Během kariéry jsem byl jen na třech masážích, vzpomíná běžecká legenda

Úplné volno míval jen ze zdravotních důvodů. Potřeboval-li si mezi tréninky odpočinout, dal si klusání nebo fotbálek. Přečtěte si, jak trénovala legenda českého běhu Vlastík Zwiefelhofer, který drží dodnes české rekordy závodů Velká kunratická a Běchovice.

Velká Chuchle, únor 1979 – 1.místo. Jeden ze zimních závodů před MS v krosu v Limericku. Přede mnou běží s číslem 10 Karel Jirout z Dukly Praha | foto: archiv Jiří ŠoptenkoRungo.cz

Jakým dalším doplňkovým sportům jste se kromě plavání, o kterém jsme již mluvili, věnoval?
Mnoho různých sportů jsem absolvoval při studiu na Pedagogické fakultě v Plzni. Měl jsem rád kolo, ale používal jsem ho málo. Pan Suchý mi vysvětlil, že to není dobrá věc, protože tam není žádný odraz, žádná výbušnost a že na kolo jsou potřeba jiné svaly než na běh. Dva kilometry na závody do Klatov jsem tedy chodil spíše pěšky, než abych jel na kole. Pokud bylo potřeba rychle něco v Klatovech nakoupit, tak jsem kolo použil. Ale jinak jsem nakupovat běžel spíše v rámci výklusu nebo jako jednu z tréninkových fází.

Přečtěte si

A kolik kilometrů jste v životě nejvíce na kole v jednom zátahu jel?
80 až 90 km, na kurzu turistiky, v době, kdy jsem učil na katedře TV v Plzni. A jednou jsem jel na kole, mimo hlavní silnici, z domova do Plzně a zpět, což mohlo být také okolo 90 km.

A když napadlo hodně sněhu, zaimprovizoval jste a místo běhání odjel trénink na běžkách?
Výjimečně, neměli jsme tady na běžky tratě. A když už se na běžky muselo jít, tak jsme z kilometráže počítali jako běh dvě třetiny kilometrů. Někdy jsme se však domluvili a místo obecné vytrvalosti jeli na běžky na Špičák, ale žádný úprk to nebyl, spíše výlet.

V tréninkovém deníku máte například začátkem listopadu 1979 napsáno „fotbálek 10 km“. Znamená to tedy, že jste odhadoval počet km uběhnutých ve hře? Zahrál jste si v dospělosti doplňkově i hokej?

Při fotbálku jsem víc běhal a místo chůze poklusával. Myslím, že jsem to počítal jako tempo 5:00 až 6:00/km. Fotbal jsem závodně nikdy nehrál, jen v práci za plemenáře proti mlékárně. A za domažlické atlety, např. proti pocínovickým o pouti. Byl to pro mne svátek, protože tam hráli kromě domažlických atletů i Pepík Odložil a tehdejší ligoví hráči z Teplic, Vítů a Sedláček. Slavnostní výkop měla Věra Čáslavská a byla to pohoda.

Vlastimil Zwiefelhofer

Je jednou z nejslavnějších postav českého vytrvalostního běhu. Příští rok oslaví jeho "český rekord" na Běchovicích (28:35.2) čtyřicáté narozeniny. Tento čas byl od té doby překonán jen Keňanem Chegem v roce 1996. Na Velké kunratické dokázal zvítězit celkem devětkrát a traťový rekord (10:58.9) zde má v držení již 35 let.

Nejslavnějším výsledkem Vlastíka (tak je nazýván v české běžecké komunitě) je však 6.místo na mistrovství světa v přespolním běhu v Limericku 1979. Tento výkon je také českým historickým maximem.

