Ona

Přebal knihy Stopy v oblacích | foto: Rungo.cz

Ukázka: Stopy v oblacích jsou kronikou masochistické touhy

  • 0
Tato kniha změnila žánr – patří k povinné četbě každého běžce a běžkyně, kteří se alespoň jednou za čas hodlají popasovat s nějakým (nejlépe vyšším) kopcem.

Uznávaný autor a běžec se rozhodl, že svět běžců do vrchu zažije na vlastní kůži. Potkával se s běžeckými legendami, které absolvovaly nejděsivější závody a běžecké výzvy, účastnil se mnohadenních závodů, v nejzapadlejších koutech Anglie objevoval tvrdé borce, kteří pamatují doby, kdy běh ještě hodně bolel... A vznikl portrét jedné z nejdrsnějších běžeckých disciplín, v níž se střídá extrémní vyčerpání s okamžiky radostného osvícení. Stopy v oblacích jsou kronikou masochistické touhy a obdivuhodné výdrže. Je to lyrická pocta britským horám a lidské vůli.

Ukázka z knihy

Legenda o Železném Jossovi

Stopy v oblacích

Askwith Richard

Joss Naylor je jenom jeden. Tím nechci říct, že existuje víc Billy Blandů nebo Kenny Stuartů – ale zatímco se teoreticky dá připustit, že se někdy v budoucnu objeví běžec do vrchu, který se výkony, ladností a kuráží vyrovná Billymu nebo Kennymu, Joss Naylor je nenapodobitelný. Nikdo jiný se nikdy nestane srovnatelným sportovním velikánem tak osobitého rázu. Joss je doslova a do písmene legenda.

Doslova a do písmene? Inu, příběh o jeho životě a hrdinských výkonech je pravdivý, ač ho stále nová převyprávění překryla vrstvami mýtu natolik, že se fakta tu a tam ztrácejí v mlhách fantazie. Lidé, kteří se s ním v životě nesetkali, mají pocit, že ho znají, lidé, kteří ho nikdy neviděli běžet, mají jeho výkony pevně vryté do paměti. „Já o běhání do vrchu nevím vůbec nic,“ prozradil mi nejeden sportem nezasažený obyvatel Cumbrie, „ale samozřejmě znám Josse Naylora.“

Je to muž, kterému jako chlapci řekli, že už by se nikdy neměl věnovat namáhavým aktivitám; který měl tak pochroumaná záda, že strávil pět let ve speciálním korzetu a dvě desetiletí ve víceméně neustávajících bolestech; kterému ještě před začátkem běžecké kariéry vyoperovali z páteře dvě ploténky a z jednoho kolena všechnu chrupavku; který jednou chodil šest týdnů se zlomeninami v obou chodidlech, aniž si toho všiml; který má skoro komickou schopnost přitahovat karamboly. Přes to všechno přeměnil svou křehkost v nezničitelnou odolnost, když začal před třicítkou běhat v kopcích. Jen málo lidem se podařilo tak plně ovládnout sebe sama nebo tak dokonale přemoci slabost těla silou vůle. Dosud nikdo nepřijímal krutost hor tak chladnokrevným, tak inspirativním způsobem jako Joss.

Podle legend je to též muž, který se běžně zastavoval při rekordních bězích, aby pomohl jehňátkům v nouzi (s přimhouřenýma očima je to pravda: udělal to jednou a pak ještě když komusi dělal vodiče na BG); který jednou vyhrál závod den poté, co si zlomil nohu (nepravda: „Joss si v pátek zlomí nohu a v sobotu vyhraje“ je jen místní úsloví, které popisuje Naylorův zvyk uhnat si krátce před velkou soutěží bolestivé zranění a pak vyhrát bez ohledu na něj); který jen tak běžel 18 mil přes kopce na stadion, kde se pokoušel o rekord v běhu na 24 hodin na dráze (ne úplně pravda: běžel na trénink, ne na samotný pokus o rekord); který se vzepřel varování, že bude po zbytek života upoutaný na invalidní vozík, nepřestane-li běhat (ve skutečnosti byl varován před prací na farmě, ne před sportem a navíc se tak úplně nevzepřel).

Jenže na jeho nezpochybnitelném životním příběhu je tolik pozoruhodných detailů, že žádné vybájené přikrášlování ani není potřeba. Joss Naylor je kromě Billa Teasdalea jediným vrchařem, jemuž byl udělen Řád britského impéria, jediný, jehož jméno se objevuje v titulu knihy, jediný, po kom byl pojmenován vytrvalostní běh, jediný, jehož jméno kdy nesl dostihový kůň (poražený favorit Velké národní z roku 2004), jediný, o němž byla napsána píseň, a myslím, že jediný, kdo vyhrál soutěž o největšího lháře na světě (kterou každoročně pořádá hospoda Bridge Inn ve vesnici Santon Bridge ve Wasdale). Natočili o něm víc televizních dokumentů než o všech ostatních běžcích do vrchu (živých či mrtvých) dohromady. A napsalo se o něm rozhodně mnohem, mnohem víc slov. Chceme-li vměstnat jeho život do jediné kapitoly, kde začít?

Jedním z předvídatelných míst je Wastwater, nejhlubší jezero Anglie, které se třpytí na úpatí nejvyšší anglické hory na západním okraji Lake Districtu. Tady se Joss narodil, ve Wasdale Head, na severovýchodním konci jezera, a tady prožil celý život. Zapadlejší kout světa abyste pohledali: víska je hradbou hor odříznutá od přelidněných turistických zón v centrální části oblasti, autem se do ní dá dojet jen ze šedivého cumbrijského západního pobřeží po mnohamílové úzké silničce, jejíž nekonečné zákruty dokážou přivést netrpělivé návštěvníky z jihu k zoufalství. Wasdale Head není ani tak vesnice, jako místní jméno: končí tam jezero i silnička, po údolí je rozesetých pár farem a kamenných domků (společně s nejmenším kostelem v Anglii). Většinu statků v nějakou chvíli obývali členové rodiny Naylorových, jejíž kořeny v údolí sahají až do roku 1928 (z matčiny strany dál).

Dvacet osm vrcholů za sebou, před sebou ještě třicet dva: Joss Taylor (vpravo, se psem jménem Fly) probíhá vesnicí Buttermere při “šedesátce k šedesátce” v roce 1996

Joss se zde narodil roku 1936 na Middle Row Farm. Byl nejmladší ze tří bratrů. Po něm následovala ještě mladší sestra. Do školy chodil do Gosforthu, vzdáleného 10 mil po cestě, ale (ke zklamání mýtotvůrců) nemusel tam běhat, nýbrž jezdil školním minibusem. Od sedmi let ovšem pomáhal otci a bratrům v kopcích při zemědělských pracích: naháněl ovce, dojil krávy nebo se učil, jak stavět kamenné zdi a opravovat ploty. V říjnu se ve Wasdale koná každoroční slavnost, kde se běží i malý závod do vrchu, ale Josse víc zajímal severoanglický zápas, v němž se jevil celkem slibně do věku devíti let. Pak schytal ránu ve spontánní pranici ve škole a pár dní nato navíc při přelézání plotu uklouzl a přistál na kostrči. To se přihodilo skoro před šedesáti lety. Od té doby nikdy nebyl zdravotně v pořádku.

