• Což takhle dát si maraton na dráze?

    V Plzni se každý rok v listopadu pořádá maraton na dráze. Když si na webu čtu propozice, nemůžu a vlastně ani nechci pochopit. Maraton na dráze, na atletické dráze, opravdu?

    | foto: Jiří Mašekpro iDNES.cz

    Ihned počítám. Maraton měří 42 kilometrů 195 metrů, atletický ovál má 400 metrů, pro zdolání maratonu je tedy potřeba uběhnout 105 a půl kola. To je šílené, pomyslím si. Z povídání starších kolegů vím, že se pořádají různé extrémní závody a prý je dobré je alespoň jednou absolvovat a zjistit, jak je na tom člověk s psychikou, protože o tu jde v těchto extrémech především.

    Nedalo mi to a přihlásil jsem se. Listopad sice není vhodný měsíc na tak dlouhé běhání, ale jelikož mám naběháno hodně, tak si troufnu i na maraton. Je to další výzva, kterou chci naplnit.

    0 kol – start

    Hodinu před startem přicházím na velmi hezký fotbalový stadion s atletickou dráhou. Opravdu pěkný moderní stadion s umělou trávou a výborným zázemím. Už ráno se sluníčko někam schovalo a ani teplota se nechystala vystoupat moc vysoko a zasekla se na svém druhém stupni. Zásadní otázka tedy zní, v čem poběžím? V trenkách, nebo teplácích? Na svém vůbec prvním maratonu jsem zaslechl radu jednoho velmi zkušeného běžce, a ten pravil, že maraton se běží jedině v trenkách a za každého počasí. Asi na tom něco bude. Je rozhodnuto. Poběžím v trenkách s nadějí, že se sluníčko umoudří a podaří se mu najít cestu mezi mraky, které nyní na obloze panují. Bohužel se tak později nestalo.

    „To bude holomajzna, co?“ snaží se navodit veselou náladu Mirek, známý to běžec vtipálek.

    „No, já mohu říci, že severní vítr je krutý, a jelikož dnes takový vítr fouká, tak to asi krutý bude,“ odpovím také s veselou, anebo se o to pokouším.

    Fotogalerie

    „Hoši, nebojte se, sice je dneska nevlídno, ale i v tomto počasí se dají bořit rekordy,“ snaží se hlavní pořadatel povzbudit nás, běžce. Budeme to potřebovat.

    „Pět, čtyři, tři, dva, jedna, start!“ Odstartováno!

    První metry na oválu jsou takové zvláštní. Stále si nedovedu představit, že na tomto jediném místě budu kroužit čtyři hodiny, než proběhnu cílem. Dal jsem se ale na vojnu a jak se říká, budu bojovat.

    10 kol – 4 km

    „Číslo sedmnáct má deset kol,“ oznamuje mi časoměřič. Ostatně, jejich povinností je kontrola našich čipů a oznamování, kolik máme uběhnuto a kolik chybí do cíle.

    Snažím se nemyslet na to, kolik mě ještě čeká kol, ale v podvědomí se snažím stále počítat a mít přehled. Nevím, jestli je to dobré, ale ony mě jiné myšlenky při běhu ani nenapadají. Kdybych běžel v parku nebo na velkém okruhu, tak určitě budu mít jiné myšlenky, ale tady? Mám za sebou deset kol a běžím jedenácté. Tak mám za sebou jedenácté a běžím dvanácté. Je to do zblbnutí. Musím přehodit v hlavě výhybku k něčemu jinému, takhle opravdu nemohu přemýšlet. Napadá mě zajímavá věc. Co zkoumat ostatní běžce? Podle výrazu odhadovat na co asi myslí. K favoritům nepatřím, tak mne někteří postupně budou přebíhat o jedno, druhé a třetí kolo a já je mohu v klidu pozorovat. Navíc, na startu nás stálo jen dvacet pět, což mě zase tak moc přemýšlení stát nebude.

    25 kol – 10 km

    Desátý kilometr mám za sebou. Třikrát hurá! Snažím se sám sebe povzbudit. Sice se při závodech na hodinky moc nedívám, ale tady udělám výjimku, chci být totiž v obraze a třeba si vylepšit své maratonské maximum. No, dneska asi ne. Tempo není špatné, ale to monotónní běhání stále dokolečka mě spíše demotivuje, než motivuje.