Vlastíkovou doménou byly krosy, přesto jsou skvělé i jeho osobní rekordy na dráze a v maratonu:

5km - 13:43.4 (1975)

10km - 28:27.2 (1979)

maraton - 2:14:19 (1980)

V době, kdy mi bylo 18 let a už jsem několik let běhal, jsem některé neděle odběhal v Domažlicích dopoledne souvislý běh kolem 30 km. A odpoledne jsme pak hráli hokej ve Svršovci. Tak jak mi to vždycky říkali naši, nejdříve je povinnost (trénink) a pak zábava (hokej).

V půl druhé jsem přijel vlakem na nádraží do Klatov a brácha už tam na mne čekal s autem. Cestou jsem snědl chleba se sádlem a vypil trochu čaje. Ve Svršovci už měli připravené malé hřiště - napouštěli na něj vodu z řeky. Hráli jsme dvě až tři hodiny a protože jsem měl dobrou fyzičku, tak jsem skoro nestřídal. Tajanováků bylo totiž méně než Svršováků, kteří měli dvě pětky a byli lépe vybavení než my. A nijak jsme se nešetřili, kde byl puk, tam jsme byli i my. Bylo to dost na doraz. Měl jsem na hlavě beranici, která byla úplně promočená. Pak jsme se převlékli do suchého a jeli domů, kde už měla maminka připravenou večeři. V té době už jsem běhal u pana Suchého, ale ten o hokeji nevěděl. Mám to napsané někde v deníku i s výsledky, většinou jsme vyhrávali, a proto mě to hodně bavilo.

Měl jste rád v tréninku dny bez tréninku nebo jste byli s trenérem spíše pro aktivní odpočinek?
Raději jsem měl klusání nebo jsme si šli zahrát fotbálek. Úplné volno jsem měl jenom ze zdravotních důvodů. Nebo na začátku kariéry, kdy se netrénovalo ještě 7x v týdnu. Někdy jsem neběhal, když bylo hodně práce anebo když jsem někam jel a pak přijel domů pozdě večer. Jinak jsem volno neznal a nevadilo mi to.

Jak probíhalo přechodné období?
V době, kdy už jsem byl starší, jsem z tréninku v přechodném období moc nevypadl. Přišli jsme s kamarády na stadion, popovídali si a zahráli fotbálek. Na to jsem se nejvíce těšil, protože zakázané ovoce nejvíce chutná. Také jsme si zkoušeli skoky a vrhy, takové věci, co člověk normálně nedělal. A občas jsme běhali fartlek. Pan Suchý nám řekl, ať si v té době běháme jak chceme. Někdy jsem běžel 20 km souvisle, nebo jsem jel na Šumavu a zpátky doběhl. Někdy jsem si jen párkrát oběhl Husín. Byla to taková „cochcárna“. Trénovat na novou sezónu se začínalo v prosinci.

Věnoval jste během své kariéry čas i regeneraci?
Regeneraci jsem moc rád neměl, za celou kariéru jsem byl jen na třech masážích. Jednou týdně jsme chodili do podnikové sauny Kdyňských strojíren. Pan Suchý nám domluvil, že jsme tam mohli chodit stejně jako zaměstnanci. Většinou jsme si dávali tři rundy. Po každé jsme vylezli a hupli do malého bazénku se studenou vodou. Pokud jsem se v té studené vodě nehýbal, tak mi bylo teplíčko a vydržel jsem tam 2 až 3 minuty. Ale jakmile někdo přišel a skočil tam také, tak se voda zahýbala a byla mi zima. Kdybych to byl nevyzkoušel, asi bych nevěřil, že v tak ledové vodě vydržím.

Pokud jsem měl nějaké zdravotní potíže, chodil jsem na rehabilitaci v klatovské nemocnici. Na parafín nebo plavat a cvičit do bazénku 4 x 4 m, s malinko teplejší vodou. A pokud mi pan farář Ferda (viz. následující podkapitola) řekl, tak jsem si dal bylinkovou koupel.