Dalším dobrým místem, kde Jossův příběh začít, by byla Královská nemocnice v Manchesteru. Joss ji poprvé navštívil krátce po zmiňovaném dvojím karambolu. Ze začátku mu léčba zřejmě spíš přitížila a on poté zápasil méně. Ale dál vedl aktivní život a jako mladý budoucí statkář se musel hodně otáčet. Ze školy odešel v patnácti, aby se plně věnoval práci na farmě, jenže záda – a pohybová soustava obecně – ho trápila stále víc. Roku 1955, v devatenácti letech, podstoupil operaci, při níž mu odstranili všechny chrupavky z pravého kolena, a dostal speciální korzet na podporu páteře. Zápas už nepřipadal v úvahu. Lékaři mu rovněž radili, ať zanechá práce na farmě. Neposlechl. Ani nemohl.

O tři roky později absolvoval velkou operaci, kdy mu z páteře vyňali dvě meziobratlové ploténky. Strávil šest týdnů v sádře. Po operaci dál nosil korzet a doktoři mu doporučovali, ať se vyvaruje přílišné námahy.

Jednoho dne roku 1960 se rozhodl, že už toho má dost. Bylo mu čtyřiadvacet a strávil přes půlku života jako částečný invalida. Bolest se zdála stále stejná, ať se držel lékařských zákazů nebo ne. A tak zahodil korzet a dal se na běhání.

Zpočátku nezávodil. Kvůli problémům s krevním oběhem v nohou na něj často útočily nevídané křeče, několikrát dokonce omdlel bolestí. „Byl to úžasný pocit,“ poznamenal jednou, „když jsem zase přišel k sobě a bolest byla pryč.“ Ale několik zkušených vrchařů ho podpořilo, zejména veliký Eric Beard, a když toho roku startoval ve Wasdale Head závod Mountain Trial, Joss se v jeden moment rozhodl to zkusit. Běžel v pracovních botách a dlouhých kalhotách ustřižených u kolen a asi osm mil vedl, než ho popadly křeče. Nakonec našel nějaké piknikující výletníky, kteří mu dali sůl, a doběhl čtrnáctý.

Nenechal se odradit a následující rok se vrátil s lépe natrénovanýma nohama. Opět vystartoval dobře, jen aby po třetí kontrole zabloudil. „Moje ovce tak daleko nechodí,“ láteřil po závodě. Ale stačilo to, aby si uvědomil, že má talent.

A bolest? Inu, bolestí trpěl tak jako tak. Když nechá hory, ať na něj vybalí to nejhorší, jeho život se tím významně nezmění. Vlastně se dá říct, že jedna z jeho slabin, pravé koleno zbavené chrupavek už nemohl plně narovnat a propnout, byla naopak výhodou. Řada běžců má při snaze o rychlý seběh tendenci dopadat na úplně natažené nohy, což způsobuje nestabilitu a může ničit klouby. Joss se mohl přirozeněji uvolnit a sbíhat z kopce kontrolovaně s mírně pokrčenými koleny, kdy musí svaly částečně tlumit dopad.

To neznamená, že neměl se svou tělesnou schránkou problémy. Při následujícím ročníku Mountain Trial v roce 1962 si natrhl sval ve stehně a museli ho od jezera Grisedale Tarn snést na nosítkách. Téhož roku vstoupil do oddílu Barrow AC (do něhož patřil také Fred Reeves) a nechal se přemluvit k účasti na závodě, jaký ještě nikdy předtím nezkoušel: silniční desítce. Nějakým záhadným způsobem skončil se zlomeninami v obou chodidlech. Celých šest týdnů po závodě se domníval, že příčinou bolesti jsou jen pohmožděniny, a když mu zlomeniny konečně diagnostikovali, kosti už srostly – jenže špatně, takže má obě nohy ploché. Ještě po čtyřiceti letech ho levé chodidlo trápí.

Co naplat. Trénoval trochu víc, snažil se trochu víc, trochu vyspěl a trochu se zocelil. V roce 1966 konečně vyhrál závod: Mountain Trial. V následujících pěti letech přišla další vítězství: nově založený Ennerdale (čtyři zlaté v řadě od roku 1968), Karrimor International Mountain Marathon neboli KIMM (v letech 1970 a 1971), opět Mountain Trial (v letech 1969 a 1971). Už už to vypadalo, že vyhraje i Mountain Trial v roce 1970, jenže se propadl na druhé místo poté, co ho kopla kráva. Nebyl neporazitelný, zejména proto, že neuměl pořádně zrychlit. Ale vzhledem ke skutečnosti, že dlouhé amatérské závody byly tehdy ještě v plenkách a účastnilo se jich poměrně málo běžců, pomalu získával pověst špičkového závodníka.

„Byl jednička – pan Běžec,“ vypráví Pete Walkington, který s Jossem běžel mnoho ročníků KIMM. „Byl samá ruka, samá noha, běhal hodně nakloněný dopředu a klátil se. Ale šlo mu to. Byl jsem o dost mladší než on a do kopce jsem mu jakž takž stačil, jenomže jakmile jsme se dostali do opravdu drsného terénu – kdy se muselo fakt skákat z kamene na kámen a tak –, on vůbec nezpomalil. Bylo to k neuvěření.“

Pokud jde o to, kolik trénoval, názory se různí: Joss je ten typ běžce, který nepřizná, že by se vůbec kdy připravoval. Ale jeho přítel Ken Ledward – instruktor organizace Outward Bound, který začal navrhovat obuv a kterého už jsme zmiňovali jako pořadatele závodu Duddon Valley, také držitel rekordu ve výběhu na Kilimandžáro a zpátky, nyní provozovatel firmy testující outdoorové vybavení v Newlands Valley – vzpomíná, jak se v šedesátých letech s Jossem vydával na dlouhé víkendové tréninky. „Joss běhával z Bowderdale přes Eskdale a vyzvednul mě v Duddonu. Pak jsme běželi nějakých pět šest hodin ke Conistonu nebo Langdale a zpátky. Já se doštrachal domů do údolí a on vyrazil zpátky do Bowderdale. Ty jeho tréninky trvaly často třeba devět hodin.“ Jossova žena Mary – dívka z Newcastlu, s níž se potkal a oženil v roce 1963 – vzpomíná na několik nocí, kdy „jsem byla bez sebe strachy, když šel trénovat a nevrátil se do půlnoci – měla jsem sto chutí zavolat horskou službu, ale bylo mi jasné, že by se vztekal.“ Typický večerní výběh byl třeba 12mílový okruh z Wasdale přes Haycock do Ennerdale a pak přes hřeben Pillar zpátky do Yewbarrow; ale pravdou je, že hranice mezi tréninkem a prací, kdy rázoval po týchž kopcích a staral se o ovce, častokrát nebyla zřetelná. Není však pochyb o tom, že trénoval a pracoval v nejstrmějších a nejskalnatějších horách Anglie a že jeho představa o tom, co je to „těžký“ a „dlouhý“ trénink, se už tehdy výrazně odchylovala od významu, který těmto slovům přisuzovali normální lidé.

