Jedno červencové ráno mi zazvonil mobil: „Nazdar Kateřino! Hele, co bys tomu řekla, kdybychom spolu šli na We Run Prague. Je to 10km, konec srpna, poběžíme pomalinku Prahou, taková jako pohodička. 10km to zvládneš.“
Nevěřícně jsem poslouchala. Nabídka to je jistě krásná, ale můj nejdelší životní výkon byl asi 10 koleček na místním hřišti, což je cca 3 km a to ještě před dvěma lety. A s mojí pevnou vůlí se ukázal jako ojedinělý běžecký výkřik.
„No tak si to rozmysli, prosím tě 10km nic není, zažiješ pěknou atmosféru, nikdo nekouká na čas, užijeme si to, pokecáme.. Tak dej vědět.“
Nejdřív jsem to zavrhla jako totální nesmysl, ale jak jsem nad tím přemýšlela, stále silněji se ozýval nějaký vnitřní hlásek, jaký by to asi bylo. Obula jsem boty a šla vyzkoušet na hřiště svojí momentální formu. S vypětím všech sil jsem uběhla 4 kola a víc to nešlo. Lapala jsem po dechu a nohy jak z kamene.
Hmm, takže aktuální forma tak na hodinu tělocviku na ZŠ.
Do závodu jsou ale 2 měsíce, třeba se to dá natrénovat, jednou jsem dala 10 kol, tak už jen přidat dalších 20. Přinejhorším se nezúčastním, no. Nakonec ten běh je právě pro takové nováčky jako já a je to šance, jak to zažít.. Sama se tam nepřihlásím.. Hozená rukavice..
Sebrala jsem odvahu, které pravda moc nebylo a přihlásila se. Nevěděla jsem jaký nahlásit čas doběhnutí závodu. Jak mám asi vědět čas, když uběhnu sotva 2km? No, maximální limit dávají 1h 40min, poté se mají prý použít k doběhu chodníky. Hmm. Napsala jsem si 1h 25 min, i když se brácha bránil, že to je strašně šnečí tempo. Šnečí tempo! Budu ráda, když to vůbec uběhnu a je mi úplně jedno, jestli poslední. Toto ale může pochopit jen běžec začátečník.
Podaná přihláška na závod se ukázala jako velmi silná motivace. Na netu jsem si našla 8 týdenní manuál jak na 10km pro začátečníky. Uklidnilo mě vědomí, že tedy je asi možné natrénovat za 8 týdnů takovou dálavu. Tréninkový rozpis byl na 3x běhy v týdnu. Na papíru to vypadalo docela jednoduše. Nikde žádný časový limit, prostě jen uběhnout přibližnou vzdálenost a nedělat si starosti jak rychle. Prostě pomalu běžte, nohu přes nohu.. To se mi líbilo. Rozepsala jsem si to do kalendáře. Plán začínal během na 4 km (12kol). Začala jsem hned. Hecla jsem se.
Začátky byly krušný. První nesmělé pokusy se nepodobaly běhu, ale funící lokomotivě. Nohy po pár kolech ztěžkly a dech scházel. Píchalo mě na straně. Nedosáhla jsem dle plánu na předepsané vzdálenosti. Vydržet to a nevzdat mě donutila jen svítící červená kontrolka s datem závodu.
„Už jsem na 3,8 km“ hlásím doma „ale na konci jsem vyřízená a nejde to dál..“ Manžel zapochybuje o mých běžeckých schopnostech. Asi ses tam neměla hlásit, hlesl.. Což mě spolehlivě zase nakoplo. Dokážu mu, že to dokážu.
„Asi běžíš moc rychle, no, úplně zpomal a prostě to vyklusej pomalu..“ radí mi po telefonu brácha.
To pomohlo. Začala jsem pomalinku postupovat nahoru. Nesměle, ale s každým během to pustily nohy i dech o kus dál, což mě vždycky naplnilo jásavým pocitem radosti. Běželo se už mnohem lehčeji. Prodlužovala jsem čas běhu 20 min, 30 min, 35 min..
„Jsem už na 5km!“ psala jsem nadšenou sms bratrovi.
„No vidíš, dneska mi napsali, že moje platba přišla po termínu, takže běžet nemůžu.. Ale pojedu s tebou, neboj..“
Co?? Tak to nejdu taky. Sama?? Nikdy!