Plavání jsem měl rád a každému bych to doporučoval. Využíval jsem jej v přípravě v zimě i na jaře, ale před závody a mezi nimi už ne. Chodil jsem plavat každý týden, někdy i dvakrát. Většinou jsem regeneračně plaval půl hodiny a střídal kraul, prsa a znak. Když jsem byl v Plzni v Rudé hvězdě na vojně, tak jsem se domluvil s jedním běžcem, který tam učil plavat děti ze základní školy. Pokaždé jsem tam o přestávce „spadnul“ a cachtal se, ještě když se rozplavávali. Na fakultě jsme, co se týká plavání, dostávali více do těla. Neměl jsem žádnou silnou stránku, plaval jsem odmalička, ale pomalu. Na limity ve škole se ale natrénovat dalo.

A co patřilo k vašim dalším regeneračním prostředkům?
Vzpomínám si, že jsem se kolem roku 1970 věnoval také józe. Bylo to po setkání s doktorem Preusem, který dělal občas rozhodčího na závodech a žil jógou přes 15 let. Ukázal mi správné dýchání a uvolňování a jednou mi dokonce pomohl od bolesti lýtek po jednom „Únoráku“. Také pan trenér Suchý mi někde našel a okopíroval pozice pro dechová cvičení. A já jsem se pak v pokoji na koberci snažil podle rad a návodu cvičit asi 8 až 10 poloh. Dýchání je základ, bez kyslíku nejde vytrvalost dělat, to jsem věděl od pana Suchého i od pana faráře Ferdy. Zkoušeli jsme jogínské dýchání břichem. V pomalém klusu jsem dýchal více nosem a zkoušel zvedat hroty plic, cítil jsem, že mě to při běhu více srovnávalo.

Dýchání, to je alfa a omega běhání. Na tři kroky nádech a na tři výdech a nebo na tři nádech a na dva výdech. V tréninku jsem si to hlídal, ale při rychlém běhu nebo závodech jsem na dýchání zapomněl.

Byl jste někdy po sezóně v lázních?
V roce 1975 jsme byli se střediskem VŠ Praha v Třeboni. V té době se tam nově otevíraly Lázně Aurora. Bylo to moc pěkné, procedury byly příjemné, ale nejvíce si vzpomínám na naše obíhání rybníků Světa, Opatovického a na potřetí i Rožmberku. Běhali jsme tam s Martinem Kuncem a stále se nám Rožmberk nedařilo oběhnout. Martin nesměl prostydnout, aby nedostal zápal plic. Jednou jsme skončili v mokřadech a vrátili se s promočenými botami. Podruhé jsme zahnuli brzy z asfaltky a doběhli na poloostrůvek. Než bychom se vrátili do správného směru, zastihla by nás tma. I tak jsme se vraceli za polotmy a o tyči jsme pak přeskakovali Zlatou stoku, protože jsme běželi po loukách přímo k osvětlené Třeboni. Běhali jsme bez mapy, jen tak podle odhadu, až odpoledne po procedurách, takže na to nebylo moc času.

Které místo jste měl nejraději pro regenerační běh?
Jako regeneraci jsem moc rád běhal, jak jsem si to sám nazval, „poděkování nohám“ v Husíně. Klusal jsem tam cik cak, tak hodinu až hodinu a půl, na ploše asi 200 x 300 m, mezi mohylami a pařezy, po měkoučkém mechu nebo jemňoučké trávě. Byly to takové dost husté „nitě“. Všechno jsem tam znal a věděl jsem, že do ničeho nenarazím. A u toho jsem meditoval, přemýšlel nad školou a učil se některé věci nazpaměť. Byl to pro mne odpočinek, balzám a nádherná regenerace. Je to téměř vrchol Husína, tomu místu se říká „Na mohylách“. Je to pohřebiště mohylového lidu v nadmořské výšce cca 450 m a nějaké vykopávky odtud jsou i v klatovském muzeu.

