Jen tak na začátek o závodech
Nikdy jsem o závodech či mých místních výbězích moc nepsal, i když by to kolikrát stálo za to. A teď se i omlouvám pokuď to bude trochu delší, původní text byl určen pro přátelé a rodinu. Někteří taiwanští přátele dokážou psát dlouhosáhlé příběhy o závodech na deset kilometrů v parku u řeky. Během roku jsem posbíral mnoho úspěchů v bězích v terénu (trail) a dokonce i v silničních závodech jsem dosáhl ne špatných časů a umístění. Např. příběh z mého nerychlejšího a vlastně prvního městského (ne mnoho převýšení) by zněl asi takhle: Start s kamarádem z Holandska, běžíme a připalujeme první polovinu závodu, sluníčko se pomalu zarývá do kůže a tempo klesá, tempo Keňanů v protisměru naopak stoupá, nestíhám kámoše, slunce svítí, po deseti km předbíhám kámoše s druhým emočním dechem, držím výborné tempo až do konce, marathon 2:52, supr. Za týden na to jsem byl pozvaný do Hong Kongu na 50 km trail, tam trpím… A teď zpátky k poslednímu závodu, The North Face 100.
Příprava na závod
Před závody nejsem většinou moc nervózní, většinou to je běh od občerstvovačky k další, ale na tento závod se člověk musel připravit více. Dvakrát byla možnost přezout boty a vzít batoh či opasek s dostatečnou hydratací a energii, protože první polovina byla v terénu bez zásobování. No jak se to vezme, asijská a evropská (česká) pracovní mentalita by se dala stručně popsat asi takto: Na práci máte týden - Taiwanci začnou pracovat, skládat a mechanicky něco vytvářet, Čech přemýšlí či vytváří šest dní něco aby si ulehčil práci či to „vůbec“ nemusel dělat, sedmý den je však výsledek stejný; s rozdílem že Čecha už to příště nebude stát týden. A takto jsem se i připravoval, terén jsem znal, vydat se tam sám na průzkumy už chce trochu zkušeností, ale těch už mám opravdu bohatě a znám místní přírodu a podmínky.
Měsíc předem jsem tam vyběhl a strávil deset hodin v deštivém pralese a část závodní trasy jsem si prodloužil, protože jsem chtěl prozkoumat nějaký kopečky, tam byla opravdu zima (Rajce Petasn). Tak že jsem vědě, že před nejtěžším stoupáním a za ním jsou potoky a jedna řeka, tak že jsem se rozhodl běžet pouze s oblíbeným opaskem na dvě 0,35 l flašky, nějaké gely, tyčinky, slané švestky a přibalil jsem taky klíčový mini vodní filtr (Sawyer mini, výborná věc v US za 20 dolarů). Druhá část závodu byla více méně na silnici, dvě kola přes kopec s poměrně přísným klesáním. Na druhou polovinu jsem připravil sváču v podobě sójového mléka s kakaem, láhev jsem ráno zabalil do ručníku a v polovině závodu jsem měl chladné kakao… wow. Plus Chia seeds namíchaný nápoje atd. i když na silnici každých pět km bude občerstvovačka. S muzikou už dobu neběhám, ale teď jsem přibalil i mp3 přehrávač s nakopavačkama. A mnoho mnoho detailů promyšleno a připraveno; Boty Inov8 Trailroc 245 pro první terénní/silniční část a na druhou polovinu moje oblíbené bačkůrky Skechers GOrun2 a držitelky nejlepších časů, ale jejich život už tou dobou byl trochu za zenitem.
Ráno před závodem
Spíš ještě večer, myšlenky probíhají, více dní byly docela vedra a je dost možné, že v těch potokách nebude dostatek vody, ale pak se v polospánku přesvědčuju, že bude, a další stovka detailu probíhala mozkem a nechtěla mě nechat usnout. Vstáváme s Evou 3:45, normální snídaně, a bohužel žádná stolice. Kdo zná tak ví, že není na to se pořádně vyto před výkonem. Přesouváme se skútrem na jih Taipei k nábřeží, kde už bylo mnoho závodníků, rychle improvizuju s výbavou a dávám batohy na transport do mezistanic. Potkávám nějaký přátelé, vládne velice přátelská, i když napjatá atmosféra. Mnoho neznámých lidí mě oslovuje i jménem a zdravíme se, za ten rok už jsem se hluboce zaryl do běžeckého podvědomí a pro tento závod jsem byl Black Horse (něco jako nevyzpytatelný nováček, oproti ostříleným a starším běžcům). V hlavním závodu na 100 km startovalo pouze 79 borců a borkyň.