    „Jak se běží Mirku?“ ptám se vtipálka závodu, který mě poprvé předbíhá o kolo. Mohl to udělat již vícekrát, přesto dvakrát jsem se mu přiblížil i já. Nebylo to tím, že lépe běhám, ale jeho „známými“ problémy, kdy si musel už dvakrát odskočit. Měl jsem podobný problém nebo přesněji nutkání, přesto jsem svoji slabou chvilku překonal. Příjemné to rozhodně nebylo. Už jsem měl rukavice dole a byl připraven, že si odskočím, ale vše přešlo. Vlastně, velká výhoda běhu na dráze je ta, že si bez problémů můžete odskočit na toaletu a nemusíte hledat nějaké křoví či zákoutí, aby vás nikdo neviděl.

    „Ale, počasí nevyhovuje. Vždycky, když je taková zima, se nemohu pořádně rozběhnout. Nikdy to nedám pod čtyři hodiny,“ odpoví v klidu Mirek.

    „Dáš, to je jen předsudek, uvidíš,“ snažím se ho povzbudit, i když bych to potřeboval sám jako sůl.

    V této fázi závodu již sleduji své kolegy a snažím se odhalit jejich myšlenky, jak jsem si předsevzal. Moc mi to nejde. Kdo z nás to umí? Možná nějací šamani nebo jasnovidci. I když? Honza, který je ve vedení a neustále všem naděluje jedno kolo za druhým, se tváří spokojeně, uvolněně, jakoby ani neběžel maraton. Zato Jarda, jenž má zavalitější postavu, funí, prská a divně se klátí, i tak obdivuji jeho odvahu běžet maraton. Jeho myšlenky se ale určitě podobají mým.

    50 kol – 20 km

    Blíží se polovina závodu. Dvě a půl kola a mám za sebou půlmaraton. Snažím se přemýšlet o tempu jinak než v ostatních závodech a snad se mi to daří. Držím ho stále stejné, nepociťuji zrychlený dech a mám pocit velmi lehkého běhu. Není to ten silový utrápený styl vyčerpaného člověka. Alespoň v tomhle se držím.

    Závod běží i tři ženy. Neběží však maraton, ale jen třicet kilometrů. Musím nemile konstatovat, že mne předběhly o kolo. Sice jsou to něžnější stvoření, přesto o několik let mladší než jsem já, tudíž i pružnější a trénovanější, což jim dává právo mě předbíhat. Moc to neprožívám. Ženy jsou všeobecně vítaným zpestřením běhu. Navíc, strašně rád vídám tohle něžné pohlaví na startu, protože fandím všem, kdo mají zájem o běhání a běhají, nejen si o tom povídají u kávy a dortíku.

    75 kol – 30 km

    Překvapivě se cítím dobře a v jistých chvílích si myslím, že i zvyšuji rychlost. Možná kvůli „zblbnutí“ z již odběhaných kol či myšlence na blížící se konec tělo reagující automaticky na tyto impulsy zrychluje. Je to jen klam, dochází mi později. Do konce mi zbývá ještě 30 kol, mysli na to! Snažím se zklidnit a zastavit nebezpečné myšlenky hlavně o finiši. Ještě ne!

    „Jak jsi na tom?“ osloví mne kolega, kterého znám z pražského maratonu.

    „Jsem v pohodě a co ty?“ snažím se přenést hovor na něho. Své pocity nechci moc ventilovat.

    „Ok, potřebuji to dát pod tři a půl hodiny a budu ok.“

    „Já zase pod čtyři hodiny a budu spokojený.“

    „Je to můj jubilejní desátý maraton a na tři dvacet si v tomhle počasí netroufnu.“

    „Chci prostě doběhnout a čas bude bonus,“ snažím se zlehčit naše povídání o čase.

    „Tak zlom vaz a vydrž,“ povzbudí mne a mírně prodlouží krok a zase se lehce vzdaluje. Pokaždé však, když mne předběhne, slůvkem povzbudí, což je milé a příjemné. Pozor! Krizový třicátý pátý kilometr maratonu se blíží. Musím se psychicky připravit.

    Devadesát kol mám za sebou a krize nikde. Kde jsem ji nechal? Myslím spíše pozitivně, i když v koutku duše čekám, až „to“ vypukne. Nestalo se tak. Výborně.

    100 kol – 40 km

    „Ještě 5 a půl kola a jsi v cíli,“ hlásí mi časoměřič při průběhu do dalšího kola. Mám však spočteno, že vbíhám teprve do devadesátého osmého kola.

