Ona
Velká Chuchle, únor 1979 – 1.místo. Jeden ze zimních závodů před MS v krosu v...

Velká Chuchle, únor 1979 – 1.místo. Jeden ze zimních závodů před MS v krosu v Limericku. Přede mnou běží s číslem 10 Karel Jirout z Dukly Praha | foto: archiv Jiří Šoptenko, Rungo.cz

UKÁZKA: Běhal jsem kopce s kameny v rukou, vzpomíná legenda Vlastík Zwiefelhofer

  • 0
Ne vždy se na trénink těšil, ale málokdy vynechal. A jejich součástí byly i kopce, nejprve vybíhané, později je zdolával skoky. „Byly to takové jelení skoky s vysokým kolenem a zvýšenou prací rukou. Maximem bylo 600 metrů odrazů v kuse, potom mi zvonily nohy,“ líčí Vlastík Zwiefelhofer, legenda našeho běhu, který drží už 39 let český rekord z Běchovic.

Trénink ve špatném počasí, při krizi

Upravoval jste si tréninky při špatném počasí nebo když byl horší terén (sníh, led, vítr, zima, horko)?
Když to klouzalo, trénink jsem běhal spíše pocitově nebo „na tepy“. Pokud nebylo sněhu po kolena, tak jsem do terénu chodil spíš jen na pomaloučké klusání. Kvalitní tréninky jsem odběhal po silnici na Poborovice a když toho sněhu bylo více, tak jsem na silnici   klusal a běžel ve stopě, kterou tam předtím zanechalo projíždějící auto. V hlubokém sněhu jsem netrénoval.

Vlastimil Zwiefelhofer

Je jednou z nejslavnějších postav českého vytrvalostního běhu. Příští rok oslaví jeho "český rekord" na Běchovicích (28:35.2) čtyřicáté narozeniny. Tento čas byl od té doby překonán jen Keňanem Chegem v roce 1996. Na Velké kunratické dokázal zvítězit celkem devětkrát a traťový rekord (10:58.9) zde má v držení již 35 let.

Nejslavnějším výsledkem Vlastíka (tak je nazýván v české běžecké komunitě) je však 6.místo na mistrovství světa v přespolním běhu v Limericku 1979. Tento výkon je také českým historickým maximem.

Vlastíkovou doménou byly krosy, přesto jsou skvělé i jeho osobní rekordy na dráze a v maratonu:

5km - 13:43.4 (1975)

10km - 28:27.2 (1979)

maraton - 2:14:19 (1980)

Měli jsme vyzkoušeno, a také nám to potvrdil pan farář Ferda, že pokud je mráz 10 stupňů pod nulou a více, tak se nemůže dýchat jen pusou, protože se tím poškozují dýchací cesty. V takových podmínkách se musí dýchat zároveň i nosem a sklípky se tím šetří. My jsme ale vždycky raději čekali, až vyleze sluníčko nebo se oteplí. Nebo jsem běžel tempo, které jsem udýchal nosem.

Velká horka jsem nemusel, a pokud to šlo, tak jsem trénink raději posunul a začal později, většinou kolem čtvrté nebo páté hodiny odpoledne.

Byl jste někdy tak unavený, že jste sám musel trénink zrušit nebo úplně změnit?
Jen výjimečně, až když jsem byl starší a většinou to bylo ze zdravotních důvodů. V začátcích, až do vojny, jsem se snažil odběhat vše podle plánu. Někdy jsem to však nedokázal v předepsaných časech. To jsme s panem Suchým rozebrali a upravili pro příště.

A přicházela někdy nechuť až taková, že se vám na trénink nechtělo?
Nemůžu říct, že bych byl vzorný a že bych se na trénink vždycky těšil. Když jsem byl unavený a viděl, že venku prší, tak jsem trénink odkládal na později, ale nevzpomínám si, že bych někdy nešel.

Stalo se vám někdy, že jste byl v tréninku, jak se říká lidově „zavařený nebo zadřený“ a nebyla to nemoc nebo zranění?
Ano, a když to pan Suchý poznal pohledem anebo podle vyšší tepové frekvence (TF), změnil trénink nebo jsme to výjimečně úplně zabalili. Pokud jsem trénoval sám, odběhal jsem pomaleji a snažil se informovat pana Suchého. Většinou následovaly lehčí tréninky, vyklusání, volné fartleky…, až se TF a chuť do běhu vrátila do normálu.

