl rád, a v zimě jsem lyžoval. Zařadil jsem tedy různá cvičení. Duben 2010 byl druhým zlomem. Začal jsem běhat.
Už jsme nebydleli v paneláku, ale na vesnici u lesa, v krásné krajině Brd. Zkusil jsem doběhnout k jedné vodní nádrži vzdálené asi 2,5 kilometru od našeho domu. Nezačal jsem indiánským během, ale běžel jsem pomaličku. Po doběhnutí jsem v sobě cítil hrdost a radost, takový výkon! Běh se mě "zmocnil" a nevzpomínám si už ani, že by ty začátky nějak bolely. Hlavně se se zdravou hmotností běhalo daleko lépe.
Dva roky jsem běhal jen tak, říkal jsem, že závody ani náhodou, že takové ambice nemám a stačí mi běhat tak, jak mě to baví. Ale v roce 2012 jsem se přihlásil do prvního závodu - We Run Prague. Věděl jsem, že to doběhnu, a snažil jsem se ze sebe vymáčknout co nejvíce. Čas nebyl tak špatný, 10 kilometrů kolem 46 minut.
Opojen vítězstvím nad sebou samým jsem se přihlásil do těžšího běhu v Kovohutích na Příbramsku. Chyběl mi tehdy nějaký trénink a hlavně znalosti, což se potvrdilo právě při tomto závodě, kdy mě dostal "hlaďák", prostě kolaps. Hodně mě to vyděsilo a myslel jsem si, že se to negativně projeví v mém vztahu k běhu, ale vůbec tomu tak nebylo. Začal jsem číst a sledovat snad všechny běžecké webové stránky a časopisy, a tím si vytvořil jistý základ znalostí, které se snažím aplikovat.
Loni jsem se zúčastnil už asi pěti závodů, zjistil jsem, že mě to baví, začal jsem na ně cíleně trénovat. Zpočátku to bylo utrpení, hlavně psychické, najednou běhat rychlé úseky, do kopce, schody a hlavně snášet velkou zátěž. Ale i to mě začalo bavit. Chtěl jsem být hlavně rychlejší na We Run Prague a také doběhnout a nezkolabovat v Kovohutích. Obojí se mi skvěle povedlo a ten pocit, když překonáte sami sebe, je k nezaplacení.
Vlivem mírné zimy, jsem loni (a letos) kromě odpočinkové doby mezi říjnem a listopadem běhal neustále, a vytvořil si tak základ pro letošní formu. Opět mám motivaci být rychlejší a vypadá to, že se zúčastním ještě více závodů než loni, a to jsem dříve říkával, že závody běhat nebudu. Z toho plyne: nikdy neříkejte nikdy.
Motivaci mi udržuje i můj táta, který také běhá, často vyrážíme na závody spolu. Hlavní na tom všem jsou ale pocity, které běh přináší. Stal se mi životní oporou, třeba ve stresových situacích. Když mám depresi, smutek, vyběhnu do lesa a "čistím si hlavu" jako mnoho běžců. Vracím se poté jako vyměněný. Většinou vybíhám s dobrou náladou a vracím se s ještě lepší. Běh se stal součástí mého života, jsem na něm prostě závislý, a když jsem nemohl běhat třeba týden, či déle, například kvůli zranění, mohl jsem se zbláznit. Denně sleduji běžecké weby a hltám všechny informace a s nadšením používám sport tracker. Když jsem v "obchoďáku", vždy zajdu do sportovního obchodu, kouknout na běžecké oblečení či boty, i když vše mám.
Když se ohlédnu roky nazpět, nepřestávám se divit té změně. Z téměř antisportovce se stal sportovec. Hřeje mě pocit, že jsem něco dokázal a že mířím dobrým směrem. Stále však myslím na pokoru, která je nutná, a často soupeřím se svým nízkým sebevědomím. Díky běhání jsem poznal skvělé lidi, krásnou přírodu i sám sebe a už jen toto je úžasné. Přeji všem lidem, kteří běhají nebo chtějí začít, aby je běh bavil a byl součástí jejich života co nejdéle.
Napiš svůj článek i TYTahle rubrika je určena těm, kteří se chtěji podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.  Psaní o běhání je někdy náročné. Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se. Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na to, co zveřejní a co ne, bez udání důvodů. Marek |