Roku 1971 se stal teprve šestým člověkem, který dokončil Bob Graham round. Dva z oněch šesti byli tou dobou už po smrti: samotný Bob Graham umřel roku 1966 a Eric Beard se zabil při autonehodě v roce 1969. Beard při svém pokusu v roce 1963 oběhl k všeobecnému údivu místo obvyklých dvaačtyřiceti hned padesát šest vrcholů. Naylor teď zvedl rekord na jednašedesát. Téhož roku vyhrál Ennerdale, Mountain Trial a KIMM a za rekordních 11 hodin a 54 minut vyběhl na tři nejvyšší britské vrcholy (Ben Nevis, Scafell Pike a Snowdon, včetně přejezdů). Očividně jsme tu měli co do činění s neobyčejným běžcem.

Následující rok se v předvečer svatojánské noci pokusil čtyřiadvacetihodinovou trasu ještě prodloužit. Počasí mu nepřálo: byl to jeden z nejškaredějších víkendů, jaké místní pamatovali. A přece se neohroženému Jossovi podařilo ve vyměřeném čase oběhnout šedesát tři vrchů. To bylo myslím poprvé, kdy jeho výkon získal legendární nádech. V horách nastanou chvíle, kdy jsou podmínky natolik nepřátelské, že jediným rozumným postupem je co nejrychleji se uchýlit do civilizace. Jedna taková chvíle nastala při závodě Mountain Trial v roce 1962 (viz kapitola 22). Tohle byla další z nich. Jeden z Jossových jedenácti vodičů, Eric Roberts, vzpomínal, jak se asi ve dvě hodiny ráno potácel v prudkém dešti a černé mlze po vrcholu kopce Sergeant Man a snažil se najít jeho špičku. Spolu se dvěma dalšími přítomnými vodiči se rozhodl, že kamenný mužík, kterého našli, bude muset stačit; Joss byl jiného názoru a tvrdohlavě zmizel do tmy a vichřice, až vrchol nalezl. O mnoho hodin později se k němu v Langdale připojil Christopher Brasher a běžel s ním jako vodič do Wasdale. To už se rozednilo, jenže počasí se ještě zhoršilo. „Zdálo se nemožné,“ napsal později Brasher do svého týdenního sloupku v listu Observer, „že by se někdo v takovou noc mohl vůbec pohybovat po horách.“ Možná si ten okruh, nebo aspoň něco vzdáleně podobného, musíte vyzkoušet na vlastní kůži, abyste docenili, jakou zatvrzelost Naylor tenkrát prokázal. Nebo by stačilo jít si jen na deset minut stoupnout ven, až bude příště uprostřed noci zuřit zvlášť divoká bouře. Obecně vzato, extrémní vyčerpání a vystavení živlům z nás všech dělá zbabělce, zejména v kombinaci s tmou a otlučenými klouby. Joss to všechno vytěsnil. Brasher se ještě po letech dělil o své vzpomínky se čtenáři Observeru: „Marně jsem se pokoušel držet krok, když mi déšť bubnoval do kapuce tak prudce, že jsem nedokázal myslet... Je to stále vzpomínka, která se vyrovná těm největším olympijským závodům, jichž jsem byl svědkem.“ A že Brasher zažil víc velikých olympijských závodů než většina z nás.

Později téhož roku si Joss upustil na nohu železniční pražec a zase se vrátil do Královské nemocnice v Manchesteru. Už po třech týdnech a pár dnech byl zpátky a běžel KIMM, kde se spolu s Allenem Walkerem umístil druhý. V témže roce mimo jiné zvítězil na závodech Mountain Trial, Manx Mountain Marathon a Welsh 1,000 Metre Peaks.

Následovalo nepočítaně dalších úspěchů. Většinu z nich přeskočím. Bez kontextu nekonečného plahočení, zápolení a neúspěchů několika tisíců běžců z řad poražených, může kronika nejzářivějších vrchařských výkonů všech dob spíš nudit než oslňovat: jako výčet nekonečného počtu parádních gólů bez dramat fotbalových zápasů, které jim daly smysl. Poslední, co bych chtěl naznačovat, je, že by Jossovy výsledky, které tvoří velkou část oněch nejzářivějších výkonů všech dob, byly v jakémkoliv ohledu normální nebo rutinní. Naopak, nejlepší z nich byly bizarní – a tím spíš i on, že jich podnikl tolik.

Proto jen poznamenejme, že Joss v závodech triumfoval ještě dlouho po roce 1980 (tedy po čtyřicítce), že ve zbytku sedmdesátých let vyhrál většinu ročníků většiny velkých dlouhých závodů, a že jeho skříňka s poháry je jedna z největších a nejnacpanějších, jaké kdy uvidíte. Rovněž bych měl zmínit, že vyhrál každý ročník Mountain Trial mezi lety 1971 a 1977 (běžel celkem sedmatřicetkrát a desetkrát zvítězil) a že roku 1974 srazil víc než čtyřiadvacet hodin z rekordního času na Pennine Way, kdy celou trasu uběhl za 3 dny, 4 hodiny a 36 minut (navzdory vážným problémům s puchýři). Jednou z jeho tajných zbraní na této cestě – kromě rozinkových sušenek a jablečného koláče, jimiž se z větší části živil – byla jeho schopnost vydržet s minimem spánku, vypěstovaná za desetiletí chronických bolestí. Na ultramaratonských distancích, které se běhají několik dní či déle, má někdo, kdo dokáže přežít se dvěma nebo třemi hodinami spánku místo šesti či sedmi, očividnou výhodu. Stejně tak ostatně člověk, který tak dlouhou dobu trpěl bolestí, že se naučil ji odsunout do pozadí. Už jsem citoval jeho poznámku, kterou pronesl někdy v této době: „Jestli chceš v kopcích něco dokázat a někde tě bolí, tak to prostě musíš překousnout.“ Ve dnech, kdy jsem se pokoušel o BG, jsme si to opakovali jako mantru.

