• Být součástí týmu aneb 350 kilometrů po svých

    Dobrovolně se přiznávám, že nejsem kolektivní typ. Nerada běhám ve skupině. Tempo si určuji sama. Nechci, aby někdo koukal na můj styl - nestyl. Rady ohledně tohoto nedokážu zpracovat a fandění typu „Přideeeej, to dáš!“ mě zanechává naprosto chladnou, protože většinou jsem na hranici svých možností.

    | foto: Zuzka Součkovápro iDNES.cz

    Běh mám nejraději sama uprostřed lesa, běžím si jak chci, soupeřím jen s větrem, se svojí pohodlností, se svými pocity a bolestmi.

    Fotogalerie

    V duchu naplnění úsloví o odříkaném chlebu jsem zatoužila být součástí týmu, který reprezentoval Rungo.cz na závodě Vltava Run. A světe, zboř se, byla jsem vybraná do štafety Rungo.cz Mix. Měli jsme za úkol zdolat po vlastních nohou 350 kilometrů od pramene Vltavy po jejím toku do Prahy.

    V pátek 15. května se v Praze sešlo dvanáct neznámých lidí, odhodlaných společnými silami pokořit trať závodu Vltava Run. Osm mužů a čtyři ženy společně nastoupili do dvou aut a vydali se vstříc dobrodružství. Na každého z nás čekaly tři úseky zhruba po deseti kilometrech.

    Sobota. Devět hodin ráno. Kvilda.

    Startujeme společně s dalšími sedmi týmy. Start probíhal od šesti do patnácti hodin, pořadatelé měli obavy, aby na místě předávek nevznikly zácpy, a proto vysílali závodníky na trať postupně. Organizačně je takový závod náročný jak pro pořadatele, tak pro běžce.

    Vltava Run

    • datum konání: 16. - 17. května 2015
    • štafetový závod na více než 350 kilometrů od pramene Vltavy (šumava) do Prahy
    • startuje se ve vlnách od brzkého sobotního rána do odpoledne z Kvildy. Doběh do cíle v Praze v nedělních odpoledních hodinách
    • štafetový kolík je GPS lokátor
    • týmy se skládají z maximálně 12 běžců, přičemž na každého připadnou tři úseky v průměrné délce deset kilometrů (dnem i nocí)
    • více na vltavarun.cz

    Vybíhá Jirka. Já se přemisťuji autem na místo první předávky. Bučina. Zaniklá, nejvýše položená osada na Šumavě (1 162 metrů nad mořem). Prohlížím si to krásné místo, po očku pokukuji po dalších běžcích, kteří tady čekají na své spoluzávodníky. Několikrát si musím odskočit do křoví. Nervozita, káva a doporučené doplňování tekutin dělají své.

    Už se řítí, předává mi GPS lokátor a já vybíhám. Trasa vede z kopce, takže to pouštím. Musím. Je na mě vidět. Není nad přepálený začátek! Po chvíli se profil narovnává, ba dokonce zvlní. Nahoru, dolů. Jsem přece na Šumavě. Opouštím svoji komfortní zónu. Plíce stávkují, žaludek se bouří a hlava se rozhoduje, zda-li nechá nohy běžet, nebo je hodí nahoru. Nařizuji své líné polovině: „Běž!“  „Chci si lehnout,“  nedává se odbýt. „Zbláznila ses? Přejdeš do chůze a všichni díky GPS uvidí, že se flákáš.“ „Kašlu na ostatní, je mi jedno, kdo si o mně co myslí,“ trvá na svém lenoch ve mně. „A chce se mi na záchod,“ dodává. „To vypotíš,“ nařizuji, a proklínám slunce, které už teď po ránu pálí jako ďas. „Koukej, jak je tu krásně,“ pokouším se ještě přemlouvat své líné já. A abych se podpořila, začínám si přeříkávat:

    -          Když už nemůžeš, tak přidej!

    -          Všechno má svůj konec!

    -          Jsi na závodě, ne na procházce!

