Cena běžeckých bot je velmi diskutované téma. Někomu se zdají cenovky kvalitních modelů přiměřené, jiní běžci by tři tisíce korun za botu v životě neutratili. Pojďme se díky podrobné analýze editorů ze serveru solereview.com podívat na to, kolik stojí výroba běžecké boty, kolik procent z prodejní částky jde do kapsy značkám, jako je adidas nebo Nike, a jaký vliv má na cenu bot marketing a podpora profesionálních atletů a celebrit.
Pro svou studii si Solereview vybral značky adidas a Nike. Na tato jména padla volba především z toho důvodu, že se jedná o veřejné společnosti a každý tak má přístup k jejich účetním dokumentům. Díky tomu je možné odhadnout jednotlivé položky, které dohromady tvoří cenu běžeckých bot.
Výrobní cena
První z nákladů je logicky výrobní cena konkrétního modelů. Právě ta je často zdrojem negativních komentářů, obecná představa je taková, že boty prodávané za několik tisíc korun se v Číně vyrábí za směšné peníze.
Z následujících přehledů je patrné, že výrobní cena se u třítisícových bot pohybuje kolem sedmi až devíti set korun, a i když to na jednu stranu není úplně málo, opravdu se nejedná o hodnotu, která by byla extrémně vysoká. Problém je však v tom, že výrobní cena je jen jeden z mnoha výdajů, který je potřeba zaplatit. Možná vás o několik odstavců níže překvapí, jak málo jednotlivé značky na svých botách vydělávají.
Na obrázku výše je šest běžeckých a dvě lifestylové boty od adidasu, jejichž prodejní cena se pohybuje v rozmezí 120 až 350 dolarů (2 800 až 8 300 korun). Nejlevnější z těchto bot je adidas, dokáže botu vyrobit za necelých 30 dolarů (700 korun), ty nejdražší ho stojí 76 dolarů (1800 korun).
Nike je na tom s výrobou svých bot velmi podobně, většina oblíbených modelů se vyrábí za zhruba stejné peníze jako konkurenční produkty od adidasu.
Abychom situaci trochu ujasnili, je nutné definovat, co vše se vlastně pod výrobní cenou skrývá. V této částce je kromě samotného výrobního procesu zahrnuta ještě přeprava do přístavu, ale už nic navíc. Další náklady tedy padnou na přepravu, pojištění a clo.
Výrobní cena je stejná pro všechny velikosti od těch nejmenších po největší a vypočítává se vždy podle nejčastější velikosti, zpravidla pánské UK8 a dámské UK5.
Pro zjednodušení dále pracujme s běžeckou botou prodávanou za 100 amerických dolarů (2 400 korun), jejíž výrobní cena by byla 20 dolarů (tato hodnota odpovídá poměru prodejní/výrobní cena, který platí u reálných bot uvedených výše).
Minimální zisk
Po přepravě, průchodu celní kontrolou a zakotvení v americkém přístavu se nám tak najednou cena zvedne o necelých pět procent, když 1,3 dolaru bude stát přeprava společně s pojištěním a tři dolary si vezme vláda Spojených států.
Přepočteno na koruny tak výrobce musí zaplatit šest set korun, aby dostal do ruky botu, kterou bude prodávat za necelé tři tisíce. Zbývá nám tedy více než slušná částka, která by se dala prodejem jednoho páru bot vydělat, ale bohužel pro adidas, Nike a další značky není situace tak jednoduchá, do hry totiž vstupuje ještě množství dalších faktorů, které si nejsnáze vysvětlíme s pomocí následujícího diagramu.
Na obrázku vidíme stodolarovou adidasku rozdělenou na jednotlivé části podle toho, kolik musí výrobce za jednotlivé výdaje utratit peněz. Směrem z levé strany za sebou následují výrobní cena (21 dolarů/500 korun), přeprava, pojištění a clo (5 dolarů/120 korun), marketing (8 dolarů/190 korun), jiné výdaje (platy, pronájmy, energie... 13 dolarů/310 korun), daň z příjmu (1 dolar/24 korun), zisk (2 dolary/48 korun) a na závěr marže pro obchodníka (50 dolarů/1190 korun).