A odběhal jste i tréninky na hranici vyčerpání?
Tréninky na „morál“ také byly a kdybych se teď nepodíval do tréninkových deníků, tak bych nevěřil, že se tohle dá odtrénovat. Připadá mi, že se toho naběhalo moc a k tomu tři a někdy i čtyři „kvaliťáky“ za týden.

Vzpomínám si, jak mne jednou na juniorském soustředění v Klánovicích „strašně zatavil“ Karel Jirout (osobní rekord 13:56 /5 km a 29:11 /10 km), který v té době běhal ještě za Pardubice 800 a 1500 m. Trénovali jsme 2x denně a mezitím jsem si dával fotbálky před obědem i po obědě. Myslel jsem si, že jsem takový machr, že to jako vytrvalec vydržím.

Jednoho dne jsme spolu s Karlem měli běžet souvislý běh kolem 30 km. Oběhli jsme jedno kolečko, možná to bylo svižnější a mně najednou „došlo“. Říkal jsem si, jaká to je ostuda, když mi uteče středotraťař a že s ním musím vydržet. V Úvalech jsme přeběhli koleje, já vůbec nemohl, a tak jsem poprosil nějakou paní v zahradě: „Nezlobte se, nemáte trochu vody?“ Odpověděla mi: „Ne, poslední vodou jsem tady zalila záhon, nemám žádnou.“ V tu chvíli jsem si řekl, že to na just doběhnu, ale nešlo to. Ještě jsem to kousek zkusil a pak řekl Karlovi, ať běží dál sám. Vzal jsem to po takové pěšince při kolejích, chvilku šel, chvilku seděl. Okusoval jsem jehličí ze stromů i slupky z pomerančů, které tam někdo odhodil.

Přišel jsem na ubytovnu do Klánovic úplně vyřízený a dehydrovaný. Šel jsem k hrnci s čajem, opřel se o zeď a pil jeden kalíšek za druhým. Za chvíli už jsem cítil, jak jsem plný, i když žízeň jsem měl pořád. Byl to strašný pocit, na to nikdy nezapomenu. Nevzpomínám si, že bych byl po jiném tréninku takhle na dně.

A jak na to zareagoval váš trenér?
Nevím už, jestli tam byl, ale rozhodně by mi ty fotbálky, které mne hodně bavily, zatrhl.

Měl jste v době, kdy jste nemohl běhat, "běžecký absťák"? Býval jste v takových případech nervózní?
To by museli říct lidé, se kterými jsem v té době byl, ale po nemoci nebo zranění jsem se vždycky těšil, až si zase vyběhnu do Husína. Když něco nemáte, tak najednou zjišťujete, jak to bylo pěkné. Zranění nebo nemoci mne mrzely, ale je to sport a nejde jen jet pořád na vítězné vlně.

Dokázal jste pokaždé udržet danou intenzitu tréninku, nebo jste si při tréninku občas i zazávodil?
Na tréninku jsem nikdy nezávodil a bylo jedno, jestli mi někdo utíká. Pokud jsem měl běžet například na 156 tepech, tak jsem tak i běžel. Nevzpomínám si, že bych chtěl někdy někomu v tréninku něco dokazovat. Odběhal jsem plus minus to, co jsem měl v plánu. Když v plánu bylo, abych zrychlil, tak jsem zrychlil, ale někdy to také nešlo a pan Suchý mne zastavil. Ale asi 2x se mi naopak stalo, že jsem doběhal trénink a on mi řekl: „Tak si odpočiň a dáme ještě dvoustovku naplno.“

Posilování a trénink kopců

Často slyšíme o tom, že posilování by mělo být nezbytným tréninkovým prostředkem všech běžců. A že čeští běžci posilují málo...Jak jste na tom byl vy?
Běhání mne bavilo, ale posilování jsem nikdy neměl rád. Pan Suchý však chtěl, abych posiloval a cvičil. Vyrobil jsem si desetikilogramovou „činku“ tak, že jsem zabetonoval tyč do dvou plechovek. Měl jsem ji pak položenou doma u garážových vrat, ale posilování nemělo systém. Dělal jsem s ní jednoduché cviky na posilování rukou u stěny a v předklonu se zpevněnými zády. A také podřepy s lehkým výskokem. Bylo to jen v krátkém období o letních prázdninách. Vždycky jsem naposiloval jen to, co bylo nutné a raději jsem šel pomáhat na sena nebo dělat něco jiného.

