Mé první běhací botky „ňúbalancky“ se mi pomalu ale jistě rozpadají, počet naběhaných kilometrů bude zcela určitě zajímavý (ráda bych se pochlubila, ale nevím, ze začátku jsem to vůbec nijak neměřila), čas na jeden kilometr také nebude nijak tragický, absolvovala jsem i jeden závod, motivaci neztratila a nutit se nemusím…
Spíš mám tak vše nějak naopak… nebo to jen špatně vidím?
Naučila jsem se… Oprava – má běžecká guru mě naučila nevybíhat jak stádo splašených slonů, ale pomalu poklusem, tak abych mohla dýchat pravidelně a po pár metrech nelapala po dechu, a s tím, že pak, když budu chtít, tak si přidám. A často se mi ani přidávat nechce. Proč taky, když jsem se šla proběhnout pro radost a ne pro výhru v závodě?
Poslouchám zvuky přírody
Běžím pokaždé tam, kam se mi zrovna chce, nebo podle terénu. Pokud je dobře a není bláta na polňačkách, nejraději se pohybuji tím směrem, většinou bez mapy, jen když běžím nějakou cestu poprvé, tak si jí pro jistotu vezmu. A běží se mě dobře. Do kopečku hůř, z kopečku lépe, jen… kdybych občas neočúravala „každý patník“. Ale to je má chyba, vím, že nemám před běháním pít čaj nebo kafe. Přesto občas pozapomenu, že půjdu běhat, a „neštěstí“ je na světě.
Neběhám ani s hudbou, protože ráda poslouchám zvuky přírody. Ve městě bych si možná jedno ucho zašpuntovala – a druhé nechala volné kvůli bezpečnosti. Zvuk mého vlastního dechu mi také nevadí, i když s ním někteří bojují, ani capání mých nohou o asfalt (pokud po něm zrovna běžím nějaký úsek). Naopak, to capání v spojitosti s ostatními zvuky mi přijde jako úžasná hudba s parádním rytmem, ve své fantazii k němu připojím další nástroje či zvuky, které by mohly být jeho součástí a tradá, takovou parádní hudbu jen tak někdo nevymyslí.
Také nemám žádnou metu – jako zvládnout tempo pět minut na kilometr, nebo uběhnout za měsíc 150 kilometrů. Ano, mobil u sebe nosím, ale dlouho jsem nic neměřila. Později jsem své trasy sledovala v počítači, abych věděla, kolik jsem uběhla a za kolik - orientačně. Zdali jsem se o něco málo zlepšila. Pak jsem se rozhodla do mobilu dát aplikaci, to tehdy po mém prvním závodu, abych věděla, jak rychle běžím a kolik toho zvládnu za měsíc.
Aplikace
Jak se mylně domnívala má běžecká guru, nepotřebovala jsem aplikaci, abych byla spokojená s tím, o kolik jsem překonala sama sebe. Jen jsem chtěla vědět, jak dlouho jsem ten den běžela a jak daleko, protože mé trasy nebývají stejné. A také mne zajímal měsíční součet. Toť vše.
Líbil se ti článek?Všem článkům od čtenářů nyní můžete dávat hlasy a odměnit tak autory za jejich práci. Pokud se vám článek líbil, klikněte dole pod článkem na tlačítko Článek se mi líbí. Autory nejlépe hodnocených článků pak každý měsíc odměníme. |
Má běžecká guru mi vždy říkala, že mám běžet, jak dlouho chci a tempem jakým chci. Což se lehce řekne a hůř udělá, hlavně když si to blbě naplánuju a vyběhnu jen hodinu předtím, než mám být v práci a přitom cítím, jak krásně se mi běží a přitom v práci potřebuji býti včas. Ale říkám si, lepších těch pět kilometrů nežli nic. Příště si to naplánuji lépe.