První část závodu
Zasedli jsme na mety a 5:30 odstartováno, a do plnejch. Ani ne, běžíme, kecáme, vtipkujeme, protože prvních tucet kilometrů je na silnici s mírným stoupáním a něco urychlovat tady nepomůže. Na první stanici beru pás a někteří borci přezouvají i boty na terén (já běžel rovnou v nich) a berou batohy a někteří pouze opasky. Trail běh je moje silnější stránka, a vím že tam bude i trochu chládek oproti druhé polovině na silnici, tak se po pár km ocitám na přední pozici a zakusuju se do terénu se stoupáním 900 m. První potoky s tekoucí vodou míjím a využívám až poslední před stoupáním, nabrat vodu do vaku od filtru zabralo jen pár vteřin, při chůzi doplňuju láhve a zbytek dopíjím, gratuluju sám sobě k tomuto strategickému tahu, který mě ušetřil hopsající batoh na zádech. Pár lidí „narazilo“ na nedostatek tekutin v této části.
Běh v přírodě není jen o běhu
Probíhám známými místy a vzpomínám, jak jsem tu běžel tak před půl rokem poprvé, a jak divoké prase dokáže člověka akcelerovat. Od té doby jsem již více otrkaný na místní faunu i floru a z lesů si odnáším víceméně jen škrábance, či pár pochytaných pavouků. Párkrát jsem i narazil na hada, ale ty se netouží setkat s něčím těžším než oni, tak se většinou klidí ze stezky. V závěrečném stoupání potkávám Carriera, autora trasy, s kterým se známe velice dobře a přezdíváme mu Godfather. Člověk s výbornými znalostmi místních hor, protože dělal nosiče/průvode. Plácá mě po zadku a říká „slowly Petr“, beru na vědomí a ubírám na výkonu. Potkávám kontroly, mezi kterými jsou i přátelé z týmu s kterým občas trénujeme na ovalu.
Pokora k ostatním běžcům, buď rád za to, že je někdo lepší
Klesám ke klikaté řece a první dva úseky přeskakuju po suchých kamenech, na třetím úseku mě ujíždí noha na kamenu a jedna bota je v tu ránu pod vodou, nevadí i s tím moje stokrát použitý vlněný ponožky počítali. Vybíhám na asfaltovou silnici a do občerstvovačky to je asi tři km a pak trochu stoupání, tam se otočit o 180 stupňů a běžet zpět na ten vrchol 900 m. Po obrátce jsem potkal druhého a hned třetího běžce, byl jsem i trochu překvapení že jsou tak blízko za mnou a již jsem věděl, že to dnes bude pravděpodobně mezi námi. Ten druhý běžec byl tipovaný taky jako Black Horse (posledních pár let nezávodil, ale stále trénoval), a třetí byl v jednom minulém závodě na 45 km přede mnou. Čtyřicátník a 52 letý vysloužilý voják, který dva týdny nazpět vítězil v třídenním závodě přes Taiwan (západ-východ, 245 km, s max. převýšením 3300 m). Mě je 28 s ne mnoho zkušenostmi v těchto závodech, projevuju respekt a zdravý rozum a nechávám toho prvního běžet přede mnou, zpátky okolo řeky obdivuju jeho styl v terénu.
Už už skoro v půlce, vítání sluníčka
Po stoupání zase klesání na stanici v polovině závodu, kde na mě bude čekat to kakao atd. Míjím pomalejší závodníky a při klesání předbíháme nejpomalejší závodníky ze závodu na 50 km vzdálenost. Užívám relativního chládku v lese a měkkého povrchu předtím než dorazíme na rozpálenou silnici. Do stanice v polovině závodu dobíhám stejně s tím starším běžcem. Nemohu se posadit a vyměnit boty, svaly na zadku a kyčlí mě to nedovolí. Nevadí, boty byly předem zašněrovaný tak používám jenom lžíci na boty, klopím do sebe úžasné chladné kakao, doplňuju zásoby, mažu se opalovacím krémem od NuSkin (přítelkyně mě vybavila) a společně vyrážíme do stoupání, do teploty již okolo 30 °C. Běžíme chvilku spolu, říkám mu, že jsem viděl fotky z jeho posledního závodu, jak zvrací jak fontána (opravdu hod šavlí), odpověděl: was very difficult. S úctou k jeho zkušenostem ho nechávám v serpentýnách za sebou. Na občerstvovačce mě povzbuzují jménem, což opravdu potěší, že nejsem jen číslo 39, soukám něco málo do sebe se solí. Pokračuju ve stoupání a říkám si, že zatím vše v pořádku až je to překvapující. Další občerstvovačka s chladným želé nápojem je výborný start do poslední krátké části v terénu.