Moc rád jsem si také vycupital pomaloučku do Drslavic a kochal se shora pohledem na Klatovy, které byly jako na dlani. Možná, že tohle byla ta regenerace, která se dnes dohání masážemi a různými přípravky.

Zaklusal jste si někdy na stadionu nebo v terénu v rámci tréninku naboso?
Běhat naboso jsem občas zkoušel. Na louce mi to šlo lépe, i když to trochu píchalo. Ale například na Strahově mi to nedělalo dobře, asi to bylo i tím, že trávníky na hřištích byly hnojené. Ale pokud to šlo, tak jsem běhal naboso v Lázních na Úhlavě, kde byla na louce těsně u břehů řeky vyšlapaná pěšinka od rybářů.

Otužoval jste se někdy?
Nikdy jsem se po ránu neotužoval, ale nedělá mi potíže otřít se sněhem nebo omýt si obličej studenou vodou. Do studené sprchy by se mi ale asi nechtělo.

A jak jste se oblékal v chladném počasí na trénink? Šel jste běhat za jakéhokoliv počasí nebo jste si někdy počkal, až bude lépe?
V mrazech jsem si čepici na trénink bral vždycky a většinou i v létě, protože jsem neměl vlasy. Kdybych ji párkrát za sebou neměl, tak by brzy přišly problémy s dutinami. Rukavice jsem moc nenosil, ruce se mi většinou samy zahřály, i když byl mráz. Pokud jsem si rukavice vzal, nevěděl jsem pak co s nimi a držel je v rukách. Pokud mi byla zima, tak jsem si většinou natáhl rukávy přes ruce a když mi bylo teplo, tak jsem je zase vytáhl.

První šusťáky mi šila maminka, na konci byly opletené, aby mne nezáblo. Pak jsem dostal jedny od oddílu v Domažlicích, které mi vydržely pár let. Mít šusťáky v té době, to bylo něco. Běhal jsem v nich, když byla velká zima a pod nimi jsem měl lehké nebo tlusté tepláky.

Spíše než zima mi ale vadily břečky, když se šlápne a stříká to všude okolo. Mohl-li jsem si vybrat, šel jsem trénovat, až když to roztálo nebo jsem běžel po silnici ve vyježděné koleji. Nevadil mi déšť, ale nejhorší kombinace byla déšť nebo vlhký sníh s větrem. Nevyhledával jsem to, ale pokud byla měkká dráha nebo plískanice, bral jsem to podle hesla: „těžko na cvičišti, lehko na bojišti“.. A když jdu do tréninku s chutí, tak je to vždycky lepší než když jsem otrávený a budu u toho dělat obličeje. Někdy je potřeba umět se „kousnout“.

A co spánek, držel jste si nějaký rytmus? Chodil jste spát a pak vstával ve stejnou dobu?
Věděl jsem, že potřebuji spát kolem 8 až 9 hodin přes noc. Málokdy jsem vydržel vzhůru do 23 hodin. Šel jsem spát dříve a dříve jsem vstával. Když už jsem nebyl mlaďoch a byl ve středisku vrcholového sportu, tak jsem se „odvalil“ od oběda a zdřímnul si jako miminko. A odpoledne jsem šel zase trénovat. Byl jsem jako profesionál a co se týká podmínek, nemohl jsem mít lepší.

Věnoval jste během sportovní kariéry velkou pozornost stravě?
Měl jsem rád stravu pestrou a hlavně zdravou. Co nejméně chemického ošetření, hnojení a co nejmenší dovozová vzdálenost… Pan farář Ferda mi říkal: „Jez, na co máš chuť a pokaždé se na to jídlo chvíli dívej a nech ho „ťukat“. Pokud bude možnost vybrat si z jídelního lístku, tak si to jídlo představ a nech pracovat myšlenku, co by ti mohlo sedět. Nejlepší jsou vrabci, zobnou si tuhle, zobnou si támhle, jakmile budeš jíst jen jednu věc, tak se to vždycky obrátí proti tobě. Strava musí být všestranná.“ Protože jsem byl „všežravej“, tak jsem si vybral vždycky snadno, ale bylo důležité neukvapit se.