Sluší se také poznamenat, že roku 1975 Joss pozvedl čtyřiadvacetihodinový rekord v Lake Districtu ještě výš, na stěží představitelných sedmdesát dva vrchů. Počasí bylo opět proti němu: tentokrát udeřila vlna veder. Joss snášel nepohodu opět stoicky, zatímco jeho vodiči s ní zápolili. „Vybíhal jsem s ním na Yewbarrow,“ vzpomíná jeden z nich, Neil Shuttleworth (bývalý šampion keswického klubu s maratonským osobákem 2 hodiny a 29 minut), „a po pár kopcích jsem měl dost.“ „On snad není člověk,“ stěžoval si další vodič, Eric Roberts. „Nestačíme mu.“

O něco později Roberts, v pořadí 12. člen klubu Boba Grahama, hovořil s Brasherem, který opět zastával roli vodiče a kronikáře v jednom. Rozebírali, jestli se dá počin, jehož byli svědky, srovnat s nějakým jiným, starším počinem ze světa atletiky. Brasher shrnul Robertsova slova takto: „Pomyslel jsem na Rona Clarkea, když poprvé zaběhl tři míle pod třináct minut – vynikající výkon, ale ne dost. Pomyslel jsem na Emila Zátopka a jeho tři zlaté medaile z jedné olympiády – pořád to nestačilo. A pak jsem se rozhodl, že v historii sportu se mu může rovnat jen jeden muž – zázračný atlet Wilson z komiksového časopisu.“ A zasmál se: „Fantastický výkon – fantastická postava.“

Kdybychom chtěli střízlivější srovnání, stačí poukázat – tak jako Brasher –, že Joss tenkrát podal stejný výkon, jako kdyby vylezl na Everest, pak na Ben Nevis, pak na Snowdon, pak na Kinder Scout, načež by z nich zase seběhl – to vše ve vražedném vedru a během čtyřiadvaceti hodin. Nebo přesněji: 23 hodin a 11 minut.

Brasher, který si nepotrpěl na příliš zdrženlivá vyjádření, to popsal jako „konec druhé vrchařské éry... rekord, jenž stejně jako rekord Boba Grahama vydrží přes čtvrt století“. Joss k tomu nic moc neřekl a vrátil se na farmu.

Přišly další mety, zejména v letech 1976, 1980 a 1983, kdy vytvořil rekordy na trase z Robin Hood’s Bay do St Bees (přeběh severní Anglie zvládl za 41 hodin a nějaké drobné – na konci mu odpadlo všech deset nehtů na nohou a odloupla se mu kůže z plosek), podél Hadriánova valu (10 hodin a 53 minut) a na trase spojující všech šestadvacet jezer a jezírek Lake Districtu (19 hodin a 15 minut). A pak ta maličkost, že roku 1976 získal Řád britského impéria. Ale stejnou pozornost si možná zaslouží přelom, který nastal v roce 1977 – kdy byla do Wasdale Head konečně zavedena elektřina.

Těžko si představit – alespoň mně se to představuje těžko –, že jen před pár desítkami let byla některá část Anglie natolik odříznutá od pohodlí moderního života. Ne že by život bez elektřiny automaticky znamenal strádání, ale pro ty z nás, kteří nikdy nepoznali svět bez elektrického osvětlení, televize, vysavače a lednice, je to užitečná připomínka, že v druhé polovině dvacátého století nežili všichni v Británii stejně – a že životy lidí s nejmenším počtem moderních vymožeností nemusely být nutně ty nejnuznější.

Joss plánoval svoje nevídané běhy za světla parafínových lamp, s pomocí hrstky místních blízkých přátel a povzbuzován Mary, která vždycky oddaně a neochvějně podporovala jeho snažení. „Nemá cenu,“ říká vyrovnaně, „snažit se někoho změnit.“ Lidé, kteří se účastnili Jossových rekordních počinů, bez rozdílu básní o obrovském množství jídla a pití, které Mary pro všechny připravovala. „Jejich štědrost neznala hranic,“ říká Ken Ledward.

Po svatbě žili Joss s Mary na farmě Bowderdale, pár mil od statku Middle Row, kde se starali o nějakých tisíc herdwických ovcí, stádečko holštýnských krav a pár kuřat a kachen. Joss trávil většinu dní venku, bez lidské společnosti. To neznamená, že byl osamělý – naopak, v celém údolí i za ním byl známý a oblíbený a často jste ho mohli zastihnout večer u piva a šipek v hostinci Wastwater. Přes den však pracoval podobně jako před ním jeho otec a děd, sám, pohroužený do života zvířat kolem něj a do plynutí ročních období v kopcích. Domnívám se, že všechno, co dokázal, by se mělo posuzovat v rámci jeho vztahu s okolím.

Cynicky myslícímu člověku z města by rekordy, jaké Joss překonával, mohly připadat nesmyslné. Nakonec, copak záleží na tom, jestli někdo oběhne všechna jezera Lake Districtu za devatenáct nebo devadesát hodin? Jaký má smysl zvyšovat počet vrcholů, na které člověk vyběhne za jeden den? Stejně tak byste se mohli vzrušovat nad tím, za jak dlouho se někdo dotkne všech zábradlí kolem Hyde Parku nebo kolikrát dokáže praštit hlavou

o cihlovou zeď.

Jenže člověk, který je v horách opravdu doma, vidí dál. Vidí, že naše já se nedají nikdy úplně odloučit od svého okolí a ten, kdo má dost štěstí a žije v nádherných horách a vstupuje s nimi do důvěrného vztahu, je také v úzkém kontaktu sám se sebou. Joss se rozhodl neohroženě vydat všanc horám, nejen protože tu byly, ale protože v nich spočívalo i jeho srdce; a také protože v jiných horalech a běžcích našel společníky, které mohl mít rád a vážit si jich. Když usiloval o veliké výkony v kopcích, nebyla to jen zábavná odbočka od života – byl to jeho život.

Pročež bylo dost deprimující, když se – opět v roce 1977 – jeho problémy se zády ještě zhoršily. Musel si dát čtyřtýdenní pauzu od práce; nakonec mu lékaři sdělili, že má nenávratně poškozené čtyři další ploténky a že už pro něho nemohou nic udělat. Tehdy padla zmínka o invalidním vozíku: naznačovali, že kdyby se dál naplno věnoval statku, mohl by na něm skončit do konce života.

Joss se neochotně poohlédl po jiné práci a v roce 1978 našel pozici školitele učňů v tehdejší atomové elektrárně Winscale (dnes se jmenuje Sellafield). Tehdy byla elektrárna ještě ve výstavbě a pracovaly v ní tisíce místních. Jak by ne, byl to jediný velký podnik v regionu potýkajícím se s hlubokou ekonomickou krizí. Nadto se jednalo o nenáročnou práci, které se v kraji přezdívalo „rekreace“. Možná proto se Joss rozhodl (poté co prodal skot), že si nechá svých tisíc ovcí „pro radost“. Výsledkem bylo, že se vlastně ani tak nevzdal práce, jako že si k první práci přibral ještě druhou. A, jak jinak, dál běhal.

Zdá se, že mu to nijak zvlášť neuškodilo. Tak či onak, byl stále ve slušné kondici, když se o osm let později vydal na své asi nejsenzačnější dobrodružství.