Zajímá vás, kam se poděla částka za vývoj, který má cenově odlišovat levné modely od těch dražších? Není schovaný nikde jinde než v „ostatních výdajích“, v nichž jsou mimo jiné platy vývojářů i náklady na chod jednotlivých laboratoří. Do celkové ceny se vývoj nezapíše větší měrou jednoduše proto, že se rozpočítá do všech modelů od těch technicky nejvyspělejších (a vývojově nejdražších) až po ty nejlevnější, které pouze kopírují již dávno zavedené postupy.
Možná se vám to zdá neuvěřitelné, ale adidas má z bot, které se prodávají za dva a půl tisíce, pouze necelých padesát korun. Zbylou částku je potřeba zaplatit za to, aby se bota vůbec dostala k cílovému zákazníkovi.
Trochu lépe je na tom značka Nike, která sice vyrábí boty v průměru o dolar dráž, ale díky nižším nákladům na marketing se dostane na zisk celých 5 dolarů (120 korun).
Kolik připadne prodejcům?
Situace se obrací a nyní to vypadá, že ten, kdo na prodeji bot neskutečně vydělává, je koncový prodejce. I v tomto případě však musíme počítat s podobným postupem, kterým jsme prošli v případě výroby běžecké boty.
Jako příklad nám tentokrát poslouží největší americký eshop se sportovní obuví Footlocker.com. Na obrázku velmi podobném tomu, který jsme rozebírali před chvílí, je jasně vidět, že po odečtení všech nákladů se ani tentokrát zisk výrazně nezvedne a Footlocker má oproti samotným značkám pouze nepatrně vyšší zisk pohybující se kolem 6 dolarů (140 korun).
Sleva vs kvalita
Je poměrně zajímavé, že velkou část, o kterou se snižuje celkový zisk, tvoří slevy, bez kterých by se ovšem běžecké boty prodávaly jen velmi těžko. Při výrazných slevách přes třicet procent je patrné, že se prodejci daří maximálním způsobem eliminovat ostatní výdaje (ať už je to personál, pronájmy, nebo marketing) a sází především na velkoobjemový prodej, který jako jediný dokáže generovat uspokojivý zisk.
Pěkné je i srovnání obchodů, které prodávají za plnou cenu, a těch, které sází na slevovou politiku. Aby své zboží prodaly, musí obchody prodávající za plnou cenu investovat mnohem více peněz do kvalitního proškoleného personálu a pronájmu lukrativnějších lokalit. A i když mají takové obchody zpravidla lepší marže, po odečtení všech nákladů jsou na to stejně jako jejich konkurence, která šetří, kde se dá, aby mohla prodávat velké množství bot s co nejnižší cenou.
Kolik nás stojí elita?
Na závěr je potřeba odpovědět na dvě poslední otázky. První z nich zní, jaký vliv má na cenu běžeckých bot podpora profesionálních sportovců, týmů a celebrit.
Odpověď je pro cílové zákazníky naštěstí poměrně příznivá, už předem se dalo podle nízkých nákladů na marketing tušit, že vliv podpory eliťáků nebude nijak vysoký. V případě Nike, kde za těmito účely ročně utratí přes miliardu dolarů, se totiž bota zdraží v průměru pouze o jeden a půl procenta.
Jak je to s levnými botami?
Na úplné finále jsme si nechali otázku možná ze všech nejzajímavější: Jak je možné, že se dají koupit sportovní boty za pár stovek, když adidas na botách za několik tisíc vydělá pouze padesát korun?
Opověď je jednoduchá. Aby byl výrobce schopný nabídnout nižší cenu, musí se šetřit. Vše začíná v továrně, levné boty se vyrábějí tam, kde je nejlevnější pracovní síla (a samozřejmě i horší pracovní podmínky, které však jdou kvůli důrazu na nízkou cenu stranou). Pátrání po úsporách se projeví i v použití méně kvalitních, zato levnějších materiálů, které sice budou na první pohled vypadat jako ty u dražších bot, ale jejichž funkční vlastnosti budou velmi omezené. Kromě výroby se minimalizují rovněž výdaje za marketing a hledají se distribuční cesty, které umožní snížit náklady na straně cílového prodejce.
Vítek Kněžínek Vítkovi leží v botníku něco přes třicet párů běžeckých bot všech možných typů, které nejraději testuje na dlouhých závodech v horách, kde se mu čas od času podaří probít na pódiové umístění. Rád má i silnici, na které v letošním roce pokořil hranici 75 minut na půlmaratonu. Chcete-li se Vítka zeptat na jakékoliv téma související s běháním a aktivním způsobem života obecně, navštivte naši poradnu. |
