Je před půlnocí ze soboty na neděli. Na předávce v Českých Budějovicích vysíláme Jirku na jeho úsek. Přebral štafetový pásek od našeho rychlíka Mirky, rychlostí blesku mizí ve tmě a dešti (poté co se rozklusal asi 20 km v tempu tak 4“15 min/ km J). Rychle nasedám do auta s označením JitkaCar s Jitkou a Vaškem (název zvolen dle nejhezčího člena osádky J). Uháníme v dešti směr předávka 17 a 18 úseku Hluboká. Po cestě lehce kufrujeme, projíždíme opačně pár jednosměrek (děláme z nich obousměrky) a jen náhodou natrefujeme na předávku. Rychle parkuju, shazuju teplákovku a nazouvám Adidasky na silnici. Pozoruje mne jeden z pořadatelů a radí mi, ať si radši vezmu boty, které lepší vytlačujou vodu, teda jestlci mám, že na trati je mraky vody. Nestačí, že padá zeshora, ještě pěkně zespodu, ta teplota okolo 5 ®C taky není zrovna ideální.
Nazouvám teda New Balancky a už se protahuju, roztahuju a rozklusávám. Na předávce se pomalu střídají soupeři. Náhle ze tmy doslova vylítne Jirka svým nenapodobitelným a úžasným stylem a mrská mne páskou přes ruku. Nasazuju tempo jak na 100 metrů a né na 11 km a mizím v noci. Vím, že přede mnou jsou 3 soupeři na dosah. Jirka je parádně nahnal, tak to nechci hodit do koše. Protahuju krok, ustálím dýchání , lehce zpomalím a dupu do toho.
Pršet začalo ještě víc. Navíc poprvé běžím ve tmě s čelovkou. Vidím sotva na pár metrů před sebe a to ještě místama ani ne, mlží se mi brejle a světlo se odráží od stěny deště nazpátek. Koukám na hodinky a ženu se vpřed. V duchu děkuju tomu dobrákovi pořadateli za radu. Místama běžím pomalu po kotníky ve vodě, nicméně boty, ač trailové, odvádí svojí funkci výborně. Mírné stoupání, zabírám na špičkách, přehoupnutí přes kopeček a klesám dolů. V dálce vidím odlesk reflexní bundy. Za pár desítek metrů předbíhám soupeřku a upaluju do tmy. Po pár metrech vidím mírně pod sebou blikající červené světlo. Protahuju krok a zvyšuju frekvenci. Mírnej kopeček dolů, mírnej nahoru, rovinka. Náhle mi jde žaludek nahoru, jak kdybych projížděl po horské dráze. Zpomaluju, je to ještě horší. Něco je špatně, hlavou mi běží otázka „Je možné zvracet při běhu?“. Napít a přidávám na tempu. Paradoxně je to o mnoho lepší. Kopec nahoru, zabírám a peru se s ním. Vybíhám nahoru a je to už o hodně lepší. Mírně levotočivá zatáčka a už vidím před sebou červené blikající světlo. Opět přidávám a zjišťuji, že jsou to dva soupeři!
Dostávám se do totálního běžeckého rauše. Prolítnu kolem nich, ještě stíhám odpověď na pozdrav a děkuji, že mi krásně uhli z cesty a ještě mě povzbudili. Upaluji dál, pomalu bych se měl blížit na předávku. Kopec dolů a kde se vzala, tu se vzala kolegyně soupeřka. Jak jsem rozhycovanej, prolítnu kolem ní, jak v cílové rovince 100 metrů z Boltem za zádama. Asi mě přes ten déšť neslyšela přibíhat, protože když jí míjím, tak zaslechnu jen, „No ty vole, ty jedeš „. Vybíhám prudkou pravotočivou zatáčku za asistence kluků od hasičů, který mi ukazuje směr a stoupám do kopce, přehoupnutí, rovina, vbíhám do vesnice.