Milovníci Lake Districtu vědí, že již zesnulý Alfred Wainwright vydal sedm dílů svého Obrazového průvodce po vrších Lake Districtu, které popisují celkem 214 vrcholů na rozloze zhruba 500 čtverečních mil. Spojit všech sedm dílů do souvislého běhu poprvé napadlo Chrise Blanda, Billyho bratrance. Existují zdatní turisté, kteří věnovali půlku života tomu, že obcházejí všechny kopce z „Wainwrighta“, stejně jako jiní sbírají „Munros“ (hory s nadmořskou výškou nad 3000 stop). Chris se domníval, že by mohl stihnout jednu knihu za den. Nakonec si nikdy nedokázal vyhradit dost času na to, aby svůj grandiózní plán uskutečnil, ačkoliv absolvoval o něco kratší okruh – oběhl 192 z 214 vrchů – a při tom vybral tolik sponzorských darů, že z nich zaplatil borrowdaleskému kostelu novou střechu.

Následně, v roce 1985, vymyslel Alan Heaton, ten, který uběhl BG roku 1960, snazší cestu, kdy dobyl všech 214 vrcholů, ale spojil je do nejpříhodnější trasy, místo aby se držel rozdělení podle dílů knihy. Zkusil to a trať – začínající i končící na keswické radnici – zdolal za 9 dní, 16 hodin a 42 minut. Na Josse to udělalo dojem – a rozhodl se, že on by to zvládl lépe.

Pokud vás takové věci zajímají, vřele bych doporučil Jossovo vyprávění

o jeho pokusu. Jmenuje se Joss Naylor MBE Was Here a je to kratičký spisek asi o 8000 slovech, který popisuje, jak se v červnu 1986 vydal padesátiletý muž zdolat všech 214 „Wainwrightů“ – přičemž urazil vzdálenost odpovídající skoro patnácti maratonům s takovým převýšením, jako kdyby víc než čtyřikrát vystoupil na Everest a zase z něj slezl – během jediného týdne. V knížce se dočtete, jak v prvních čtyřech dnech udeřila šílená vlna veder, která v kraji způsobila minimálně jedno úmrtí v důsledku přehřátí. Dočtete se, jak se Jossův zdravotní stav při neúprosné dřině v té výhni postupně zhoršoval: oteklá chodidla, oteklé ruce, tak napuchlý krk a jazyk, že se stěží dokázal napít, natož jíst nebo mluvit, oba kotníky rozedřené špatně padnoucími botami tak, že mu nakonec byly vidět vazy. Dočtete se, že přes to všechno měl dost energie nazbyt, aby třetího dne zachránil jehně zapadlé do blátivé jámy a dost elánu na to, aby skončil většinu dní s plechovkou piva v družném hovoru. Dočtete se, jak spal v průměru tři hodiny za noc, většinou na matraci v kufru staré dodávky. A dočtete se o neobyčejně oddané podpoře nějakých (podle mého výpočtu) tří tuctů přátel, obdivovatelů a rodinných příslušníků, včetně dvou, kteří vyrazili na nevinně vypadající večerní trénink a nakonec zůstali venku celou noc, načež samozřejmě skončili dlouhé míle od domova a práce. (Legendy o Jossovi jsou takových příběhů o oddanosti plné. O deset let později inspirovalo jedno Jossovo podobně ambiciózní dobrodružství jeho kolegu ze Sellafieldu k tomu, aby se nabídl jako vodič, ačkoliv se kvůli tomu musel v práci hodit marod. Nahlásil, že si poranil prst na noze. Na konci svého úseku se simulant ocitl v prekérní situaci, kdy musel předat úlohu vodiče svému vlastnímu předákovi. „Měl jsem pocit, že prstu by prospěla troška pohybu,“ vysvětlil.)

Pokud budete číst v brožurce mezi řádky, objevíte také jeden z nejpoutavějších příběhů o tvrdohlavé vytrvalosti v dějinách lidských dobrodružství. Samozřejmě tam nenajdete žádnou zmínku o skutečnosti, že obyčejné lidské bytosti – dokonce i ošlehaní mladí vrchaři– se s kňučením pravidelně vzdávají při výzvách, které jsou čtyřikrát snazší. Ani se vlastně nedozvíte, jaké to ve skutečnosti je: jak se s každou postupující fází vyčerpání stávají dopady otlučených kloubů stále nesnesitelnějšími, zatímco ze svalů roztřesených jako sulc stále rychleji vyprchává energie a morálka. Ale ani Joss, který zlehčuje vlastní hrdinské výkony, jako by o nic nešlo, nedokáže skrýt skutečnost, že už druhý den měl potíže, nebo že třetí den byl nalomený celou výpravu vzdát, nebo že ho poté hnala jen čirá zarytost a skoro fanatická nechuť podlehnout bolesti.

„Museli jsme ze sebe vydolovat nejen všechnu nastřádanou kondici a sílu,“ píše v jedné netypicky emotivní pasáži, „museli jsme sáhnout ještě hlouběji, když nám přirozené fyzické síly došly, hlouběji, než jsem kdy musel sáhnout i v nejobtížnějších horských podmínkách. Nemám slov, abych popsal ty útrapy, fyzickou bolest, úzkost a starosti, které jsme všichni museli vytrpět.“

Nakonec se přece dočtete, jak se tentýž padesátiletý muž dopotácel zpátky ke keswické radnici, ztrápený a polomrtvý vyčerpáním, ale měl za sebou všech 214 vrchů – sedm dní, jednu hodinu a 25 minut poté, co vystartoval. Mezi chvílemi, kdy stanul na prvním a 214. vrcholu, uplynulo celkem 6 dní, 23 hodin a 11 minut. Můžete sami rozhodnout, jestli dosáhl svého původního cíle, nebo ne. Pro Josse a svědky jeho triumfu už před dlouhou dobou původní cíl ustoupil mnohem většímu záměru: vytrvat, bojovat a nevzdat se – ať pod jakkoli velkým tlakem, pokračovat, vzpurně, s veselou myslí, bez stěžování, zdravému rozumu navzdory, zavrhnout bolest a vyčerpání jako zákeřné svůdce a dokázat, že nezlomná lidská vůle se vyrovná jakékoli síle přírody.

Mám tu knížečku moc rád. Je napsaná bez příkras, přesto snese srovnání s nejedním literárně vyspělejším cestopisem. Vždycky ve mně vyvolá vzpomínku na knížku Journey Out Of Essex od Johna Clarea, v níž básník z Northamptonshiru popisuje, jak roku 1841 uprchl z léčebny pro duševně choré a následně putoval 95 mil domů – šel čtyři dny a noci bez jídla, přístřeší, mapy, peněz, zbaven duševního zdraví, jen se zatvrzelým odhodláním klást jednu nohu před druhou, dokud se neshledá se svým domovem a imaginární manželkou. A stejně jako mě vždycky dojme poslední záznam v Clareově deníku („24. července 1841: Vrátil jsem se domů z Essexu a Mary nenalezl – ona a její rodina pro mě nyní nic neznamenají, třebaže mi byla kdysi nejdražší ze všech – ‚a jak mohu zapomenout‘ “), tak i poslední řádky Jossovy brožurky si získaly pevné místo v mé zásobě citátů: „Nejsem spisovatel, bylo pro mě velmi obtížné zaznamenat toto vyprávění o mém běhu na papír. Nedokážu najít slova, která by vyjádřila můj vděk těm, kteří se ho účastnili. Ti, kdo mě znají, vycítí, co chci říct. Nedávám najevo své pocity, ale uvnitř je cítím. Mluví za mě činy, ne slova. Možná tento příběh jednou někdo vytříbí, ale jedno mohu říct s jistotou: ‚Šťastný je ten, kdo dokáže navázat taková přátelství, která jsem měl to štěstí poznat já... Šťastné dny.‘ “