    -          Jsi součástí týmu!

    -          Nevnímej nepohodlí!

    -          Jsi blbá, když sis nezavázala pořádně boty!

    -          Raději se rozhlídni se kolem sebe!

    Provedu. Ve sluneční záři se koupe světle zelená travička, na které jako diamanty svítí kapky rosy. Květiny v trávě vypadají jako barevné korálky. Sem tam keřík, vše v dokonalé souhře. Louka tiše volá a láká k odpočinku. „Tak to ne! Já běžím za tým,“ usměju se a běžím dál. Přitom se kochám šťavnatou zelení listnatých stromů i temnou barvou jehličnanů. Kopce kolem dokola uzavírají obzor a modré nebe tu nádheru korunuje. Najednou cítím příval sil, nepřemýšlím o svých nepříjemných pocitech, jen běžím.

    Kopec dolů. Shluk lidí. Zaslechnu své jméno, zrychlím krok, předávám štafetu, padám do kolen a zhluboka se vydýchávám.

    První třetinu mám za sebou. Byla napínavá, v určitý okamžik se zdálo, že prohraju. Ale odvrátila jsem útok a zvítězila.

    Skóre 1:0. Pro mě!

    Přibližně za deset hodin mě čeká další etapa. Zatím fandíme ostatním, přejíždíme na další předávky, podporujeme se navzájem. Uvědomuji si, že se mi ten týmový duch líbí. Společně si mácháme nohy v Lipně, společně si dáváme jídlo a společně probíráme mapy úseků, které nás čekají.

    Sobota. Devět hodin večer. Český Krumlov

    Stojím se svými spoluběžci na předávce a vyhlížíme Jirku. Na hlavě mi svítí čelovka, kolem nohy bliká blikačka, na sobě mám reflexní vestu. Takhle vybaveni jsme tady všichni, na které čeká noční úsek. Blikáme a svítíme jako Las Vegas.

    Rychle se stmívá, vyrážím. Za mostem vidím blikat běžce, chci ho dohonit, což se mi kupodivu podaří. Chvíli spolu běžíme, pak se přizná, že neví, jestli jsme správně. Ptám se kolemjdoucí paní a ta nás posílá zpátky. Už zase vidíme značení. On přitom čte pokyny z itineráře. Přeběhnete koleje, ulice Nádražní, kasárna vlevo. Přebíháme koleje. Nevidíme značení ani názvy ulic. Běžíme do táhlého kopce. S tím jsem počítala, mám nastudovaný profil trati. Vím, že mě čekají tři kilometry nahoru.

    OBRAZEM: Vltava Run, 350 kilometrů emocí

    Zdá se, že jsme u kasáren. Ovšem chyba! Jsou vpravo! Možná dál vlevo budou další. Ptáme se opilce, ten na nás kouká, neví. Raději běžíme dál. Nelíbí se mi to, ale nechce se mi zbytečně ztrácet výšku. Hledám značení, nevidím nic. Rozhoduji se! Otáčím to a běžím dolů. Onen dotyčný, ač nerad, nechce mě potmě ztratit, běží se mnou. Jsme skoro dole a vidíme blikat další závodníky a za nimi další. Říkáme jim, že tady není značení a že jsme asi špatně. Jeden vytahuje mapu a ukazuje mi, kde přímo stojíme. Trvá na tom, že jsme správně! Otáčíme se nazpět a znovu dáváme ten hrůzný kopec. Všichni blikáme a svítíme do dálky. Dobíhají nás další. Nelíbí se mi to! Jsem bezradná, chce se mi brečet, chci si lehnout na chodník a mám strach. 