Zpoza zatáčky volám jméno Jitky, aby byla připravená. Čeká tam už z nataženou paží, přilítnu k ní a chci jí předat štafetový pásek. Holčina mi sděluje, že není Jitka, nicméně jestli jí chci pásek dát, tak bere. Volám jméno týmu, znova Jitku. Postupně Jirku a Vaška. Rozhlížím se okolo, ale jak členy týmu tak i auto nevidím. Pořadatel se mne ptá na typ a barvu auta a hned mi říká, že takové nepřijelo. Beru mobil a volám Jirku, nebere. Volám Jitku, nebere. Vašek bere až po několika zazvoněních a než mi stačí říct kde jsou, tak to vypadne. Volám kapitána Romana a pěkně nas…. mu sděluju co se stalo. Za zády dobíhaj ty co jsem na trati předběhl, předávají a mizí ve tmě. Ten pocit co mám, to je děsný. Směs bezmoci, vzteku a strachu. Za 10 minut ze tmy vylítne auto, vyskakuje Jitka, předávám jí štafetový pásek, čelovku a blikačky na ruku a odbíhá do tmy. Asi se tvářím pěkně na……., ani pa mi neřekla.
Sedáme do auta a jedeme na další předávku, Jirka s Vaškem mi sdělují co se stalo. Ulevuje se mi, že jsou celý. Během přejezdu opět kufrujeme, takže chudák Jitka na nás pěkně dlouho čeká. Jitka jde do tepla do auta a Vašek maže na svůj úsek do Týna. Tam už bez problémů předává Martinovi, z dalšího auta (MartinaCar) a my jsme tam taky včas. Přejezd do haly v Týně, jídlo, horká sprcha, pár hodin spánku.
Já nemůžu usnout. Ležím a pozoruju jak vedle mne Jitka, za ní Vašek a pak Jirku, jak odpočívaj. Koukám na ně a dochází mi, co jsme během uplynulých hodin zažili. Zároveň mi dochází, že to co jsem po doběhu na předávku cítil, nebyla zloba, že tam nejsou. Čert vem průběžné vedení, naběhnutý náskok. Uvědomil jsem si, že to co jsem cítil, byl maskovaný strach. Né o moje auto, o vítězství v celém závodě, ale o kamarády, kteří se mi někde ztratili v polích a ve tmě. Zpětně mi došlo, že není důležité jestli celej závod vyhrajeme, ač jsme měli rozběhnuto naprosto parádně, ale to, že teď leží na zemi v hale vedle mne a jsou v pořádku, celý, živý a zdraví. Do rána toho moc nenaspím, pocity jsou silnější než spánek.
Nad ránem se náš náskok i díky penalizaci za pozdní předávky ztenčuje na 7 minut na druhého. Během třetí části, všech dvanáct členů týmu jde na krev. Věrka se zraněnou nohou zabíhá výborný čas, Jitka s bolestmi břicha, v nejtěžším kopcovitém úseku, přibíhá na předávku v Nové Rabyni naprosto vyčerpaná. Každý ve svém posledním úseku nechal co mohl. Náskok postupně narůstá a nakonec v Praze v Bráníku můžeme lehce po půl páté vystoupit jako vítězný tým na pódium.
Radost z vítězství je obrovská, ale můj pocit soudržnosti tohohle týmu, pocit, že jsem zažil něco, co nemám s čím srovnat, ten je silnější. Každý člen týmu dýchal za toho druhého, povzbuzoval jej, radil. Vím, že jsem získal nových 11 kamarádů na celý život (Romana, Tomáše, Věrku, Mirku, Jirku, Jitku, Vaška, Martina, Martinu, Jakuba a Karla). Tenhle pocit se potvrzuje hned v pondělí, kdy s některými kamarády se dáváme dohromady na další závody, jako je štafeta od Sněžky do Prahy (já,Martin, Jitka a Martina), Jesenický horský maratón (já s Martinou - Jirka už věděl, že ho poběží) a Běh Vokolo Príglu (já s Martinou a Jitkou za účasti dalších kamarádů).
Běh není jen o výsledcích a výkonech, ale především o kamarádství , skvělých lidských vztazích a společných zážitcích. Tuhle partu skvělých lidí, které dal Roman dohromady, jsem si oblíbil a věřím, že spolu zažijeme ještě spoustu běžeckých zážitků.
Napiš svůj článek i TYTahle rubrika je určena těm, kteří se chtěji podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.  Psaní o běhání je někdy náročné. Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se. Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na to, co zveřejní a co ne, bez udání důvodů. Marek |
