Nikola je první! Běhá mi mráz po zádech, je to tu zase, start Vltava Runu a štafetový kolík jako první dává do pohybu Nikola, nejrychlejší člen týmu. Vyráží s běžci dalších týmů a od prvních metrů má napřed. Lemujeme trať a fandíme.
Vltava Run
|
Je nutné se ale rychle přesunout autem o pár kilometrů dále, abych kolík převzala já, další na řadě z dvanáctky našeho týmu. Vzrušení, které nás prostoupilo na startu, opadne až pár dní po závodu. Je přiživováno obavami z bloudění vozu, bloudění běžců. Studujeme mapy, snažíme se nejíst ani pozdě, ani brzy. Rozpohybovalo se kolo, které běží až za cílovou pásku vzdálenou 360 kilometrů.
Máme celkem přesnou představu o tom, kdy máme svého běžce na předávce vyhlížet. Nikola plánuje tempo 4:30, což nám vyráží dech a šponuje náš čas na přejezd. Přibíhá ještě o několik minut dříve! Beru kolík a mám devět kilometrů na zpracování představy, jak chrt v tempu čtyři předal Púovi rozbíhajícím se tempem šestkovým. Většina mé trasy je do kopce, takže času na přemýšlení mám opravdu dost. Jsem limitovaná dechem. Běžím s rezervou, myslíc na další úseky.
Nahoře se otevírají výhledy a kopec se láme, na chvíli padám dolů. Nabírám rychlost a připadám si ladně a hubeně, mysl se otvírá, jsem jako na pérkách. Hodinky milosrdně ukazují osmý kilometr, tedy blížící se předávku a v tom mě praští do nosu kopec, který již přede mnou i po mně vyslechl mnoho fandění a zatrsatrslov. Jsem hecovací typ, říkají mi „pitbul“. Nahoře skoro zvracím.
Běží Ondra, pak můj Marek, Tomáš a nakonec Michal. Všichni makají a užíváme si soudržnosti. Pak přebírá štafetu vůz číslo dvě a vidíme se všichni dohromady. Je to krásný, kamarádský, plný humoru. Kuba si doma zapomněl rizoto. Jelikož avizoval, že jemu se to stát nemůže, je terčem vtípků po celé dva dny. Špičkujeme se a zároveň fandíme všem okolo, známým i cizím, přejeme si navzájem spoustu sil a pomáháme si.
My teď máme volno, jíme v restauraci a pak hodíme spacáky pod břízky na břehu Lipna, ale idylku kazí déšť. Spíme tedy v krkolomných pozicích hodinku v autě a již přichází opět náš čas. Nikola vybíhá a my honem spěcháme do Krumlova, kde vybíhám již za tmy já. Lije jako z konve, ale to mi nevadí. Jsem nervózní z bloudění, protože nevidím žádné značení. Oslovuji běžkyni za mnou a mám kliku. Běžela tuto trasu loni a ví kudy. Běžím tedy s Věrkou z Moravy a nechám se vést. Bez ní bych byla skutečně ztracená, stejně jako kluk, který nezabočil a můj hlas ho volá zpět. Za chvíli nás dobíhá a už běžíme s Adamem z Bratislavy takto tři. Do kopce mi trochu unikají, z kopce mám navrch já, ale nevím kam běžet, takže zůstáváme pospolu. Navíc jsme se s Věrkou domluvily, že poběžíme společně. Vděčím jí za mnoho. Ale to už jsme čtyři, přidala se ještě holčina, co měla místo čelovky bludičku.
Na předávce jsme společně, poslední metry na sebe upozorňuji křikem „RUNGOOOO, Majdaaaa,..“ ale nikoho se nedočkám. Stojím zmateně a teskním „já tu nemám tým!“, v tom v kuželu světla mé čelovky vidím známý obličej a nataženou ruku a Ondra vybíhá. Místo pochvaly kapitána týmu, stran mého svižného tempa, slyším jen: „tyvole co tady děláš?“
Noc je temná. Už neprší, ale poznat svého běžce na předávkách je přesto problém, vidíme jen spoustu světel z čelovek. Stavíme hada proti směru běhu a hlásíme svého běžce předem. Všude tma, mokro, v autě vzniká pěkný čurbes. Končíme uprostřed noci a máme před sebou skvělé tři a půl hodiny spánku. Ráno jsme proto odpočatí a to je znát na náladě i výkonech. To není ironie, loni jsme spali pouze dvě hodiny.
Můj poslední úsek je za odměnu. I tentokrát to je do kopce, ale pohled se shora na Orlík je úchvatný. Poprvé za celý víkend zažívám endorfiny. Na sedmém kilometru se mi po obličeji rozlézá úsměv, který nejde sundat. Nahlas vykřikuji něco o skvělém týmu, nádherné přírodě a blížícím se konci. Poslední minuty běhu doslova letím po kostkách z kopce. Je mi lehce a na předávce se mi nechce zabrzdit. Jsem nastřelená, sjetá, tohle je prostě droga!
Zbytek dne je jako ve snách, potkáváme se neustále s přáteli a známými na předávkách. Čím víc se blížíme Praze, tím větší mravenčení a neklid je cítit, všichni netrpělivě čekáme na zprávy, jak si vede zbytek týmu, kdy už nastane ta kýžená chvíle, na kterou čekáme. V čase 30 hodin a 48 minut po startu probíháme všichni společně cílem s hurónským křikem. Vasil, ten kdo měl čest běžet poslední úsek, v euforii bere šampaňské a bouchá jej hned, jak tolik týmů před námi. Jdeme na pódium pro společnou fotku, na hamburgra a domů. Před rozchodem si v kruhu slibujeme, že příští rok zas!
Ještě mnoho hodin poté jsme všichni společně na skupinovém chatu a chechtáme se společným zážitkům.
RUNGO.cz CORENáš tým měl 12 členů rozdělených po šesti běžcích do dvou aut
|
