• V roce 2014 jsem měl nadváhu, teď pravidelně sportuji a nemám dost

      15:02
    Tohle je příběh mé proměny od počátku roku 2014. Od zábavné nečinnosti k zábavné aktivitě. Od pasivního sledování sportů k jejich nadšenému provozování. Je mi jedno, jestli je běhání cool a in, jednoduše mě baví překonávat se.

    | foto: Jarmil Vepřekpro iDNES.cz

    Na začátku roku 2014 byl můj stav přibližně následující. 25 let, 100 kg na 187 cm, několik let bez pořádného pravidelného pohybu (se soutěžním fotbalem jsem skončil už v 18), hodně nezdravé zábavy, hodně piva, málo práce.

    V momentě, kdy jsem na váze viděl číslo 100, se ve mně ale něco zlomilo. Říkal jsem si: „Jo, mám 187 centimetrů a kila na mně nejdou zase tak moc vidět, ale 100? 100??? To už je prostě moc!“ Razantně jsem upravil jídelníček, dodržoval doporučenou denní dávku bílkovin, tuků, cukrů a vlákniny potřebných pro správný metabolismus dospělého muže (za pomoci nejmenované mobilní aplikace toto sledování umožňující) a k tomu přidal to nejdůležitější: každodenní POHYB!

    2014: Ze 100 na 88 kg

    Chodil jsem přes Brno pět kilometrů pěšky na univerzitu a pět zpět. Večer pak do posilovny, kde jsem trávil většinu času chůzí a během na pásu; z ní jsem pak chodil znovu pěšky kolem čtyř kilometrů. Kila letěla dolů jako po másle, kilogram týdně. Opravdu stačí jen jíst normálně a hýbat se pravidelně, o nic víc nejde!

    Fotogalerie

    Na konci dubna 2015 jsem skutečně dosáhl cíle a má váha se ustálila na 88 kg, což je při mé výšce dle BMI normální váha. Cítil jsem se skvěle a bylo léto, a tak jsem začal s běháním. Ovšem bylo to jen pár proběhnutí na zkoušku a pak přišly výlety a taky hodně práce, dovolená... Po létu se ale vrátil klasický brněnský režim a přiznám se, že jsem opět trochu zlenivěl. Posilovna mě už ale moc nelákala. Užil jsem si jí dost a být zavřený s cizími lidmi ve stísněném prostoru mě již víc netáhlo. Přesto bylo pár návštěv právě posilovny až na pár turistických zážitků mým jediným sportovním vyžitím v závěru roku 2014.

    Nadváhy jsem se zbavil, ale cestu k pravidelnému sportu jsem stále hledal (ne, že bych snad neznal všechny provozovatelné sporty). Až v lednu 2015, na sněhu, jsem začal pravidelně běhat. Běhal jsem, běhal, ale zdánlivě bez cíle, i když časy tréninků se pozvolna zlepšovaly (cca od 10 km za 55 minut k 10 km za 50 minut).

    2015: Závody jako motivace k intenzivnímu tréninku

    Pak jsem ale jednou v noci investoval nemalé peníze a předem si zaplatil startovné na několika závodech, abych měl větší motivaci. V pořadí tak měly postupně přijít v dubnu Masaryk Run (10,5 km) a Brněnská desítka (10,5 km), v květnu Night Run Brno (10 km), v červnu olomoucký Mattoni půlmaraton (21 km) a v srpnu pak vrchol v podobě brutálního Jesenického maratonu (42 km, převýšení cca 1650 m).

    Začal jsem si od března (a snažím se stále) dávkovat pravidelné svižné desetikilometrové běžecké tréninky (již vždy pod 50 minut) a pokud to šlo, tak i třicetikilometrové okruhy na kole v maximálním tempu (dvakrát pod hodinu, většinou lehce nad). Občas jsem si ale v běhu přidal a zaběhl kilometrů 15-20.

    Jak dopadly první závody po pár týdnech tréninku? Masaryk Run na Masarykově okruhu byl jedinečný svojí trasou (49:22), Night Run (44:49, až v květnu) zase atmosférou vytvořenou stovkami čelovek. Byli jsme jako pomalé motorky a pak zase jako stádo světlušek. Časem mě pak poprvé velice potěšila Brněnská desítka, kde jsem 10,5 km zvládl za 46:21, což byl v dubnu na delší dobu můj nejlepší výkon jak rychlostně (13,66 km/h), tak co se týče pořadí, kdy jsem doběhl 48. z 651 běžců a běžkyň. Měl jsem velkou radost, jsem soutěživý typ a když běháte pár měsíců a porazíte 90 % zúčastněných, přičemž z nich spoustu tvoří mladší i starší, ale jistě výrazně zkušenější běžci, dá vám to impuls do dalšího tréninku a zlepšování se.