A jaká byla vaše nejoblíbenější jídla?
Chutná mi téměř všechno. Doma jsme měli králíky, kuřata a slepice. Mě bylo jedno, co jsme z toho jedli, protože mi všechno chutnalo. Doma jsem se pokaždé těšil na knedlíky s vejci a mlékem. Nesměl jsem salámy, banány, pomeranče, limonády, kofoly, kupovaná vejce, sýry… Pan farář mi doporučil domácí brambory (ne kupované). Pokud nám to pan farář doporučil, pili jsme bylinkové čaje. A 40 kilometrů odtud je pramen s Kloubovkou, pramenitou vodou, která pomáhá na klouby a svaly.

Patřilo do vašeho jídelníčku také ovoce a zelenina?
Vždycky jsem měl moc rád banány, ale špatně se sháněly. A proto jsem je měl ještě raději. Pan farář Ferda mi ale řekl, že i banány způsobily mé problémy se srdcem, které se táhly od roku 1972 do roku 1975. A pomeranče mi také zakázal. V roce 1978 jsme byli před mistrovstvím Evropy na soustředění v Alžíru. Bydleli jsme v olympijském centru. Při jednom z výklusů do okolí, jsme s Jožkou Plachým a Horymírem Filipem na jednom místě uviděli na stromech pomeranče. Poblíž oral nějaký chlapík, počkali jsme, až popojede a pak někdo z nás vylezl na strom, naházel pomeranče dolů a my si je nacpali do tepláků. Měli jsme radost, vrátili se na asfaltku a trénink doklusali. Hned jsme pomeranče ochutnali. Ale byly trpké a nedaly se jíst, asi to byla pláňata.

Další den jsme se dostali na trh, a to jsem uviděl velký rozdíl mezi čerstvými pomeranči a těmi co se prodávají u nás. Koupil jsem si jich asi kilo a vyložil je na poličku. Věděl jsem, že se jimi nesmím přejídat, tak jsem si každý den vzal jeden ráno a jeden před obědem. Najednou se mi však začalo zdát, že se kazí. Tak jsem tu špatnou část vykrojil a pomeranč snědl. Po návratu do Československa, jsem pak nemohl doběhnout závod, aniž by mne ukrutně nepíchalo v boku. Pan farář se na to podíval a řekl mi: „Člověče, to je z nahnilých pomerančů nabodaných nějakým hmyzem. A pomerančovou tinkturou a lektvary mne vyléčil. Jižní ovoce mi nedoporučoval, ale české beze všeho, jen muselo být čerstvé. Hlavně jablka, švestky, hrušky, třešně a také kompoty. Většinou po ránu, ale před závody ne. Snědl jsem denně tak dvě jablka. Pan farář nás varoval, že se nic nesmí přehánět, i když to člověku šmakuje. Zeleninu jsme měli vlastní.

Jak jste na tom byl s vitamíny a minerály?
Pokud na mne něco lezlo, tak jsem si vzal šumivé céčko a když mne bolelo v krku, kloktal jsem pelyněk nebo si dal obklad z cibule.

A hlídal jste si jako sportovec i pitný režim?
Před dlouhými souvislými běhy i před maratony mi pan farář spočítal, jaký si mám připravit na občerstvení nápoj. Vím, že tam byly například vločky, sůl apod. Vzpomínám si, že nám Standa Tománek na mistrovství Evropy 1978 připravoval občerstvovačky. Po závodě mi řekl: „Tak jsem to ochutnal a ty jsi měl z toho všeho chuťově zdaleka nejhorší s....u.“ Ale já jsem to nerozebíral a při závodě usrkával. Pan farář Ferda nám také říkával, že maraton je „hroznej zabírák“ a že musím být natrénovaný a vyštelovaný, aby celé tělo (hlavně svaly, srdce a plíce) fungovalo optimálně. Mimo trénink jsem se většinou napil jen, když jsem měl žízeň a to byla chyba. Někdy jsem přišel a po tréninku vypil ne 2 dl vody, ale najednou půl litru. Myslím si, že jsem to měl více dělit. 