Ale trénovala jsem dál, dle plánu. I když někdy se krutě nechtělo. Od 6 km jsem nechtěla pořád v duchu počítat uběhnutá kolečka na hřišti, bylo to demotivující a ubíjející a zkusila vyběhnout volně do přírody. To dostal běh zase novou dimenzi. Mnohem hezčí. Nevěděla jsem sice počet uběhnutých km, ale řídila jsem se zhruba časem. Nejdřív jsem se trochu styděla běhat před lidmi, ale časem jsem si zvykla. Bylo to mnohem lepší, i když se vždy během běhu dostavily myšlenky na zastavení. Zejména v první půlce. Běhala jsem i na dovolené, kde bylo těžké najít rovinku. Při běhu do kopce jsem si pravidelně sáhla na dno a okamžitě hlavou lítaly myšlenky na ukončení celého toho snažení, ale infarktový stav vystřídalo zklidnění při běhu z kopce a pohled do krajiny při ranních paprscích. Nádhera.
Závod se přiblížil, a já byla schopná týden před závodem zaběhnout v kuse přes hodinu. Kdyby mi tohle někdo řekl 2 měsíce před, nevěřila bych. V práci mi popřáli kolegové hodně štěstí, byl mezi nimi i jeden, co pravidelně běhá. „Za kolik to dáš?“ „Vlastně nevím, neměřila jsem si km. Budu ráda za doběh. Napsala jsem si 1h25.“ „Počkej, za tenhle čas to ujdeš pěšky, ale kolik to poběžíš?“ Usmála jsem se na něj a v duchu si říkala: Jasně..
A byl tu den D.. Zkusila jsem si pomalinku vyklusat a přišlo mi, že mám nohy těžký jak z betonu, bolí mě svaly, píchá mě v koleni a skříply se mi záda, takže zabolely při každém prudším pohybu. To né, to né, to nééé! Panebože, jestli to takto dám. Blížil se večer a já měla malou dušičku. Rozloučila jsem se doma, manžel s dcerou slíbili dorazit později fandit na trať.
Tramvaj namačkaná k prasknutí vyplivla žluťásky v areálu Žlutých lázní. Stále sem proudily davy dalších a dalších účastníků běhu. Neonová trička vesele probleskovala z aut a autobusů a houfovala se u startu. Zbývaly do něj dvě hodiny. Zašli jsme ještě s bráchou do nedaleké hospůdky pokecat.
Dala jsem si 2 minerálky. Četla jsem nějaký motivující článek „Jak na první závod“. Jedním z bodů bylo zavodnit se. Průběžně. Tak jsem se přes den zavodňovala, ale měla jsem pocit, že ve mně nic nevydrží. Lítala jsem každých 10 min na záchod. Naštěstí tu byl k dispozici i bez fronty. Převlíkla jsem si tričko a dala si banán. I když jsem na nic chuť neměla, žaludek byl sevřený. Pozorovala jsem nervní řidiče z uzavření ulice. Neměli bychom se už vrátit? „Prosím tě, budeš akorát víc nervózní, až tam uvidíš ty lidi houfovat, dám ještě 2 pivo a pomalu půjdem, klid..“ Ještě že tady brácha je.
Půl hodinky do startu jsme se sebrali a šli. Procházeli jsme parkem, který sloužil jako zahřívací místo pro rozvičku a taky WC. Na toiky byla totiž hodinová fronta. Lidi se protahovali, běhali rovinky a rozvičovali běžeckou abecedou. Podívala jsem se nevěřícně na Petra. Co tady proboha dělám..
„Ser na rozvičku.. Je to jen 10 km.“ Povídá vesele. Musela jsem se v duchu smát. Jak tohle dopadne.. Nesměle jsem se protáhla a zkusila popoběhnout 5 metrů. Uf záda jsem už necítila a balvany z noh opadly. Uklidnilo mě to.
Lidi se už řadili do koridorů, pěkně podle nahlášených minut. Nakonec nás nejpomalejší šoupli hromadně do růžového s časem „nad 70 min.“
Zařadila jsem se pár metrů za našeho vodiče a poslouchala moderátorku jak se snaží rozehřát dav. Ještě 5 min, už jen dvě do startu.. Zase se mi chtělo na záchod. Musím. „Tak utíkej, po startu ještě stejně chvíli budete stát, to stihneš..“ Prodrala jsem se lidma a jako střela metelila ke svému křovíčku. Naneštěstí tam stáli dva běžci, a přímo u něj si taky ulevovali. Vletěla jsem jak střela mezi ně, dovnitř keře. Jen jsem zaslechla: „Ty vole, viděls to? „
Když jsem přiběhla zpátky do výstřelu zbývalo pár sekund. Srdce mi tlouklo jak zběsilé, ale kupodivu jsem se začala těšit. Tři, dva, jedna, uaaaaaaaaa… Nadšený řev všech na startu. Chvíli se nic nedělo, pak se náše skupinka trochu pohnula. Nejdříve do chůze a pak zase zastavila. Za chvíli jsme zase popošli blíže ke startu, až se to pomalinku plynule rozeběhlo.
„Tak čau, a dej to! Uvidíme se v cíli. „ otáčím se, ještě zamávám bráchovi a pak už se soustředím na běh a abych o nikoho nezakopla.