Nyní opět neměřím, mobil u sebe nosím, jen abych orientačně věděla, kolik je hodin, a kdyby se potomek sháněl se po rodiči. Jinak netřeba. Prostě běžím… a ještě tam a tam bych mohla… a pak už se mi nechce, tak to otočím domů… Tak si běhám horem dolem… A nevěřícně sleduji různé stránky, jak se dají měřit kilometry, rychlost, kalorie, kila, svačiny, obědy… Neřeším. Nic. Kila jdou dolů samy, až mám chuť zařvat: STOP! Protože letos je to už třetí velikost kalhot, kterou jsem musela koupit a za chvíli bude snazší mne živit než šatit.
Jím, co chci. Nikdy jsem nejedla jako barbar, typická česká ani slovenská kuchyně mne až na pár jídel, které stejně dělám výjimečně, jednoduše nechutná. Kdežto zeleninou se mohu cpát horem dolem a nikdy se jí nepřejím, doplňuji ovocem, oříšky, zeleninové polévky, luštěniny… a čokoláda. A tou se nijak neomezuji. Od té doby co běhám, tak ne. I v devět večer, když na to přijde, si kousek dám :)
Těším se na každý běh
Netrpím nechutí vůči vyběhnutí. I když se mi jeden den nechce, druhý den už jsem jak na trní a jdu bez ohledu na počasí. Je pravda, že když byla onehda ledovka, nešla jsem běhat i tři dny a nestalo se vůbec nic, kromě toho, že jsem byla jako na trní. Těším se. Těším se na každý výběh a nebojuji sama se sebou, zda vůbec jít.
Před vyběhnutím se nijak zásadně nerozcvičuji… prostě se obleču (naskládat na sebe v zimě vrstvy je rozcvička sama o sobě), již nějakou dobu po doběhnutí víceméně nestrečuji, protože po pár negativních zkušenostech, kdy jsem si svaly natáhla více, než bylo vhodné a pak mne v nich dlouhé týdny píchalo, jsem to nechala tak. A neděje se nic.
Běhám ráno, běhám večer, běhám v noci, běhám před polednem, běhám v poledne či po poledni. Je mi to jedno, nemám žádný oblíbený či neoblíbený čas, jen po tmě je to horší. Místo očí baterky nemám a s čelovkou to pro mne není pravé ořechové.
Mám energii na běhání ráno i večer. Když mám chuť běhat, nezáleží mi na hodině. Prostě to jde, i do půl hodiny po probuzení i půl hodiny před spaním.
Nezapomenout na jídlo
Jediné, co mne opravdu limituje, je vyběhnutí na delší trasu bez jídla. Kratší výběh (cca 5-7 km) zvládnu v pohodě i bez snídaně hnedka po ránu. Jinak, před delším během, musím něco zakousnout a pak klidně do půl hodiny vyrazit. Žádné dlouhé trávení před vyběhnutím nepotřebuji.
Nikdy jsem nevěřila, že přijdu běhání na chuť. Že bude tak snadné. Že nemá téměř žádné limity. Že jediným limitem je mé tělo, které stačí poslouchat a naslouchat mu. A je to v pohodě… Vypadá to tak. Ale běhám krátce. Teprve rok. Uvidíme později. Za dva, tři, dvacet let.
Ale proti jiným sportům (kromě chůze, potažmo turistiky) mi přijde úžasné. Člověk nepotřebuje k jeho vykonávání nic, jen sebe. Žádné nástroje, nářadí, složité hejblátka. Jen sebe, své nohy, srdce, tělo a chuť vyběhnout. Nic víc. A jde to samo. Celá ta úžasná mašinérie lidského těla se rozběhne a rozhýbe jen tak. Protože si člověk řekne: Běž!
A tak běží a těší se. Ze sebe, z pohybu, z přírody, z toho že je a běží. A tak se zrodila Běžkyně.
Napiš svůj článek i TYTahle rubrika je určena těm, kteří se chtěji podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.  Psaní o běhání je někdy náročné. Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se. Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na to, co zveřejní a co ne, bez udání důvodů. Marek NÁZOR ČTENÁŘE NEMUSÍ KORESPONDOVAT S NÁZOREM REDAKCE!!! |