    Dvakrát označen za magora na kole

    A co milované kolo, na kterém jsem přeci jen občas někam vyjel už mnohem dříve (ovšem jen občas)? Dvakrát mě měli za blázna. Poprvé, když jsem sám objel CHKO Jeseníky a Slezskou Hartu, podruhé, když jsem se už v přípravě na Jesenický maraton vydal na kole na Praděd a zpět (viz fotografie).

    To jsou ty největší masakry, jež jsem si v tréninku nadělil. Co se týče závodů, všude jsem doběhl v časech, které jsem si přál, nebo jsem si je alespoň maximálně užil, ale jak v tréninku, tak v závodech, jsem cítil neodolatelnou touhu si přidávat, někdy tolik, že lidé kolem mě jen kroutili hlavou, že se chci zničit. Jenže já se vůbec necítil jako někdo, kdo se ničí, ale jako někdo, kdo se zlepšuje a nabírá na síle!

    Další level - půlmaratony

    V červnu jsem si tak ještě nečekaně střihl Paramuťák, což byl můj první a hned horský půlmaraton, který se běhá u nás v lesích a na který si troufají jen zkušení trailoví borci. Doběhl jsem v čase 1:48:24 na 22. místě z 33 bláznů a byl jsem nadšený, že jsem vůbec někoho porazil! Zjistil jsem, že jsou závody, které většina přihlášených běží pro radost, ale také ZÁVODY, které jsou velkými výzvami i pro zkušenější.

    Zanedlouho pak přišel úchvatně organizovaný Olomoucký půlmaraton v nádherném prostředí hanácké metropole a zatím tempově nejvyrovnanější a zároveň svižný závodní běh vůbec, kdy jsem proťal cíl po závěrečném sprintu po dlažebních kostkách v čase 1:35:14 na 546. místě ze 4 tisíc běžců.

    Jo, abych nezapomněl, za podporu chci poděkovat zejména své přítelkyni, která i moje tréninky sleduje na internetu a čeká, až se jí vrátím. Domi, díky!

    Léto, příprava na Jesenický maraton a poté onen neskutečný masakr

    V létě jsem se kromě práce věnoval turistice, běhu i cyklistice. Vše jsem směřoval k tomu nejtěžšímu, co mělo přijít, Jesenickému maratonu 22. srpna. Od 1. srpna jsem za tři týdny naběhal 125 km (včetně 50 km na dovolené v Chorvatsku) a na kole jsem od 1. července najezdil tréninkovým tempem 480 km, k tomu asi 100 km turistiky, cvičení a pár desítek km na in-line bruslích. 14 dní před závodem jsem do sebe cpal extra porce vitamínů a hořčíku, abych předešel únavě a zejména křečím. Nic mě ale asi nemohlo připravit na to, co 22. srpna skutečně přišlo.

    Už ve frontě na WC na Ramzové (start, 778 m.n.m.) jsem začínal být nervózní, když si všichni povídali, jak rychle to dali loni a předloni a jak dopadli na tamtom 100km ultramaratonu v zahraničí apod. Říkal jsem si jen „Co tady děláš, ty blázne? Ty nejsi magor, tohle jsou borci a magoři, ty jsi v porovnání s nimi dnes poprvé obul běžecké boty!“

    Pro představu, co mě následující hodiny čekalo, viz mapa ve fotogalerii. Jak můžete vidět, tento závod pro blázny je nejbrutálnější hned na začátku, čehož jsem si byl dobře vědom a chystal se na to fyzicky i psychicky. Stoupání na Šerák na prvních pěti kilometrech je jednoduše vražedné. Na jednom úseku stoupáte dva kilometry do sklonu neuvěřitelných 20 %, a to máte závodit! Přesto jsem to zvládl velmi svižnou chůzí (nikoho jsem běžet neviděl, možná běželo pět nejlepších, nevím, jestli ano, tak smekám) a držel se někde v TOP100 ze 250 zúčastněných.

    Hned po Šeráku (1329 m.n.m.), prvním osvěžení a následném Keprníku (1423 m.n.m.) následovalo terénně náročné klesání na Červenohorské sedlo (1013 m.n.m.), kde jsem se držel na stejné pozici (116.) a držel se rovněž plánu, který zněl doběhnout v čase do 4:30:00.

    Bohužel, i když jsem až do 23. kilometru na Švýcárně držel pěkné umístění, přišlo to, čeho jsem se bál nejvíc - po velice dlouhé době jsem dostával křeče do obou lýtek. Poslední dva kilometry na Praděd (1491 m.n.m.) jsem tak střídal běh s chůzí, jako i ostatní, ale co jsem se ptal, nikdo křeče neměl, jen prostě nebyly síly. Ty já měl, byl jsem připravený, ale křeče jsou křeče...

    Na Pradědu jsem pozdravil známé Davida s Janou, kteří přišli fandit (zdravím a díky!) a „seběhl“ jsem na Ovčárnu (už na 145. místě), po které mělo přijít poslední velké stoupání na Vysokou Holi (1465 m.n.m.). Hned v jeho úvodu se nejen opět přihlásily křeče v lýtkách, ale dostaly posily do stehen a třísel. Neustále jsem zkoušel to rozmasírovat a rozběhat, ale nešlo to, nebylo mi povoleno víc než chůze a i ta byla náročná.