Zchlaď se horká hlavo
Vbíhám do vysoké a jsem vybaven bambusem, protože si velice dobře pamatuju, že mě tu pár týdnů předtím chytal rekordní počet divokých psů. Teď jsem potkal jenom pár a kašlu na ně. Trať je relax, i když tam je stoupání s žebříky, vím že tam je kohout s vodou v kterým namáčím kšiltovku, chladím, krk, super. Za odměnu výhled na Taipei v oparu. Přichází strmé klesání na silnici, nasazuju mp3 která mě opravdu pomáhá a běžím vcelku bez větších problémů dolů, i když svaly trochu bolí, s hudbou přicházejí i vzpomínky na kamaráda Martina a silné emoce se projevují… Sbíhám v tom vedru a využívám každý potůček u silnice, nebo kohout u nějakého baráku k namočení kšiltovky. Věděl jsem že se musím udržet v chládku, co nejdéle to půjde, jakmile bych začal cítit přehřátí, hlad či žízeň, tak je již pozdě. Toto preventivní namáčení se ukázalo asi jako nejchytřejší tah v mém závodě. Pokračuju na silnici a uzavírám první kolo přes ten kopec, potkávám závodníka, který byl na začátku cca. Na čtvrtém místě, buď vzdal, anebo ho poslali špatným směrem, nevím.
Huh, Indiánský běh funguje
Zase začínám stoupat zatáčkami, nasazuju strategii indiánského běhu s motivačním vylepšením, najdi si místo v dálce (zrcadlo v zatáčce, sloup, nebo kámen s dvěma bílými fleky) a motivuj se tím, že když k němu doběhneš tak pak můžeš trochu jít, nevěřili byste, jak tohle fungovalo, nevidět jen konec závodu, ale rozdělit si ho na mini etapy. Předbíhám pár závodníků, kteří teprve začínají první kolo, lituju je. Snažím se i některé poučit ať si namáčejí čepici pokud možno, ale nikdo tak nedělal, proč proboha. Jsem znovu na vrcholu a teď již to bude jen o závěrečném brutálním klesání a pak skoro po rovince a bude po všem. Jsem teď na druhém místě a budu se snažit to udržet, ten kopec dolů už opravdu bolí, moje Skechers botky již naběhali přes tisíc kilometrů a toto je pravděpodobně jejich závodní derniéra.
Martin In Memoriam
Máčím se kde se dá a uvědomuju si, že to nejhorší mám za sebou a že v tom brutálním teplu jsem necítil přehřátí, žízeň, hlad, žádný puchýř, žádné odřeniny od pásku, dokonce jsem zapomněl i přelepit bradavky, ale darované triko od North Face fungovalo skvěle. Tolik faktorů může mít vliv na výkon a pocity běžce. Na závěrečné rovině se zase projevovali jen emoce a vzpomínky na chvíle s Martinem. Prožili jsme spolu mnoho úžasných chvílí, jako byly zimní Mikulášský čundry, život na kolejích či výprava do Albánie, která nás sblížila ještě více. Skvělí kamarádi a dobří lidé by nás neměli takhle opouštět (fotku Martina jsem měl celou dobu u sebe). Už jsem skoro v cíli, jenom přes jeden most, ale dobrovolníci v závodě mě posílají dále podél řeky, kde se mělo dostat zpět na most přes řeku, ale kontrola si mě nevšimla a já si to pokračuju vcelku naštvaný, protože jsem věděl, že už tam více být nemělo. Nevidím žádné značky tak to obracím, byl to docela kus, než se zase vracím na odbočku na most. Dobrovolník tak telefonoval či co, tak jsem mu poslal pár nadávek a pokračoval, uběhl jsem dva kilometry navíc. Přes most a do cílové rovinky za bujarého fandění i s mým jménem, protože publiku byli pozice a časy hlášený průběžně z kontrol, vbíhám do cíle. Mám to zase sebou, objímám Evu a ostatní přátelé. I přes malé zabloudění to je stále druhé skvělé místo. První polovina za pět hodin, druhá za šest hodin v závodě na 100km s převýšením cca. 3300 m a pravděpodobně doposud nejtěžší jednodenní závod na Taiwanu.
Ovace a Respekt
Přes všechny ovace atd. se snažím najít pozici, ve které mě nohy dovolí sedět, vstřebávám všechny ty pocity atd. Třetí dokončil 45 minut po mně, první 50 minut přede mnou. Celkově dokončilo pouze 15 borců a dvě borkyně, ostatní byli zastaveni, bohužel někteří i mnohem dříve, i když mohli dokončit. Znavení oslavujeme a sdílíme prožitky. Na stupních vítězů jsem vstanul mezi opravdu zkušenými běžci, všichni navzájem cítíme velký respekt, ale i respekt k přírodě a podmínkách ve které jsme běželi...
Martin In Memoriam
Napiš svůj článek i TYTahle rubrika je určena těm, kteří se chtěji podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.  Psaní o běhání je někdy náročné. Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se. Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na to, co zveřejní a co ne, bez udání důvodů. Marek |
