Letos si na nás pořadatelé připravili několik změn. Tou největší byla změna trasy, která přivedla cíl na náplavku, místo aby vedla zpět do Žlutých lázní.
Na závod jsem se těšil spolu se zbytkem Rungo.cz týmu, chystal jsem se ho ale prožít tak trochu z druhé strany. S celým týmem jsme se rozhodli osobně zdravit naše čtenáře na stánku, kde jsme se společně fotili a natáčeli videa.
Kompletní výsledky z WRP najdeš ZDE |
Abych svůj pohled z druhé strany dotáhl k dokonalosti, přijal jsem roli osobního vodiče. Spolu s kamarádkou Káťou jsme se těsně před startem poslušně zařadili na konec koridoru 60 až 70 minut. Pozdravili jsme se s kamarády, kteří kolem nás procházeli do sektoru pro rychlejší běžce. Už nezbývalo moc času. Pár poskoků na rozehřátí, zapnout sporttestery, odpočítávání a start!
Výkřiky jásotu, ale místo rychlého startu následovalo cupitání ke startovní čáře. Po pěti minutách docházíme k bráně, zapínám měření a rozbíháme se tempem na hodinu deset. Proplétáme se žlutým hadem běžců, kteří podobně jako Káťa běží svůj první závod. Zatím vypadají všichni svěže, pomalu klesající slunce na obloze dodává výhledu na Vyšehrad skoro až kýčovitý nádech. Pulzující masa táhnoucí se po nábřeží vypadá, jako by tady běžela celá Praha.
Na nábřeží mezi Vyšehradem a Národním divadlem se tradičně začíná projevovat, kdo má kolik sil. Lehký kopeček na Palackého náměstí nutí mnoho běžců zpomalit nebo přejít do chůze. Těsně před přeběhem do Divadelní vidím policejní doprovod a hned za ním letí Vítek Pavlišta neuvěřitelným tempem do cíle. Slyším obdivné ufuněné vzdychání ostatních běžců. Přesouvám se k okraji trati, povzbuzuji ho, chystá si se mnou plácnout, ale těsně před tím se mi podvrtne noha a naše ruce se těsně minou.
Závodila jsem v chemičce |
Seběh Divadelní ulicí dává šanci na krátký odpočinek a rozdýchání. Je potřeba, před námi jsou místa, na kterých mi výhledy vyrazí dech. Otočka na Mánesově mostě ukazuje Prahu v celé kráse zapadajícího slunce. Nedýchám a nohy mě nesou skoro samy. Za první občerstvovačkou nastává chvíle pravdy. Při přeběhu silnice Káťa škobrtne o obrubník a předvádí skok plavmo. Dívám se, jestli nepotřebuje pomoc, a spouštím sérii povzbuzujících slov, aby neměla čas myslet na bolest. Zvedá se a pokračujeme Kozí uličkou, je to jedno z nejužších míst trati, v této fázi závodu tu už sice není takový nával, přesto je ale potřeba dobře sledovat okolí. Ještě netuším, že pojem nejužší místo získá svůj pravý význam později.
Za Prašnou bránou nás freneticky povzbuzují turisti i kamarádí ostatních běžců. Snažím se tlesknout si s každým, kdo nabídne ruku, a radím to i Kátě, protože deset tlesknutí s fanoušky je jako půlka energetické tyčinky. Fakt to funguje, opět zrychlujeme a byť jsme se dost výrazně propadli, teď začala stíhací jízda. Předbíháme desítky běžců, když míjím někoho obzvláště unaveného, snažím se ho povzbudit pár slovy: "Pojď, ještě kousek, to zvládneš!"
Za poslední občerstvovačkou už nás nikdo nepředbíhá, zrychlujeme. Zatím jsme běželi na hodinu a čtvrt, přidáváme, není na co čekat. Tři kilometry do cíle budou bolet, ale je potřeba opravdu máknout. Slunce už pomalu zapadlo a končící den symbolicky pomalu ukončuje závod. Poslední výběh na most, otočka a už jen rovinka do cíle. Tempo, kterým běžíme, mě udivuje, kde se to v tom děvčeti bere? "Pojď, jdeme pod hodinu třináct, makáme!" volám. Zkoušíme to, sprintujeme a je tady cíl. Hodina třináct a šest sekund. No, co se dá dělat. Trenér zadal limit hodinu dvacet. Takže sedm minut pod plán. Což je super výsledek.
Těsně za cílem se Kátě podlamují nohy, pomáhám jí k zábradlí, kde chvíli odpočívá. Je na ní vidět vyčerpání, ale také štěstí z dobře odvedeného výkonu. Po chvíli ji pomalu odvádím ven z prostoru cíle. Euforie nám nedává myslet na tlačenici v průchodech k šatnám. Tady je vidět, že Kozí ulička nebyla tím nejužším místem. Tím je až tady za cílem náplavka, která je pod náporem téměř deseti tisíc běžců nacpaná k prasknutí. Pokud někdo nemá rád davy, není to místo pro něj. I já po chvíli ztrácím hlavu a přemýšlím, jestli ty nádherné výhledy a oproti minulým letům zajímavější trasa stála za to, co se děje v cíli.
Běžecké ponožky nepodceňujte! |
Z vlastní zkušenosti vím, že pořádání závodu není žádná legrace. Pokud se k tomu přidá deset tisíc lidí, bohatý doprovodný program a uzavření celého centra Prahy pro veškerou dopravu, je z toho obrovská výzva. Letošní změna trasy ukázala běžcům mnoho zajímavých míst, jenže přinesla také několik opravdu nepříjemných překvapení.
Výborná atmosféra rozpumpovaná ve Žlutých lázních se přenesla mezi běžce i v samotném závodu. Organizátoři kolem trati i náhodní diváci ji stupňovali na každém metru trati. Při městském běhu historickým centrem se bohužel musí počítat s překážkami, které nelze odstranit, ale cíl masového závodu v místě, které je na jedné straně ohraničeno zdí a na druhé řekou, nepovažuji za nejlepší řešení. Pokud si řeknu, že závod skončil proběhnutím cílem, hodnotím ho jako velmi povedený. Za cílem jsem měl trochu strach o zdraví zúčastněných, ale nakonec vše dobře dopadlo.
Napište nám do diskuze, jestli se i vám trasa líbila a co říkáte na situaci v cíli.