    „Moment, tady něco nesouhlasí,“ volám zpět na časoměřiče. „Já jsem napočítal o dvě méně!“

    Líbil se vám článek?

    Všem článkům od čtenářů nyní můžete dávat hlasy a odměnit tak autory za jejich práci. Pokud se vám článek líbil, klikněte dole pod článkem na tlačítko Článek se mi líbí.

    Autory nejlépe hodnocených článků pak každý měsíc odměníme.

    Že bych se spletl? No dobře, už jen pět a půl. Jenže omyl byl uveden na pravou míru.

    „Tak až nyní máte sto kol za sebou,“ opravuje své počty časomíra a omlouvá se. Trochu mne to namíchlo. Jedno či dvě kola navíc už ale nehrají roli. Více mne těší skutečnost, že nejsem tak utahaný, jak jsem předpokládal. Díky nízké teplotě mám velmi ztuhlé všechny svaly na nohou a nejen na nich, přesto nepociťuji únavu jako jindy. Rozhlížím se kolem sebe a zjišťuji, že už běžíme jen čtyři. Kromě mne ještě Mirek a další dva závodníci, které znám od vidění. Oba běží za mnou, zato Mirek má o dvě kola více, takže už pomalu finišuje.

    105,5 kola – 42,2 km - konečně cíl!

    „Poslední dvoustovka a jste v cíli, vydržet, je to super,“ oznamuje a zároveň i povzbuzuje časoměřič.

    Kouknu letmo na hodinky. Tři hodiny padesát devět minut a deset sekund. Bude to pod čtyři hodiny? Splnil bych svůj cíl. Vytáhnu poslední zbytky sil ze svých opravdu velmi ztuhlých svalů a snažím se zasprintovat. Po čtyřiceti dvou kilometrech ten sprint není hoden významu tohoto slova, ale nevadí. Už vidím jednoho z pořadatelů, který stojí za cílem a jde mi vstříc, aby mi pověsil na krk pamětní medaili jako odměnu za protrpěná muka.

    „Blahopřeji k výbornému výkonu,“ slyším jeho hřejivá slova. Kouknu na stopky a chybí patnáct vteřin do naplnění čtvrté hodiny. Takže jsem opět dokázal běžet po čtyři hodiny. To je pro mě jedna z největších odměn. Mám běh strašně rád. Sice mi nejde až tak o čas, přesto v koutku duše mám vždy touhu se poprat i s časomírou a zatím vyhrávám.

    „Děkuji moc,“ vyhrknu ze sebe a rychle lapám po dechu.

    Tak konečně v cíli, unaven, ale zároveň velmi hladový. Spěchám svižným krokem k občerstvení a z dálky vyhlížím, jestli mi ještě zůstalo něco, čím se nasytím. Kupodivu je toho dost. Ovoce, oplatky, sušené meruňky, rozinky a horký čaj. Rychle do sebe dostat cukry, to je po každém závodě nejdůležitější.

    Byla to pro mě obrovská zkušenost, ale nevím, jestli ještě někdy takový závod poběžím. Zdá se mi to dosti bláznivé, i když vím, že existují ještě extrémnější maratony. Maraton na školní chodbě, v podzemních garážích, na běžeckém trenažeru a, světe div se, i na severním pólu při minus třiceti stupních. Vlastně zjišťuji, že ten na dráze je ještě komfortní. Přesto jsem se upevnil v názoru, že pokud běžet maraton, tak jedině na klasické trati.

    Napište svůj článek i VY

    Tahle rubrika je určena těm, kteří se chtějí podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy.

    Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.

    Psaní o běhání je někdy náročné.

    Psaní o běhání je někdy náročné.

    Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se.

    Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na editaci článku a co zveřejní (a co ne), bez udání důvodů.

    Marek

    NÁZOR ČTENÁŘE NEMUSÍ KORESPONDOVAT S NÁZOREM REDAKCE!!!

    Autor:
    Článek se mi líbí


    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?


    Což takhle dát si maraton na dráze?

    Pokud maraton, tak jedině v horách. Na silnici a na dráze NIKDY!!!
    M52a88r21t74i90n
    N70a55p96l75a64v44a
    Na draze jednou dvacet, a i to se mi zdalo jako blaznovstvi. Takze maraton, to uz je narez. Ale
    T66o57m37a75s
    V42a84r13g28a

    V diskusi jsou 3 příspěvky, poslední příspěvek 17. 3. 2016, 19:56

    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.