Rozhodně bude šťastný i ten, kdo dokáže v důchodu najít tolik klidu jako Joss. Dnes žije ani ne dvě míle od rodné farmy a od statku, kde strávil většinu produktivního života. Posledních pět let je „na penzi“, což znamená, že farmu Bowerdale řídí jeho syn Paul, zatímco Joss jen chová pro potěchu pár ovcí. Pochopitelně tedy musí trávit velkou část každého dne nahoře v kopcích

Jeho nový domov, který jsem navštívil v takovém slejváku, že se v něm stěží dalo stát vzpřímeně, je útulný a pohodlný jako klícka. Jen nablýskaná skříňka s poháry naznačuje, že tu přebývá veliký horal a pasák ovcí, a ne třeba někdo, kdo dojíždí za prací do města. Zato na samotném Jossovi poznáte na první pohled, že je atlet: osmahlý, hbitý, s jasnýma očima a stejnou uvolněnou, živočišnou sebedůvěrou, jaká se často vidí u elitních sportovců. Dnes je mu šedesát osm let, a jeho tvář, kožnatá a vrásčitá, v určitém světle připomíná hlavu kuřete, s rozcuchaným hřebínkem nepoddajných vlasů. Ale když se usadí, zadek v jednom křesle a nohy položené na druhém, působí na mě především dojmem primitivního, skoro chlapeckého zdraví.

Penze je prý „prima, protože si každý den najdu něco na práci. To víš, já celý den makám, bez problému, kopu strouhy, stavím zdi, jak je den dlouhý, naháním ovce. Mám pořád psy, tak se většinou jdu projít po kopcích a tak. Mám namouduši štěstí.“ Má ženu, děti poblíž a v okolí víc blízkých, celoživotních přátel, než v kolik může doufat většina z nás, až se naše vykořeněné životy pomalu nachýlí. Čas od času ho zahlédnete na vrchařských závodech, obvykle v pozadí, jak sleduje okolí, tiše a bystře jako ovčácký pes. Obyčejně netrvá dlouho a přijde ho pozdravit někdo ze starých přátel – zatímco mladší běžci po něm pokukují a šeptají si, užaslí, že vidí legendu na vlastní oči. Pokud se závod koná v okruhu nějakých 15 mil od Wasdale, Joss na něj nejspíš dorazí po svých.

Také stále běhá: pomaleji než dřív, ale dost jistě na to, aby doběhl Duddon Valley a Mountain Trial někde vprostřed závodního pole. Ještě před pár lety, to mu bylo šedesát, se pokusil zdolat šedesát okolních vrchů vysokých nad 2500 stop za třicet šest hodin. Několik týdnů předtím si poranil záda – další nehoda – a po většinu běhu ho sužovaly mučivé křeče. Přesto trasu urazil za 36 hodin a 57 minut a přitom vybral přes dvacet tisíc liber na výzkum roztroušené sklerózy. Nevylučuje, že se v sedmdesáti pokusí o podobný kousek: „Ba jo, to bych tedy měl: sedumdesát k sedumdesátce. Nechám si píchnout do kolena injekci.“

Jeho život má však i stinné stránky. Jen jediný z jeho tří sourozenců je ještě naživu. (Jeho bratr Michael dosud žije v rodném Middle Row.) Jemu samotnému se stala ošklivá příhoda v roce 1992, kdy omylem vdechl dezinfekci pro ovce, načež mu skoro tři roky bylo „pěkně mizerně“ – v jednu chvíli se bál, že ho to „z fleku položí“. Mezitím se problémy s prokrvením nohou zhoršily natolik, že zvažuje, že bude následující zimy trávit ve Španělsku ve vlastnoručně postaveném domečku, aby se vyhnul bolesti, která mu vystřeluje do nohou pokaždé, když ve Wasdale klesne teplota pod 10 stupňů. Těžko si představit méně typický příklad Brita v zahraničí. „Ze smrti nemám obavy,“ pravil jednou. „Ale tyhle vršky mi budou chybět.“

Další věc, která mu v životě vadí, je to, že jeho epochální čtyřiadvacetihodinový rekord v Lake Districtu už neplatí. Jednoho krásného červnového dne roku 1988 dokázal Mark McDermott, informatik z Poynotu v Cheshiru, oběhnout sedmdesát šest vrcholů za 23 hodin a 26 minut. Mark je prokazatelně vynikající sportovec, který následně, mimo jiné, zlezl Everest bez kyslíku. Z Jossova pohledu byl ovšem úplně neznámá postava. A přestože nejlepší vrchaři tradičně rádi předávají svoje vavříny mladším běžcům a dokonce je v překonávání starých rekordů aktivně povzbuzují, Joss zrovna tuhle porážku nedokázal skousnout. O osm let později jsem pracoval pro list Independent on Sunday a zveřejnili jsme rozhovor s Jossem. Když jsem článek redigoval, vyškrtl jsem z něj jednu Jossovu poznámku, která mi připadala jako pomluva. Komentář, který v textu zůstal, obsahoval jen náznaky, byl však psaný tak trpkým tónem, že Mark cítil potřebu se na stránkách novin obhájit: „Při běhu mě celou dobu provázeli někteří význační členové vrchařské komunity, celkem přes dvacet lidí.“ Což, měl bych dodat, byla pravda.

Dnes už Joss McDermottův výkon přijímá lépe, jakož i výkon Marka Hartella (dalšího člena klubu Macclesfield Harriers), který za podpory McDermotta zvýšil v roce 1997 rekordní počet o další vrchol: „Nuž, jsou to šikovní hoši, moc šikovní,“ říká Joss a úzkostlivě si pročesává rukou vlasy. „Ano, hodně se nadřeli.“ Přesto patrně není ochoten uznat, že by ho předčili čistou výdrží, a raději přičítá jejich úspěch lepšímu plánování. „Oni to samozřejmě dali do počítače,“ vysvětluje. „Však víš, mají to všecko vypočítané.“