Zařazoval pan Suchý posilování do společných tréninků běžců vaší skupiny?
V zimě jsme chodili každou sobotu do tělocvičny. Po rozklusání, rozcvičce a běžecké abecedě byla obratnost na žíněnkovém pásu, kotouly, stojky..., potom starty z různých poloh a kruhový trénink. Nakonec jsme si zahráli basketbal a občas i fotbal.

U kruhového tréninku jsme začínali 15'' cvičením, s 15'' pauzou. Po čase jsme zkvalitňovali na 30'' cvičení a 10'' pauza. Většinou to byla tři kolečka se sedmi až deseti stanovišti. Bylo tam posilování s vlastním tělem, cvičení ve dvojici a využívali jsme také vybavení tělocvičny, žebřiny, švédskou bednu, lavičky. Často jsme také posilovali s medicinbalem a občas skákali přes švihadlo. 
Posilování jsem někdy řešil i tak, že jsem běhal kopce s křemeny v dlaních, kameny nahoře pustil a ještě jsem v rychlém běhu pokračoval dál. To jsem si vymyslel sám a pan Suchý mi to schválil.

Myslíte si, že bylo chybou, že jste neposiloval více a po celý rok?
Bylo, a kdybych někoho trénoval, tak bych chtěl, aby posiloval. Já jsem měl dobré nohy a mizerná záda. Dnes bych dělal více posilování na záda, břicho a ruce.

Jakým způsobem jste přistupoval k tréninku kopců?
Jako kluka mne v době, kdy jsem běhal ještě sám, vůbec nenapadlo, že bych mohl kopce běhat. V začátcích u pana Suchého jsem kopce zařazoval pouze ve fartlecích a tam, kde jsem měl chuť, jsem si do nich zrychlil.

Po olympiádě v roce 1964 v Tokiu, kde vyhrál Peter Snell 800 i 1500 m, se někde objevilo, že byl předtím dlouho v horách a věnoval se vysokohorské turistice. Pan Suchý to měl nastudované. Nejdříve se musela rozvinout obecná vytrvalost, potom běh v tempu steady state a postupně se jednou týdně přidávaly i výběhy kopečků. Dost často jsem je běhal na Hůrce, kde jsou různá stoupání od 7 do 12 stupňů. Běhal jsem takové, abych těch výběhů zvládl pět. Další týden jsem běhal o 20 metrů dál, další přidal zase 20 metrů atd. Nejdříve to byly vybíhané svahy a mým vrcholem byly nakonec skákané svahy, kolem roku 1978. Byly to takové jelení skoky s vysokým kolenem a zvýšenou prací rukou. Maximem bylo 600 metrů odrazů v kuse, potom mi „zvonily nohy“. Ke konci už jsem moc nemohl a nohy mi klesaly dolů.

Trénoval jste ve vašem okolí v kopcích, které připomínaly Hrádek nebo Hrdlořezák?
Před Běchovicemi jsem běhal většinou dvoukilometrové úseky po rovině u Poborovic. Pátou dvojku trochu jinak. Začínal jsem od šráků, prvních 400 m bylo mírně do kopce a pak přišlo ještě prudší, 6 až 7 stupňů, 600 m dlouhé stoupání s mírným hupem. A nahoře se silnice 300 m mírně svažovala ke starému sokolskému stadionu v Klatovech, kde byla 350 m škvárová dráha, vedle ní zábradlí a 400 m asfaltový chodník, kde se finišovalo. Většinou jsem takový trénink běhal sám, dávalo mi to hodně zabrat a ke konci už jsem většinou moc nemohl.

A kopce na "Kunratice" jsem trénoval v Husíně, na travnaté cestě, kterou jsme přezdívali Vysavač. Kopečky jsem neběhal vždy stejné. Mohl jsem si vybrat od cca 30 až po 50 m prudkého stoupání. Cesta bývala také součástí jednoho našeho okruhu, který jsme běhali ze stadionu. Pokud jsme přiběhli k Vysavači a vyběhli nahoru, tak jsme toho měli pokaždé dost, a to jsme museli ještě pokračovat dál.

Tak čtrnáct dní před Kunraticemi jsem si ve fartleku vyběhl Vysavač někdy i dvakrát. Po prvním výběhu jsem zatočil do boku na vrstevnici, pak jsem se zase vrátil a běžel Vysavač ještě jednou. Dalo se to vyběhnout. Takové to šplhání a chvátání, jako když se běží na Hrádek, to jsem nikde netrénoval, i když v roklích za vsí by to bývalo šlo.