Těsně před startem si plácnu s rozesmátou Bárou Špotákovou a vběhávám do víru ulice. Tréma úplně opadla, zbyla jen radost a těšení. Hlavně to na začátku nepřepálit, šetřit síly. Běžím úplně na kraji po levé straně. Všechno je pro mě nové a neznámé. Dívám se kolem sebe i pod nohy, lidi jsou hodně namačkaný na sobě. Taky si čtu vtipná motta těch přede mnou. „Kdo jí tvaroh, vidí za roh..“ : )
Žlutý had běžců se pomalu vlní ulicí směrem k Národnímu divadlu, trasa je lemovaná turisty a fandícími kamarády účastníků. Začíná zapadat sluníčko a paprsky ozařují Pražský hrad. Krásný pohled..
Stále se snažím běžet vedle našeho vodiče a mám radost, že mu stačím. Na krku mám zavěšená sluchátka s mp3, moje krabička poslední záchrany. Vím, že hudba mě spolehlivě nakopne. Zatím ji ale šetřím, a pozoruji okolí i běžce přede mnou. Střídají se přede mnou barvy trenýrek i motta. Občas minu nataženou dlaň dětí i fandů za ohradou, tak jim nadšeně plácnu. Ty jo! To je lepší jak energetická tyčinka. Na vlastní triko poznávám, jak moc pomáhají fanoušci podél trati.
Po 3 km již někdo přechází do chůze. Obíhám opatrně první lidi a na 4 km nevěřícně zírám.. Za nadšeného pískotu a ovací proti nám běží již první do cíle.. Neuvěřitelné..
Jsem ráda, že se už trasa začíná měnit z monotónní rovinky. Podbíháme most u Národního divadla a za mírného stoupání (kam se to hrabe na kopec na chalupě) míříme k Mánesu a pak dolů k Vltavě. Najednou mě vyruší podivný zvuk za mnou, funící lokomotiva, nějaký obr muž si vedle mě získává prostor. Dostávám loktem pod žebra a jeho hlasité výfuky cítím na krku. Tak to ne. Snažím se utéct pryč.
Za chvíli budeme v půlce, v dálce čeká první občerstvovací stanice. Žízeň necítím, ale raději poslušně zpomalím do kroku k posledním stolkům, kde není takový nával. Beru si kelímek a snažím se napít, jenže po 5 km je dech rychlý a hluboký, takže jsem si dala lokanec přímo na mandle. Přebíhám mokrý kostky a kelímky pod nohama a další 3 minuty se snažím vykuckat tu vodu. Nejsem v tom sama, za mnou taky slyším nějakého kašlajícího kolegu.
Nasazuji si sluchátka s hudbou a cítím nový příval energie, trochu zrychluji a začínám si běh užívat. V úzkých uličkách je to trochu boj o místo, nesměle předbíhám některé závodníky. Fandící diváci nás ženou kupředu a naše žlutá trička krásně rozzáří šeřící se ulice. Blížíme se k druhé stanici na Václaváku a já si oddychnu, že trasa vede jen do půli náměstí. Čekala jsem kopeček až nahoru. Poučená z minula do sebe vpravím jen malinkatý lok vody a vyrážím vstříc posledním 3 km. To už vím, že doběhnu. Turisté si natáčí žlutou masu lidí, já nadšeně plácám každému kdo nastaví ruku, běžím, běžím, běžím a hledám, zda neuvidím mezi diváky i dceru s manželem. Snad jsme je někde nepropásla..
Národní ulice je obsypaná zvědavými diváky a já náhle vidím v dálce známý obličej. „Tamhle je tati!„ Radostně na ně mávám. Tady jsem, tady !! Plácnu si s rodinkou a užívám si zbytek závodu. Připadá mi, že se mi běží tak lehce a všechny obavy co jsem ze závodu měla, vystřídal pocit euforie, radosti a štěstí. Sbíhám dolů na náplavku a jsem překvapená, že už vidím v dáli konec.
Tu uslyším veselý známý hlas: „Tak za chvíli jsi v cíli Kateřino! Jeď!“ zazubím se na bráchu a pak probíhám cílem, šťastná jak blecha.. Já jsem to dokázala!! Jsem na sebe hrdá. Trochu se mi motá hlava a čekám v tlačenici na příděl vody a tyčinky. Za chvíli přišla sms s časem. Dokončila jsi We Run Prague. Tvůj čistý čas na 10 km je „1:06:32“.
Ten pocit byl nepopsatelný, to se musí zažít. A budu si ho připomínat hodně dlouho.. Díky brácho!
Napiš svůj článek i TYTahle rubrika je určena těm, kteří se chtěji podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.  Psaní o běhání je někdy náročné. Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se. Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na to, co zveřejní a co ne, bez udání důvodů. Marek |