    Postupně jsem tak rychle ztrácel jak vybojované pořadí, tak vysněný čas, který jsem už o mnoho kilometrů dříve zmírnil na 5 hodin, ovšem i to bylo teď nereálné. Běžci mě velice pomalu předbíhali a já si jen mohl nadávat: „Kam jsi na tom Šeráku spěchal? Kdybys to vyšel pomalu, mohl jsi teď běžet, vole!“

    Byl jsem naštvaný, strašně naštvaný. U Jelení studánky, tj. na 36. km a asi šest kilometrů před cílem, jsem se napil ledové vody z místního pramene, který protáhl můj jícen jako ledový meč. Necítil jsem se osvěžen, opravdu, málem mě to zabilo... Nicméně, od té chvíle jsem už křeče nepocítil.

    Líbil se vám článek?

    Všem článkům od čtenářů nyní můžete dávat hlasy a odměnit tak autory za jejich práci. Pokud se vám článek líbil, klikněte dole pod článkem na tlačítko Článek se mi líbí.

    Autory nejlépe hodnocených článků pak každý měsíc odměníme.

    Ze Ztracených kamenů jsem najednou mohl klidně letět jako vítr, což se taky klidně mohlo stát, protože sletět tu na hubu opravdu nebylo umění, což se naopak jistě dá říct o snaze zůstat naživu. Rozviklané kameny se zde jednoduše označují za stezku. Rychle to opravdu nešlo. Alespoň na posledních dvou kilometrech lesem jsem ale ještě mohl zabojovat, předběhl jsem zpátky asi osm běžců, kteří předtím překonali mé kulhavé já.

    Do cíle na Skřítku (870 m.n.m.) jsem za mohutného povzbuzování celé rodiny včetně mých milovaných synovců a neteře dorazil, uznávám, naprosto vyčerpaný, což se ale projevilo až na lavičce při odpočinku (kdy jsem se málem pozvracel a omdlel). Čas? Nakonec 5:31:04 a 181. místo z 251 bojovníků. Za pár minut ale pocit závratě zmizel a vychutnal jsem si guláš, řízek a pivo. Ono se taky 17 000 KJ nedobije jen tak (kalorií jako minimálně dvacet 12° piv).

    Bylo to něco vizuálně a zážitkově výjimečného, ale fyzikálně výjimečně krutého. Přesto, i po tomto závodě jsem začal uvažovat o závodech ještě náročnějších, jako je například 94 km dlouhá a nesmírně profilově náročná Beskydská sedmička. Ale to třeba zase za rok, až na sobě zase o něco víc máknu...

    Aktuálně: Blanenská desítka - osamocený magor znovu v akci

    I na podzim se ještě chystám zúčastnit vybraných závodů, přestože startovné tentokrát nemám uhrazené motivačně už půl roku předem. Chci se ale ještě zmínit o dalším skvělém závodě, který jsem absolvoval teď v sobotu 12. září.

    Tím byla Blanenská desítka, skvěle zorganizovaný den, kde si mohlo na 1000 závodníků vybrat ze tří způsobů, jak zdolat 10 km po rovině a asfaltu. In-line brusle, koloběžka, běh. Na bruslích jsem se krásně svižně projel s přítelkyní. Na jedno jsem si však, alespoň pokud mě výsledkové listiny neklamou, troufl pouze já. Absolvoval jsem všechny tři hlavní závody...

    Chtěl jsem tento blog napsat, i když nemám tušení, jestli ho někdo bude číst. A proč? Protože se chci přiznat. ANO, JSEM MAGOR. Ne v normálním životě, ani v hospodě po 10 pivech, to jsem celkem slušňák, alespoň tedy myslím. Ovšem co se sportu týče, jsem magor 100%, celý život jsem magor ohledně pasivního sledování sportu, ale už více než rok jsem magorem aktivním.

    Baví mě to, cítím se skvěle a je boží se neustále překonávat a jít za vlastními pokroky, pokud ale chcete nějakou další motivaci, tady je:

    Po pořádném výkonu chutná všechno líp a s chutí mizí únava! Tak choďte, běhejte, jezděte a užívejte si všechno pití a jídlo jako odměnu! Funguje to!

    Napište svůj článek i VY

    Tahle rubrika je určena těm, kteří se chtějí podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy.

    Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.

    Psaní o běhání je někdy náročné.

    Psaní o běhání je někdy náročné.

    Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se.

    Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na editaci článku a co zveřejní (a co ne), bez udání důvodů.

    Marek

    NÁZOR ČTENÁŘE NEMUSÍ KORESPONDOVAT S NÁZOREM REDAKCE!!!

    Autor:
    Článek se mi líbí


    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?


    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.