Autor Jiří Šoptenko o knize

Kniha o legendě českého běhu: Vlastík Zwiefelhofer

Loni v létě jsem Vlastíkovi zatelefonoval a dva týdny poté jsme již spolu pracovali na životopisné knize formou rozhovoru, která spatřila světlo světa po necelém roce. Sám jsem se v minulosti závodnímu běhání věnoval, i když na mnohem nižší úrovni, a tak mne zajímaly i konkrétní věci okolo tréninku. A rád jsem je pak formou knihy předal dalším čtenářům. Velmi zajímavými momenty jeho života byly například zisk ceny Fair play, přátelství s léčitelem a farářem Ferdou a trénink v domácím, kamarádském prostředí. A také mne zaujal fakt, že Vlastík v tréninku nikdy nezávodil. Kniha však není jen o sportovní kariéře, naleznete v ní i části pojednávající o dětství i téměř třicetileté etapě po ukončení běžecké kariéry.

Vlastík byl při rozhovoru velmi přátelský a komunikativní, což mi udělalo velkou radost. A tuto radost jsme se společně snažili přenést i na stránky knihy, i když samozřejmě tak jako každý jiný člověk, musel i Vlastík v životě překonávat spostu překážek.

Více informací o knize najdete na stránkách: www.zivotvbehu.cz

Autor:
  • Nejčtenější

Žena se dvěma vagínami má dva přítele, sexuální potěšení má rozdělené

21. března 2024  7:54

Annie Charlotte se narodila se dvěma vagínami. Ačkoli zprvu pro ni byl její zdravotní stav šokem,...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

26. března 2024,  aktualizováno  8:54

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Obří melouny už nejsou in, i muži mohou kojit a další zajímavosti o prsou

24. března 2024

Ňadra obvykle poutají pozornost mužských očí, jsou ovšem také částí lidského těla, která je...

Dvaadvacetinásobná matka přiznala závislost na těhotenství

22. března 2024  8:15

Sue Radfordová z Velké Británie má dvaadvacet potomků. Třiadvacetkrát byla těhotná a nevylučuje, že...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Žena si vysnila plastiku prsou v Turecku, život se jí změnil v horor

25. března 2024  7:59

Třiatřicetiletá Stephanie Briggsová z Velké Británie roky šetřila na operaci, po které měla mít...

Jedno ze siamských dvojčat se dočkalo svatby, druhé se vdávat nechtělo

28. března 2024  14:27

Čtyřiatřicetiletá Abby Henselová z USA se vdala už v roce 2021. O sňatku ovšem promluvila až nyní....

Intersexualita pro mě byl šok, říká žena bez ženských pohlavních orgánů

28. března 2024  8:45

Alyssa Ballová byla od mala vychovávána jako dívka. Ve skutečnosti ale úplnou dívkou nebyla. Pravdu...

KVÍZ: Oslavte den učitelů. Poznejte známé kantory a procvičte si znalosti

28. března 2024

Den učitelů se letos potkal s prázdninami, a k tomu ještě s přípravou na velikonoční svátky. Jestli...

Sex se zajíčkem je super, ale... Sedm důvodů, proč nechodit s mladším mužem

28. března 2024

Vztahy s výrazným věkovým rozdílem jsou stále častější a už dávno nepatří do kolonky „podivné“....

FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika
FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika

Monika Pavlíčková (35 let) je maminkou dvou dcer, sedmileté Terezy a čtyřleté Laury, a zároveň také manažerkou obchodního týmu společnosti ABF,...

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...