V týmu Rungo Core, složeného z redaktorů, pořadatelů Rungo výběhů a vůbec lidí, kteří dobrovolně pomáhají s chodem Rungo.cz, nás bylo na startu po zdravotních komplikacích jen jedenáct. To znamená jeden úsek navíc pro první tři běžce týmu, což nakonec nikomu nevadilo.
FOTOGALERIE    |
Start na Kvildě byl doprovázen vydatným lijákem. Jenže když kolem sebe máte lidi, kteří jsou neustále rozesmátí a všechny nepříjemnosti komentují s nadhledem, přemýšlíte, jestli ty obtížnější podmínky nejsou nakonec spíš výhoda, protože se jim s nimi prostě musíte pořád smát.
Na prvních dvou úsecích šlo všechno jak po másle, na třetí úsek si Nikola (kterého můžete pravidelně potkávat na výbězích v Praze), zapomněl vzít mapku a i přes skvělé značení se mu podařilo zabloudit. Podle své oficiální verze na odbočce neviděl značení, ale já ho podezřívám, že se prostě jen nechtěl tak rychle rozloučit s nádhernou Šumavou, kterou mu jeho úsek dopřál.
Začalo nás zlobit auto, kterému čas od času přestal fungovat plynový pedál. Bloudili jsme nejen na trati, ale i při přejezdech vozem, například na cestě do Rožmberka po cestách, po kterých jeli naposled pravděpodobně Rožmberkové na koních. Zapomínali jsme na předávkách věci, které ale pořadatelé vždy našli (někdy i dříve, než jsme si všimli, že je nemáme).
Největší rána ale přišla kolem půlnoci. Pavel na svém druhém úseku odstoupil kvůli problémům s kolenem. Po pár metrech od startu už věděl, že to dál nepůjde, a tak předal štafetu dalšímu na řadě. Bylo na něm vidět zklamání, ale dával na nás pozor alespoň jako řidič a především neustále udržoval přehled o časovém harmonogramu předávek, a to i v době, kdy pouhé pomyšlení na nějaké myšlení bolelo víc než puchýře na nohou.
Ani nedostatek spánku a opětovný návrat deště nás ale nerozhodil. Vnitřek aut se proměnil v sušárnu oblečení a připadalo nám, že pocit sucha známe jen z vyprávění pohádek. Noční úseky byly asi ty nejnáročnější. Byly perfektně značené pomocí reflexních prvků, svítících tyčinek prakticky na každém kroku a dobrovolnými hasiči na záludnějších křižovatkách (což bylo naprosto úžasné, neboť takto stáli i za dne podél celé trasy). Dvakrát jsme měli problém s čelovkou, v prvním případě se vybila a Michal musel dobíhat po tmě, ve druhém případě se rozbila a Nikola se zhruba půl kilometru od startu musel vrátit pro náhradní.
Přečtěte siTým čtenářů Rungo.cz vyhrál Vltava Run  Karel Kédl finišuje na Vltava Runu a za ním běží zbytek víězného týmu, který byl sestaven ze čtenářů Rungo.cz. |
S přibývajícími úseky stoupala únava, nikdo si ale nestěžoval, nikdo nezpomaloval. Bylo úchvatné sledovat kamarády běžce, jak do svého běhu dávají úplné maximum a bylo úplně jedno, jaký konkrétní čas či tempo to ve výsledku znamenalo. Mnohem důležitější bylo, že se stále usmívali. Začalo se nám stávat, že běžec doběhnul do cíle svého úseku dřív, než byl ten další připravený převzít jeho štafetový kolík. Jako by přesuny autem, převlékání a rozklusání byly vlastně náročnější než samotný běh, který nás pořád naplňoval nadšením. Nejrychlejší z nás Petr (který běhá teprve něco přes rok) s Jakubem (který mimochodem dělá vynikající guacamole a můžete ho potkat na výbězích v Ostravě) pojali své úseky téměř sprintersky, jako by je běh naopak dokonce nabíjel.
I třetí úseky, jimiž jsme probíhali v neděli ráno a dopoledne, byly nádherné a užívali jsme si překrásnou krajinu kolem Vltavy a jejích přehrad. Na předávkách, kde se setkávala obě naše auta, jsme si vyměňovali zážitky a pocity z jednotlivých úseků. Pomalu jsme se blížili do cíle a na pět z nás čekaly ještě úseky čtvrté.
Bylo to náročnější, než si většina z nás myslela. O to silnější zážitek byl společný hromadný úprk všech členů našeho týmu, když jsme se na posledních 50 metrech přidali k finišující Majdě a za cílovou páskou se mohli všichni obejmout. Zvládli jsme to, unavení, ale plní zážitků.
Pokud máte podobně laděné přátele nebo chcete naopak poznat nové lidi, zkuste to také. Není to snadné, ale stojí to za to. Budu se těšit, že se na příštím ročníku potkáme třeba právě s vámi.