To je poněkud směšné a přece ne úplně neodůvodněné. McDermott s Hartellem zaútočili na výzvu zbraněmi moderního světa: pečlivou přípravou a nemilosrdnou cílevědomostí. McDermott, držitel doktorátu z matematiky, strávil nespočet hodin analyzováním Jossovy trasy a rozpisu z roku 1975, kdy počítal, kde by se dala vylepšit. Nakonec to vše skutečně dal do tabulky, což, jak dnes říká, „není žádná velká věda“, ale přece jen vám to umožní čísla rychleji uzpůsobit. Hartell udělal víceméně totéž, když rozpis před vlastním pokusem ještě zdokonalil. V každém případě byla role počítače zanedbatelná: výpočty provedli oni sami, a to na základě vyčerpávající praktické analýzy samotné trasy a své schopnosti ji uběhnout. (Hartell odhaduje, že v tobě, kdy překonal rekord, vystoupil na každý vrch trasy osmkrát – v rekordním tempu.) V tomhle následovali filozofii svého přítele a vodiče Martina Stonea, běžce klubu Dark Peak, který pocházel z Cambridge, studoval v Londýně a v 80. letech vytvořil řadu udivujících čtyřiadvacetihodinových rekordů. Stone proslul tím, že celé hodiny „vymýšlel a ladil“ plány, zkušebně běhal každou část trasy v rekordním tempu a pak vše znovu prohnal kalkulačkou. „Rozpisy se používaly už dřív,“ uvádí Stone, „ale my jsme je přivedli k dokonalosti. Ve chvíli, kdy jsem vybíhal, byl jsem si vždycky naprosto jist, že pokud se budu držet rozpisu, zvládnu to.“

McDermott a Hartell byli evidentně také schopní a zkušení vrchaři, kteří už měli za sebou rychlé časy na BG. (Hartell později zaběhl druhý nejrychlejší BG všech dob, když překonal čas Stuarta Blanda o dvě minuty.) A oba na své rekordní pokusy umanutě trénovali. Přesto není úplně nemístné argumentovat, že výhodu získali právě důkladnou a racionální přípravou i přesným formulováním cílů. Jak poukazuje Stone: „Joss zkrátka vyrazil uběhnout co nejdelší trasu. Nemyslím si, že by sám věděl, jak dlouhá bude. Prostě vyrazil v nejvyšším tempu a běžel, dokud mu nedošel čas – jsem si jistý, že by se obrátil zpátky dřív, kdyby musel. A celou tu věc posunul o obrovský kus. Oba Markové měli mnohem určitější cíl: museli jenom tu a tam ubrat minuty, zopakovat stávající rekord a přidat kopec nebo dva. A tak tréninkově běhali trasu přesně v určeném tempu.“ Není to míněno jako kritika. Stone nadále řadí Hartella a McDermotta k největším vrchařům všech dob. Stejně jako já; a nejen proto, že jejich přístup – kdy se snaží uskutečnit nemožné pomocí přísné logiky a odhodlání – se přesně shodoval s přístupem, který měl, jak jsem doufal, pomoci zdolat BG i mně.

Žádný z těch samozvaných návštěvníků neznal vrchy Lake Districtu tak důkladně jako Joss, i když se s trasou důvěrně seznámili. Ani jeden z nich také neměl prostředky, jak uskutečnit svůj plán, kdyby mu živly nepřály. (Nepříznivé počasí donutilo Marka Hartella k přerušení dvou pokusů v letech 1993 a 1994.) Možná jsou tím jejich rekordy svým způsobem méně historicky významné než Jossův výjimečný běh ve škaredém počasí v roce 1972. Stejně tak byste ovšem mohli vzít v úvahu odhodlání, s nímž se Hartell dvakrát vrátil za dalším pokusem, nebo umíněnost, s níž McDermott smetl obecné přesvědčení lidí v Lake Districtu, že jeho pokus je odsouzen k neúspěchu, a tvrdit, že oba ukázali stejně neohroženou tvrdošíjnost, jakou obdivujeme u Železného Josse.

Možná Jossovi vadí myšlenka, že dva muži dost daleko z jihu – „programátoři z Cheshiru“ –, jak říká McDermott – mohli ukrást tak typicky místní rekord. Ta ovšem v důsledku neobstojí. Měl by snad někdo bránit obyvatelům Cumbrie, aby si plnili sny v jižní Anglii? A přece není jediný, komu bylo kdy nepříjemně z toho, že nějací zbohatlíci zvenku strkají prsty do čehosi, co bylo dosud soukromou záležitostí Lake Districtu. I údolím Borrowdale se nějakou dobu šířila nevraživá šuškanda, a zejména Mark McDermott měl obavy, aby nezraňoval city místních. „Po běhu,“ vzpomíná dnes McDermott, „jsme se šli všichni nadlábnout do nóbl hotelu nad Keswickem – a já si pamatuju, jak mě napadlo: ‚Co si o tom budou myslet lidi?‘ “ Odpověď zní, že různí lidé si myslí různé věci, a že některé myšlenky se jim přičítají k dobru spíš než jiné. Chápu, že Jossovi a jeho obdivovatelům připadalo těžké přijmout výkony jeho nástupců. Doufám, že alespoň Joss už v sobě našel sílu je přijmout a tuším, že to tak bude.

Jedna věc se nedá popřít: obecně vzato je Joss proslulý svou velkorysostí. Vydatně chválí své soupeře a nástupce z bližších krajů – například Blandovy – a mimo jiné prohlašuje, že „kdyby někdo jako Gavin Bland měl čas udělat to, co udělali oni [McDermott a Hartell], uběh by to rychleji, protože na to má nohy“. Také proslul svou velkomyslností vůči méně nadaným běžcům. Ross Brewster, optimistický novinář, který začátkem sedmdesátých let pomáhal zakládat Keswický atletický klub, mluví za řadu průměrných běžců, když popisuje, jak se jednou účastnil závodu Ennerdale: „a Joss dorazil do cíle asi za dvě a půl hodiny a já za sedm, a stejně stál v cíli a čekal. A nikdy nevyprávěl o sobě – vždycky se ptal, jak se běželo vám. Joss je skvělý patriot a skvělý běžec. Nikdy v sobě neměl ani špetku arogance nebo sebestřednosti.“ „Když ho porazil nějaký kluk z okolí,“ dodává Ken Ledward, „vypadal tak spokojeně, jako by sám vyhrál.“

Stejně tak nemá Joss většinou problém vyjádřit obdiv sportovcům ze vzdálenějších zemí – například velmi fandí současné generaci keňských vytrvalců. „Jsou to nejlepší běžci na světě. Maj pekelnou výdrž a na nohách pružný svaly. Radost pohledět. Jestli si ti naši kluci myslej, že Keňany můžou porazit, tak se pletou, poněvadž měli moc měkký vychování. Zato kdo měl těžký dětství, jako ti Keňani, ten má dobrý trénink. Oni si na tu výdrž zakládají právě v dětství.“

Jediný sport, který nesnese, je fotbal. V šedesátých letech měl pár incidentů s chuligány a to, co viděl, ho znechutilo. „Co je to za lidi? Z těch je ti na blití. Jsou všichni hrozně statečný, když mají za kým stát.“ S hráči se taky nepáře. Hýčkané prvoligové primadony si za den sportování vydělají víc, než si Joss vydělal za čtyřicet let běhání do vrchu na elitní úrovni. Přesto, jak říká, „Půlku doby ani nehrajou naplno. Spousta těch vrcholových fotbalistů by potřebovala nakopat do zadku. Prostě nepochopím, jak můžou z toho sportu dostávat tak hodně, když mu dávají tak málo.“