Zjara, když se v tréninku běhaly a skákaly kopce, jsem měl v Husíně nejdelší kopec asi stometrový. Ten jsem skákal v jednom tréninku i několikrát.

Dostával jste se k takovým tréninkům postupně?
Nebylo to hned, že bych skákal šestistovku, začínal jsem na 70 metrech a postupně se to podle pocitů zvedalo po desítkách metrů. Až na těch 600 m, což bylo od vodojemu u Hůrky dále po asfaltu a až nahoru ke zřícenině kostela sv. Anny, které jsme jako děti říkali Hrádek. Jeden čas tam byla také zesilovací stanice pro TV a rozhledna. V současné době je tam občerstvení. Nahoře byla ještě rovinka, kde jsem přešel do běhu a ještě zrychlil. Zpočátku byl takový trénink jen koncem „zimy“ a v posledních letech mé kariéry koncem zimy a v letním přípravném období. Tu šestistovku jsem skákal jenom jednou v životě.

Luboš Tesáček mi řekl před lety v rozhovoru, že neměl rád posilování, ale že nejlepším posilovacím tréninkovým prostředkem byl pro něj právě běh v kopcích.
Já bych tomu také fandil, ale intenzivní tréninky kopců jsme rozhodně nezařazovali do posledního měsíce až šesti týdnů před závody, ale předtím. Pak už jsme běhali tempa na rovině, protože jsem se musel z kopců v období před závody vždycky zmátořit. Kopce jsem pak běhal už jen při fartlecích jako oživení.

Zkoušel jste i jiné přirozené běžecké posilování, např. běh se zátěží nebo v těžkých botách?
V začátcích jsem občas běhal v „pionýrkách“ (předchůdce pohorek pro děti). Občas jsem běhal v gumačkách, ale to spíše proto, abych si nezamokřil tenisky. Později jsem si vzal na trénink, tak 2x za zimu lyžáky, které byly na povrchu gumové a uvnitř teplé, něco mezi pohorkami a galošemi. Neměl jsem to jako tréninkový prostředek, prostě jsem si šel zaběhat s jinou botou, alespoň se mi zdály potom maratonky lehké.

Bratr byl nimrod, občas jsem s ním naháněl zajíce. To jsme pak celý den chodili po kopcích a polích a muselo se tam také běhat. Na pole nebo do oranice jsem speciálně trénovat nechodil. Jen při některých fartlecích, kdy jsem věděl, že někde na mezi budou švestky, se mi to nechtělo obíhat a nevadilo mi zkrátit si to přes oranici. Dovedl jsem pak lépe číst terén. Věděl jsem, že tam kde jsou „lavice“ v orání, mám běžet vrchem, a když je pevnější spodek, v brázdě. Hodilo se mi to pak na závodech, například v Pardubicích, protože jsem věděl, kam je nejvýhodnější šlápnout. 

Druhou část ukázky vydáme v neděli 12. října. Bude o stravě, odpočinku a doplňkových sportech

Autor Jiří Šoptenko o knize

Loni v létě jsem Vlastíkovi zatelefonoval a dva týdny poté jsme již spolu pracovali na životopisné knize formou rozhovoru, která spatřila světlo světa po necelém roce. Sám jsem se v minulosti závodnímu běhání věnoval, i když na mnohem nižší úrovni, a tak mne zajímaly i konkrétní věci okolo tréninku. A rád jsem je pak formou knihy předal dalším čtenářům. Velmi zajímavými momenty jeho života byly například zisk ceny Fair play, přátelství s léčitelem a farářem Ferdou a trénink v domácím, kamarádském prostředí. A také mne zaujal fakt, že Vlastík v tréninku nikdy nezávodil. Kniha však není jen o sportovní kariéře, naleznete v ní i části pojednávající o dětství i téměř třicetileté etapě po ukončení běžecké kariéry.

Vlastík byl při rozhovoru velmi přátelský a komunikativní, což mi udělalo velkou radost. A tuto radost jsme se společně snažili přenést i na stránky knihy, i když samozřejmě tak jako každý jiný člověk, musel i Vlastík v životě překonávat spostu překážek.

Více informací o knize najdete na stránkách: www.zivotvbehu.cz

Kniha o legendě českého běhu: Vlastík Zwiefelhofer