    Vltava run 2015 - vystoupení ze zóny komfortu

    Pobíhám už asi čtyřicet minut v jednom kopci nahoru a dolů jako postřelený zajíc. Tímto způsobem se odtud nedostanu. Povolávám ku pomoci svůj tým. Hledají na mapě, kde jsme. Opravdu to není překlep, kasárna musí být vlevo. Sbíhám podruhé až dolů na místo, kde tuším, že jsem se zaběhla. Beru rozum do hrsti, mobilizuji svoji poslední myšlení schopnou mozkovou buňku a zamyslím se. Běžím na druhou stranu křižovatky do stejného kopce. Ano! Konečně mám kasárna vlevo a dokonce se znovu objevuje značení. Cítím, jak se ve mně rozpouští stres a vyplavený adrenalin zrychluje mé tempo. Běží se mi nádherně, pociťuji vlnu štěstí, radosti z běhu a pokoru. Vím, že jsem na správné cestě!

    Dobíhám na místo předávky.

    Paradoxně v této třetině, která mě dostala na kolena a na dno psychických sil, jsem si běh náramně užila. Místo devíti kilometrů jsem jich dala čtrnáct, přesto jsem nakonec vyhrála. Byly chvíle, kdy jsem prohrávala, ale nakonec jsem se zvedla a tahle třetina dopadla 1:1.

    Celkové skóre 2:1. Vedu!

    Neděle, osm hodin ráno, někde (Klučenice)… Čekám na startu svého posledního úseku. Po necelých dvou hodinách polospánku vleže na sedačce tranzitu. Ostatní spoluběžci spali v zaplivané autobusové zastávce, protože když jsme se ve čtyři hodiny ráno ukládali ke spánku, lilo. Mně byl dopřán komfort auta. Týme, děkuju!

    Nohy mám jako z olova. Pro bolest stehen, kotníků, holení jsem horko těžko zamhouřila oko. Při usedání na bobek, ano, záchod a teplou vodu jsem totiž viděla naposledy včera ráno, se mi chce bolestí brečet. Ale jsem velká holka a umím zatnout zuby. Ke slovu se dostává i nedostatečná hygiena. Střeva se hlásí. Doufám, že při běhu je umlčím. Spíš mě děsí, jak ty dva betonové sloupy, které vedou od mého zadku dolů, donutím k běhu. Pokouším se rozcvičit, ale nic. Zdá se, že trať přebírá vedení.

    Vyrážím. Svalovou ztuhlost cítím celou cestu. Není to běh, se kterým bych se mohla chlubit, ale ještě pořád je to běh. Aby toho nebylo málo, silný protivítr se pokouší moji osamocenou postavu zpomalit. Cíl etapy je pod hrází Orlické přehrady.

    Finišuji do cíle, spoluběžci fandí a já ještě zrychluji. S radostí předávám štafetu. Je konec. Na této trati mě už čeká jen fandit ostatním spoluběžcům a pomocí auta se dostat do cíle. Cítím klid, nevnímám bolest ani únavu. Jedu na vlně endorfinů, nemám potřebu jíst ani pít. Návrat do reality je rychlý. Nejsem schopná vylézt dva schůdky do auta. Ve stehnech cítím každý krok.

    Přesto i tahle třetina dopadla 1:0.

    Celkové skóre 3:1. Vítězství!

    Celý tento závod byl pro náš tým vítězný. Sešla se parta lidí, kteří si sedli. Mně týmový duch ukázal, že když chci, dokážu se vybičovat, protože v tom nejedu sama.

    Na trati jsme strávili přes 31 hodin. Do cíle jsme doběhli na krásném 77. místě ze 176. Byli jsme unavení, hladoví, nevyspalí, špinaví. Vypotili jsme litry potu, ale dokázali jsme si sáhnout na dno svých sil, nechali se vyburcovat týmem a dělali vše, abychom závod dokončili v pořádku a včas.

    Spoluběžci, týme Rungo.cz Mix, děkuji.

    Děkuji též pořadateli a Rungo.cz, že mi umožnili být při tom.

    Za rok na shledanou!

    Zuzana Součková

    Zuzana Součková, běžkyně a úspěšná blogerka

    Běžkyně a úspěšná blogerka na iDnes.cz.

    Autor:


    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?


    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.