Nelituje někdy, že nepřetavil svůj sportovní talent v aspoň malý majetek – například tím, že by běhal na silnici nebo třeba na dráze? Pokrčí rameny. „Prostě jsem na to neměl kdy, no. Měl jsem moc práce doma. To bych si musel někoho najmout, aby pracoval za mě.“

V každém případě se neubráním myšlence, jestli by pár milionů liber v bance nějak výrazně přidalo Jossovu životu na kvalitě. Není bohatý, a přesto je jeho život pozoruhodně prost materiálního nedostatku. Zdá se, že mu dělá větší starosti, co komu rozdat, než co kde získat. Cílem většiny jeho velkých běhů bylo vybrat prostředky na potřebné účely. V několika případech si výzvu naplánoval právě proto, aby vybral peníze. A zvyk vybírat na charitu ho neopustil. Mezi obrázky pověšenými na stěnách je několik, které namalovala Mary a jejich dcera Gillian; jeden z nich, Maryin, znázorňující běžícího Josse – se prodává v tištěné podobě na dobročinné účely. Joss si nenechává ani výtěžky z knihy Joss Naylor MBE Was Here (kupují se za ně bezpečnostní pomůcky pro FRA); mimoto pravidelně beseduje v místních nemocnicích. „Některý z těch staříků, co tam vidíš, to je strašně smutná věc...“

Není tomu mnoho let, kdy Josse, který byl v nemocnici jako pacient, nikoli celebrita, ukazoval primář skupince mediků. „Povídá: ‚Na tohohle se dobře podívejte, protože takový exemplář najdete jenom jeden ze 200 000 případů‘.“ To mohla být dost možná pravda. Ale na Jossovi není unikátní kvalita jeho svalových vláken ani tepová frekvence, ani poměr síly k hmotnosti. Až tu nebude, lidem bude chybět jeho tichá, skromná, radostná vnitřní síla, která mu nedovolila libovat si v sebechvále nebo sebelítosti, ačkoli měl k obojímu víc důvodů než leckdo jiný. Právě to vám rozbuší srdce, když uvidíte Josse Naylora na závodě: ucítíte živou připomínku toho, že pokud člověk chce, může být víc než součtem svých tužeb a strachů. A myslím, že přesně proto lidé tohoto muže, jehož nejpozoruhodnějším životním talentem je v podstatě nepotřebná schopnost donekonečna běžet horským terénem, mají tak rádi a váží si ho. Jak říká Ross Brewster: „Není jen silný běžec. Je to silný muž – dobrý člověk, který má opravdu blízko k horám.“

Joss je legenda, ne protože dokázal běžet dál nebo delší dobu než kdo jiný, ale protože to vždy dokázal, aniž by si jakkoli stěžoval nebo ztratil smysl pro humor či zájem o věci stojící mimo sport. Kdo vypráví o dnech strávených s Jossem v horách, vždycky zmiňuje dlouhé hovory – o výhledech, přírodě, rodinném životě, jak to na světě chodí. Když dokončil svou „šedesátku k šedesátinám“, horoval o „rozkvetlém máji a že je Lake District jako zrcadlo“; při obíhání Wainwrightova okruhu ho zaujal „mohutný dvanácterák“ – natolik, že „zakopnul, když ho pozoroval“. „Moc toho nenamluví,“ říká Pete Walkington. „Není žádný velký vypravěč nebo tak. Ale je to prima společník, hlavně v kopcích.“ „Spousta lidí bere Josse jako fyzicky zoceleného člověka,“ dodává Ken Ledward. „Ale já s ním běžel celou noc až do úsvitu a poslouchal, jak pěje ódy na počasí, scenérii, ptáčky – stále jako pravý vesničan.“

Když se ptám Josse na sport, každou chvíli začne mluvit o něčem jiném, co mu zrovna přijde na mysl: o nedostatcích ochranářské organizace National Trust, šíření turismu ve Wasdale, o zázracích nejmodernějšího medicínského vybavení, které za jeho asistence nedávno nainstalovali (díky jeho charitativním akcím) v místní nemocnici. Jen zřídka mluví o běhání jako takovém; raději by se bavil o tom, kolik si užil legrace se svými společníky nebo co v krajině viděl.

A jeho tajemství? „Je talent od pánaboha,“ říká Neil Shuttleworth, „a náhodou bydlí u nejvyšších hor Anglie.“ „Vybral si správné rodiče,“ míní Pete Walkington. „Má to v genech. A navíc se vyspal kdekoliv, snědl, co bylo, a byl lehký jako pírko.“ „Tvrdohlavost,“ říká Ken Ledward. „Jossovi nesedne nic tak dobře, jako když mu řeknete: ‚To nejde – tohle nikdo nedokáže‘.“ „Má hrozně silnou vůli,“ dodává Mary Naylorová. „Nevzdá se ani za nic. Akorát když má rýmu, tak je to slabší.“

Je nějaký fyzický aspekt jeho životního stylu nebo tréninkového režimu, který by začínající vrchař mohl ke svému prospěchu napodobit? Joss rád nabídne svoje rady, jenže ty nejsou moc pozoruhodné. Trénoval, kolik mohl, ale méně, než by chtěl, a za svou výdrž vděčí z největší části příznivé genetické výbavě zkombinované s aktivní prací. Těšil se oddané podpoře své rodiny i přátel. Skoro nic neváží: s 57 kily na 180 centimetrů výšky je jako lunt. (Já jsem o nějaké tři centimetry vyšší, relativně trénovaný, a mám

o 25 kilo víc.) Přitom nikdy nedržel dietu, ba naopak: „Zblajznu, co najdu.“ „Jí prostě to samé, co my,“ potvrzuje Mary, „i když dřív do sebe uměl nacpat obrovské množství sladkého.“ Ani se úplně nevyhýbá pití: „Jó, to chce hodně guinnessu a cideru,“ poradil jednou jistému mladému běžci. Joss nikdy nebral běhání jako povinnost, ani – a to je pro jeho legendu zásadní – jako velkou vědu.

Vždy se pohyboval po horách s přirozenou úsporností, zčásti díky sebevědomým, kontrolovaným seběhům a zčásti díky schopnosti „číst“ svah a najít nejlepší cestu. Také věří, že je důležité rozumět kamenům, po nichž běžíte: „Musíš je číst, jako když stavíš zeď. Musíš poznat, které jsou volné a na který se můžeš spolehnout. Musíš s nimi zacházet s úctou. Když šlápneš na kámen a on se viklá, hned letíš.“ Což evidentně dává smysl, ale v praxi moc nepomůže. Zvlášť v případě, že jste nikdy nestavěli kamennou zeď.

A vlastně ještě poslední věc: „Musíš umět vypnout mozek. Kdybys o tom přemýšlel, tak by sis lehnul a už se nehnul.“